Kráječ

Kráječ
Mučivý rachot telefonu brutálně ukončil spánek komisaře Rolanda Becka.
Neochotně a s mohutným povzdechem vstal a došel do chodby.
Zvedl sluchátno a hlasem plným zoufalství řekl: ,,Halo tady Beck !“
Z druhého konce drátu se ozval hlas jeho asistenta Paula Baera.
Omluvným hlasem spustil: ,,Dobré ráno šéfe.“
Pak se na malý okamžik odmlčel a teprve poté přešel k úřednímu hlášení: ,,Ve tři hodiny patnáct minut přijala služebna Kaiser strasse hlášení od majitele nočního klubu Alexe Rauna, který po uzavření podniku našel ve své popelnici něco velmi podivného.“
Tady už komisaři došla trpělivost a houkl nakvašeně do sluchátka: ,,A to mu mám ty odpadky Paule vynést já ?“
Paul se nedal odradit, tonem v hlase svého šéfa ,a úředně pokračoval: ,,Ze služebny se k nočnímu klubu vypravila dvoučlenná hlídka, která na místo činu dorazila ve tři hodiny a třicet tři minuty. V popelnici našli lidskou ruku a nohu, zabalenou v kusu starého hadru. Okamžitě informovali naší služebnu a já teď informuji Vás.“
Rolandovi už bylo vše jasné.
To už je let co naposledy řešili rozřezanou mrtvolu. Je na sto procent jisté, že je čeká velmi náročné vyšetřování, které musí začít okamžitě. Každá minuta prodlevy zahlazuje stopy a dává pachatelovi větší šance na únik.
Své úvahy přerušil poslední větou: ,,Dobře, že jsi mně vzbudil. Zastav se tady za patnáct minut. Budu u zahradní branky.“
Roky služby u kriminálky Rolanda naučily, kterak se rychle připravit na odchod.
Paul dorazil na čas a cesta do uličky hříšné vášně uběhla za hlubokého ticha velmi rychle.
Na cestě potkali jen několik aut a to, že jsou na správném místě jim spolehlivě prozradily blikající majáky dvouch policejních vozů.
Vystoupili a bleskurychle k nim přiskočil strážmistr z místního oddělení s hlášením: ,,Tak tady je pane komisaři ta popelnice. Od našeho příchodu na místo činu se nikdo ničeho nedotkl.“
Roland jen přikývl a popošel k nádobě na odpad.
Nahlédl a už uviděl to co se v ní ukrývá. Ruka a noha na první pohled mužská.
Otočil se na Paula a řekl: ,,Potřebujeme doktora, výjezdovku a reflektory !“
Asistent jen přikývl a odvětil: ,,Už jedou.“
Také jen přikývl a v duchu si pomyslel jak dobře si vybral svého zástupce. Paul je skutečně jedinečný.
Protože zatím nemohl pátrat v nádobě, která sloužila jako podivná rakev toho nezhámého byl čas na rozhovor s nálezcem.
Alex Raum majitel nočního klubu byl nechutný slizký pasák. V tuhle chvíli byl, ale totálně mimo. Komisař si byl jistý, že s vraždou nemá nic společného. Ne, ten by určitě dokázal zmlátit některou ze svých holek, ale zabít to by určitě nedokázal.
Je to v podstatě zbabělec.
Potom se věnoval ohledání okolí. Popelnice stála u zadních dveří klubu v opuštěné uličce, která byla pravým opakem rušné třídy neřesti, kam noční klub vystavoval své vykřičené průčelí.
Tady mohl nepozorovaně prakticky kdokoli vyhodit z auta svůj děsivý náklad.
Tudy v noci nejezdí auta a nikdo tady ani nechodí.
Roland se otočil na asistenta s jednou zásadní otázkou: ,,Nejsou tady náhodou bezpečnostní kamery ?“
Paul odpověděl: ,,Náš klub je tady nemá a u těch baráků okolo to zjišťují, ale vypadá to beznadějně.“
Po chvíli pokračoval: ,,Doktor je hotový.“
Na zemi u popelnice ležela bílá plachta a na ní byla skutečně hrozivá výstavka částí lidského těla. Dvě ruce, dvě nohy a to bylo vše.
Roland se naklonil a řekl: ,,Tak ono tam toho bylo víc.“
Protože doktor ještě pokračoval v prvotním ohledání obrátil se k technikovi z oddělení sběru stop a zeptal se ho: ,,Máte něco?“
Mladý muž se ušklíbl a odsekl: ,,Otisků je tu strašně moc, ale asi to nebude k ničemu. Nikdo nám nepoví, kdy a kdo sahal na popelnici v takové zaflusané uličce.“
Komisař ho spražil pohledem, ale to bylo to jediné co asi tak mohl dělat.
Ten kluk měl pravdu.
Navíc je vyloučené, aby pachatel nepoužil rukavice.
To by mohl udělat jen úplný idiot.
Doktor ukončil ohledání narovnal se a spustil: ,,Tak pane komisaři, máme tady dvě horní končetiny a dvě dolní končetiny. Bez jakékoliv pochybnosti mužské a je skoro jisté, že pocházejí od jednoho člověka. Zbytek až po pitvě.“
Pak se sarkasticky usmál a dodal: ,,Pokud, ale budete chtít vědět příčinu smrti ,pokuste se najít zbytek.“
Roland si akorát stihl pomyslet, jak je dnes ten felčar vtipný, když ticho přerušil výkřik jednoho policisty, který vybíral obsah popelnice: ,,Pane komisaři tady je ještě něco.“
Ze spleti igelitových pytlů vyndal sportovní tašku.
Stačil jeden letmý pohled a bylo jasno. Vlasy !
V tašce byla hlava.
Lékař ji převzal a mezi zuby procedil: ,,Jde to jako po másle.“
Komisař se zamračil a vydal rozkaz: ,,Všechno to vezmeme k nám i ty odpadky. Prohlédněte to kousek po kousku. Nic nevynechat.“
Pak se otočil k Paulovi a řekl: ,,Pojedeme. Tady už nic nevykoukáme.“
Odjeli přímo na policejní ředitelství.
Roland přemýšlel.
Jedna věc mu neseděla nakonec si myšlenky urovnal a řekl: ,,Paule jednu věc nechápu. Ten chlap byl rozřezanej, ale proč. Kdyby nám chtěli znemožnit identifikaci tak hlavu pohodí někde jinde.“ Paul přikývl a dodal: ,,Navíc někoho rozřezat je velmi náročné fyzicky a i velmi špinavé. Bylo by daleko snažší tělo vyhodit vcelku. V té uličce by to bylo snadné.“
Ano to je pravda, ale třeba bylo obtížné vynést tělo z místa, kde k vraždě došlo. Pak je tady i varianta, že ten kráječ nemá auto a svojí oběť přinesl pěšky. To se také nedá vyloučit.
Komisaři bylo jasné, že vaří z vody. Bezpodmínečně musí počkat na identifikaci oběti a podrobnou zprávu ze soudního.
Kdo je mrtvý, bylo známo velmi rychle.
Otisky prstů podaly své svědectví: Johan Xaver Kozlovski.
Na Rolandově stole byl spis nadepsaný právě tímto jménem.
Tři nepodmíněné tresty. Ten Kozlovski byl velmi drsný vymahač dluhů a vyhazovač v jedné osobě. V mládí sportoval. Hrál vrcholově hokej, ale jeho karieru ukončila dopingová aféra.
Pak se z něho stalo individuum, které nešlo daleko pro ránu.
Paul si spis prostudoval a překvapeně řekl: ,,Ten kdo ho zabil musel mít kuráž. Ten Kozlovski byla anabolikama vykrmená hora svalů s prázdnou lebkou. Když se mu člověk dostal do ruky vypadal jako by prošel míchačkou na beton.“
Ano, to je pravda. Buď to byl vrahem ranař ,nebo ho napadl ze zálohy, nebo ho třeba Kozlovski znal a podcenil. To jsou jen hypotézy.
Zpráva soudního lékaře měla do věci vnést více světla, ale ve skutečnosti vše skomplikovala. Zavolal si komisaře s asistentem do pitevny a spustil: ,,Je to moc divné. Chybí sice trup, ale na devadesát procent bylo příčinou smrti vykrvácení. Podívejte jak jsou tkéně anemické.“
Roland se naklonil nad stůl a doktor pokračoval: ,,Teď k těm podivnostem. Podívejte ty rány na zápěstích a kotnících. Je to nepochybně od pout. A ten přivázaný se strašně škubal.“
Pak udělal dramatickou pauzu a dodal: ,,Musel se svíjet jako had, když mu ty končetiny řezal za živa.“
Paul vykulil oči a vyhrkl: ,,A to víte jistě ?“
Doktor se samolibě uchetl a odvětil: ,,Skoro jistě. Dokonce podle zbytku krve ve tkáni můžu určit, že začal na rukou a skončil u levé nohy.“
Asistent přišel o zbytek profesionální cti a vyběhl z pitevny. Nechtěl tento chrám smrti znesvětit svými zvratky.
Roland jen zakroutil hlavou a řekl: ,,Teda doktore Vy mu dáváte. Vždyť je to ještě zelenáč. Ale k věci byl ten Kozlovski zdrogovanej.“
Doktor odvětil: ,,Když ho začal krájet tak skoro určitě ne. To by se tak strašně nekroutil. Musel mít sílu jako zvíře. Na několika místech si ty pouty prodřel skrz kůži až na kost a to vyžaduje obrovskou sílu. Jestli byl pod drogama, když ho přivazoval to nám ukáže laboratoř.“
Roland na chodbě našel Paula plného rozpaků. Jemně ho poplácal po rameni a vrátili se do kanceláře. Zde už na čekala zpráva z oddělení pro získávání stop.
Z obsahu popelnice byla zajímavá taška, ve které byla hlava. Jednalo se o dvacet let starou tašku značky Addidas. Model, který se už mnoho let neprodává. Podle dobrozdání odborníků byla v překvapivě dobrém stavu. Velmi dlouho musela někde ležet a nakonec v ní byl odnesen tak hrůzný nález.
Hadr ve kterém byly ruce byl z bavlny. Zřejmě byl dílem nějakého oděvu do chladu nebo do vlhka. Velmi dobře odváděl pot z těla a zároveň zahřál. Tento materiál se dal směle nazvat předchůdcem dnešních tkanin s dutými vlákny.
Balík plný rukou a nohou ,byl převázán velmi dlouhými tkaničkami do bot.
Ty byly sice také dost staré, ale zjevně nikdy nepoužité. Jinak byla popelnice plná běžného komunálního odpadu ve kterém dominovaly použité prezervativy a obaly z fast footu. Ty holky Alexe Rauma dělají jako divé a cpou se jen jídlem od McDonaldu.
Na popelnici bylo zjištěno dvacet jedna sad otisků prstů.
Dvě z nich byly v archivu. Alena Kučerová původem z Teplic byla zadržena před dvěma lety při poskytování erotických služeb na veřejnosti. Rolandovi bylo jasné, že ta Češka našla uplatnění ve své profesi v podniku Alexe Rauma.
Druhé identifikovatelné otisky patřily Hermanu Karlu von Berenstain. Za tímto aristokratickým jménem se skrýval skutečně excelentní kapesní zloděj, který pracuje v dané čtvrti. Komisaři bylo jasné jak se otisky na nádobě na odpad ocitly. Ten von Berenstain někoho obral a do popelnice vyhodil paněženku.
Je jasné, že tudy cesta nevede, ale přesto pošle Paula, aby vyslechl jak Alenu tak i Hermana-Karla. On se zatím podívá do bytu oběti.
Cesta vozem netrvala ani deset minut. Technik otevřel dveře a na komisaře se vyvalil zápach špíny a zatuchliny. Celý byt byla jediná místnost s lednicí, stolem, vařičem, dvěma židlemi, otevřenou skříní a neuvěřitelně špinavou postelí.
Lednice byla skoro prázdná a stůl byl plný sklenic s potravinovými doplňky. Ten magor skoro nejedl a cpal se asi jen prostředky pro růst svalové hmoty. Toto podezření potvrdila krabice plná anabolických steroidů pod postelí.
Stěny byly polepeny barevnými portréty lidských goril s obrovskými svaly a dutýma hlavama. Nic osobního. Jen nad postelí byl v nějakých starých sportovních novin vystřižený obrázek pěti mladých mužů v hokejových dresech. Jedním z nich byl mimo jakoukoliv pochybnost Johan Xaver Kozlovski.
Pod obrázkem byl jediný popis ,,Modrá lajna“.
Tak ten Kozlovski než začal blbnout s anabolity opravdu hrál hokej a dokonce se dostal do novin. Když se to veme kolem a okolo je ho nakonec škoda. Smutné úvahy si, ale komisař nemohl dovolit. On teď musí hledat brutálního a mimořádně silného vraha.
Další dny se podobaly prosívání Sahary dětským sítkem na pískoviště.
Okolí ve kterém oběť žila bylo plné brutálních lidí, ale chyběl motiv. Kozlovski byl maniak, kterého se každý bál to byl neoddiskutovatelný fakt, ale , kdo by si na něho troufl a hlavně co se stalo s trupem.
Po týdnu se v kanceláři Rolanda objevil lékař z patologie se složkou pod paždí.
Pozdravil usmál se na Paula, usedl a spustil: ,,Ten Váš Kozlovski byl před smrtí omámen Rohipnolem. Vrah si potom počkal až se skoro probere a pak mu odťal nejdříve ruce a pak nohy při plném vědomí. Hlavu si nechal na konec to už oběť asi nežila. Ty rány byly způsobeny velkou silou něčím ostrým s velmi dlouhou čepelí, která je silnější než běžný snůž. Snad mačeta.“
Chvíli mlčel a pak položil také jednu otázku: ,,Máte už stopu ke zbytku ?“
Roland zavrtěl hlavou a zeptal se na jednu věc, která mu už dlouho ležela v hlavě: ,,Nemohlo jít pane doktore o vnitřní orgány ?“
Lékař se na něj překvapeně podíval a odpověděl: ,,Podle lékařských zpráv od jeho rodinného lékaře měl ten svalovec totálně zničené zdraví z nadměrných dávek steroidů. Byly by použitelné snad plíce a tím to končí. Musíte hledat dál. Navíc dovedete si představit operatéra, který svojí oběť seká mačetou jako turek med na pouti ?“
Paul odpověděl za svého šéfa: ,,Máte pravdu pane doktore.“
Po odchodu lékaře zavládlo ticho, které Roland ukončil slovy: ,,Zkus se Paule podívat do kriminální databáze zda nenajdeš něco podobného. Nejdřív u nás pak i jinde v Evropě.“
Paul přikývl a komisař šel domů. Návštěva patologa ho zbavila zbytku dobré nálady. Jeho arogance se stávala pomalu nevydržitelnou.
Večer se vlekl a zrovna když se Roland chystal ulehnout zadrnčel telefon.
Ze sluchátka byl slyšet vzrušený hlas Paula: ,,Pane komisaři něco mám. Můžu se u Vás zastavit cestou domů.“
Roland ho poměrně ochotně pozval a postavil na kávu.
Po necelé čtvrt hodině už oba muži seděli proti sobě a Paul začal s hlášením: ,,V databázi Spolkové kriminální služby není identický případ. To jest oběť s chybějícím trupem. Hledal jsem podobné znaky u jiných případů a tam jsem byl úspěšný. Přesně deset dní před naším nálezem byl v Landshutu nalezen jakýsi Karl Borovka. Je o rok starší než Kozlovski a jeho tělo bylo nalezeno v popelnici. Chyběla mu hlava. Tu se kolegům přes veškerou snahu nepovedlo najít. Zajímavé je, že popis vražebného nástroje je úplně shodný. Velmi dlouhý a ostrý se silným ostřím. Navíc ten Borovka byl před smrtí omámen Rohypnolem.“
Komisař se naklonil kupředu a řekl: ,,Tělo bylo v celku nebo na kusy ?“
Paul odpověděl: ,,Bylo v celku zabalené do starého hokejového vaku značky JOFA, který je určený na chrániče hokejového brankáře. Podivné se zdálo, že ten vak je nejméně dvacet let starý, ale velmi zachovalý.“
Roland se zamyslel a jakoby uvažoval nahlas řekl: ,,To je divné ,v tom případě Kozlovského figurovala stará sportovní taška Addidas a jakási bavlněná tkanina, která chrání před chladem. Co myslíte Paule nosí hokejisti pod těmi chrániči spodní prádlo.“
Paul rozpačitě přikývl a komisař pokračoval: ,,Navíc ty nohy a ruce byly převázány dlouhými tkaničkami do bot. Musíme zjistit jak dlouhé tkaničky se používaly před dvaceti lety u bruslí.“ Protože se odmlčel chystal se Paul k odchodu.
Mezi dveřmi mu Roland položil poslední otázku tohoto dne: ,,Čím se ten Karl Borovka vlastně živil ?“
Paul nahlédl do složky a překvapeně odpověděl: ,,Byl hokejovým trenérem v mládežnickém klubu.“ Dál už nebylo třeba nic dodávat.
Ráno se policejní soukolí rozjelo na plné obrátky. Během dopoledne bylo jasné, že Karl Borovka pocházel z našeho města a byl velmi nadějným dorosteneckým hokejistou, když dorazila fotodokumentace z Landshutu nemohl Roland skrýt překvapení.
Karl Borovka byl spoluhráčem Johana Xavera Kozlovského z ,,Modré lajny“ obrázek, který vysel v ubohém bytě Kozlovského to dokazoval. Dvacet let života sice změnilo rysy tváře, ale ten zavražděný z Landshutu si byl velmi podobný.
Omyl byl na sto procent vyloučený. Nyní se museli spojit s kolegy z Landshutu a obě pátrání byla spojena.
Protože stopy vedly do našeho města ,byl velitelem ustanoven komisař Roland Beck. Přes dlouhou policejní praxi se dostal teprve podruhé k případu hromadného vraha.
Začal ihned pátrat po stopách ,,Modré lajny“.
Z počátku doufal, že to nebude příliš obtížné. V tom se však hluboce mýlil. Hokejový oddíl hrající v modrých dresech ukončil činnost před čtrnácti lety a k dovršení vší smůly noviny, které otisky článek, zkrachovaly zhruba ve stejné době. Ať se snažil sebevíc nemohl pokročit ani o ten nejmenší krok. Nakonec se po několika dnech vrátil ke svodkám z Německa a okolních zemí.
Hledal další podobnost v provedení zločinu. Ve své domovině nic nenašel, stejné to bylo i v Rakousku. Náznak světla se objevil v policejní zprávě Švícarské kriminální policie z města Bernu. V odpadovém kontejneru tam našli ostatky muže v pokročilém stupni rozkladu. Vzhledem k teplému počasí se nepodařilo určit přesný den vraždy.
Spojujícím prvek s naší kauzou bylo použití Rohypnolu k uspání oběti a neobyčejně brutální způsob zabití. Ten ubožák zemřel na vykrvácení poté ,co mu kdosi za plného vědomí utnul obě dolní končetiny.
Trup, ruce a hlava byly zavázány do starého tréningového hokejového dresu v červené barvě. Jednalo se o velmi starý model firmy Addidas, který se naposledy vyráběl před osmnácti lety a přes svoje stáří byl minimálně opotřebený.
Jako oběť byl identifikován Paul-Otto Schmit bankovní poradce u jedné z velkých bank v Bernu. Tady zpráva končila.
Modus operanti souhlasil, ale ne sociální původ. Co mohl mít bankéř ve Švícarsku společného se dvěma bývalými hokejisty v Německu.
Roland byl na pochybách, ale nakonec se rozhodl kolegy z Bernu požádat o zaslání fotografie nebohého Paula-Otto Schmita.
Netrvalo ani dvě hodiny a po elektronické dálnici dorazila podobenka úspěšného asi čtyřicetiletého muže.
Roland ani nic nemusel srovnávat. Ten zabitý obyvatel Bernu byl členem ,,Modré lajny“.
Byl zachycen po pravé ruce Karla Borovky.
Když s Paulem začali srovnávat data dodal asistent překvapeně: ,,Sice to není na sto procent, ale ten chlap v Bernu mohl být zabit přesně deset dní po Kozlovském.“
Vyskočil od stolu ,popadl křídu a začal psát 7.7. Karl Borovka-hlava, 14.7. Johan Xaver Kozlovski-trup, 19-23.7. Paul-Otto Schmit-nohy.
Jedním tahem škrtl číslice 19-23.7. a na jejich místo napsal 21.7.
Pak si sedl a temně dodal: ,,Zítra je 28.7. a zemře někdo další !“
V celé kanceláři zavládlo hrobové ticho, které ukončil Roland.
Snažil se mluvit klidně, ale hlas se mu mírně chvěl: ,,Máme tady hlavu, trup i nohy. Ten poslední přijde o ruce.“
Paul nevěřícně zakroutil hlavou a dodal: ,,Copak si ten maniak dává dohromady kompletního člověka ?“
Komisař Beck temně odsekl: ,,Už to tak bude !“
Času nebylo nazbyt. Teď už bylo vypátrání zbývajících členů ,,Modré lajny“ bylo otázkou života a smrti.
Roland s Paulem vyrazili do terénu.
V celém městě fungovaly tři oddíly ledního hokeje. V prvním a druhém nikdo oběti neznal. Nakonec se ani není čemu divit. Uběhlo už dvacet let od doby, kdy hráli. Ve třetím oddílu to bylo z počátku také špatné, ale při rozloučení si trenér mládeže vzpoměl na jistého Fridricha Albrechta.
Ten v uvedené době u modrých trénoval. Pokud si někdo vzpomene bude to právě on.
Trvalo přes tři hodiny než se podařilo zjistit, kde ten starý trenér bydlí.
Krátce před osmou večerní konečně stáli za dveřmi na , kterých byla jmenovka Fridrich Albrecht. Po zazvonění jim otevřel statný šedesátních. Návštěvy policie ho sice překvapila, ale Rolanda a Paula ochotně pozval dál.
Usadil je do obývacího pokoje a položil jim logickou otázku: ,,Co pro Vás můžu udělat ?“
Po krátkém zaváhání Roland řekl: ,,Víme pane Albrechte, že jste před dvaceti lety trénoval hokejisty. Zajímá nás co víte o klukách, kteří si říkali ,,Modrá lajna“.
Jakmile zaznělo označení, které ti chlapci užívali Albrecht se zamračil.
Po chvíli si povzdechl a váhavě začal vyprávět: ,,Pánové těch pět kluků co si říkali ,,modrá lajna“ byli těmi největšími talenty v dějinách Německého hokeje. Vedl jsem je od žáků přes dorost až do juniorského věku. Dvanáct let života mně to stálo. Jmenovali se Karl Borovka. Ten hrál levého obránce. Pravého beka dělal Johan Xaver Kozlovski. Levé křídlo hrál Lothar Lorenz. Na pravém křídle byl Paul-Otto Schmit a v centru pak Frank Richter. To byl mozek i duše té lajny. Největší talent ze všech. Už jako žáček každého převyšoval o tři třídy. Neuvěřitelně chytrý a pracovitý. Byl to prostě fenomén.“
Protože se trenér odmlčel mohl se Roland zeptat: ,,Co se s nimi vlastně stalo ?“
Starý trenér si opět vzdychl a odpověděl: ,,Vše šlo úplně skvěle až do chvíle, kdy Frank Richter podepsal smlouvu do Montrealu. Hodil kluky přes palubu. Chtěl hrát NHL. Vykašlal se na to co si slíbili. Prasklo to na soustředění našeho klubu v Alpách. Strašně se pohádali a vyčetli si mrtvé i živé. Kozlovski tehdy před všemi řval na Richtra, že je nechutný úchyl a že se teplí s naším brankářem Jochenem Burgerem. Richtr to sice popřel, ale Burger to před celým manšaftem potvrdil.“
Tady se Albrecht odmlčel a do očí se mu draly slzy.
Paul se neudržel a vyhrkl: ,,A co se stalo ?“
Trenér se vzchopil a dokončil líčení dvacet let starého příběhu: ,,Vidím to jako dneska. Richter se rozzuřil a uhodil Jochena Burgera vší silou židlí do hlavy.“
Opět nastala krátká pauza, ale po chvíli starý muž smutně pokračoval: ,,Jochen Burger za dva dny zemřel v nemocnici. Z Franka Richtera se stal vrah. Zbylí členové ,,modré lajmy“ proti němu dost ošklivě svědčili u soudu. Dostal dvacet let. Borovka, Kozlovski, Schmit a Lorenz byli jako bez duše a během dvou let s hokejem skončili. Klub se z té tragedie nikdy nevzpamatoval a zkrachoval.“
Teď už bylo vše jasné.
Poslední co zbývá zjistit ,je současné bydliště Lothara Lorenze a Franka Richtera.
Rychle se rozloučili se starým trenérem a bez ohledu na pozdní hodinu vyrazili po horké stopě.
Paul v autě řekl: ,,Vypadá to jasně. Ten Frank Richter se mstí svým spoluhráčům za zničenou karieru i život. Pokud si odseděl celých dvacet let, tak se ven dostal někdy z jara. Pokud nenajdeme toho Lorenze ještě dneska tak je s ním amen.“
Roland přikývk.Nebylo co dodat.
Podle evidence obyvatel zjistili, že muž tohoto jména žije s bratrem v Lipové ulici na severním předměstí.
Krátce před půlnocí zazvonili na zvonek zpustlého domu. Po velmi dlouhé chvíli jim otevřel padesátník, z kterého byl silně cítit alkohol. Jochen Burger to však nebyl.
Na přímou otázku zmateně zablekotal: ,,Já jsem jeho brácha. Jochen šel s bývalým spoluhráčem někam na flám.“
Policisté vyrazili po horké stopě. Adresa, kterou Frank Richter uvedl při propuštění byla na nic.
Už tam měsíc nebyl, ale kde ho hledat.
Roland se zamyslel.
Kde asi mohl hledat úkryt.
Prvních dvacet let života žil jenom hokejem a druhých dvacet let prožil ve vězení.
Kam mohl jít ?
Snad na svůj domovský stadion. Klub sice zkrachoval, ale jeho bývalá arena ještě stála.
Zavřená a opuštěná. Plná starých sportovních propriet. Dávno z mody vyšlé tašky, opuštěná trika, tkaničky a pytle na brankářské betony.
Tam je vše co vrah použil k úklidu těl obětí.
Tam měl i dost klidu na svoji hrůznou práci.
Jen do Bernu si musel vyrazit jen tak na lehko.
Paul s úžasem ve tváři vyslechl myšlenky svého šéfa a lov vstoupil do poslední fáze.
Aréna vypadala z venku úplně pustá.
Vstoupili dovnitř a šli temnými chodbami.
Doufali, že dorazí včas. Snad ještě Jochen Lorenz žije.
Ticho staré pusté haly přerval podivný vrzavý zvuk.
Oba policisté šli za ním. Najednou zahlédli paprsek světla v temnotě, Dveře jedné ze šaten byly pootevřeny a do chodby svítil mihotavý jas jakoby od několika svíček.
Paul do dveří kopl a u starého masérského stolu stál asi čtyřicetiletý muž.
Na stole pak někdo nehybně ležel.
Byl kompletně oblečen v hokejové výbavě. Ten stojící byl mimo jakoukoliv pochybnost Frank Richter.
Podíval se ke dveřím. Popadl starou brusli a obouma rukama ji zvedl nad hlavu.
Chtěl toho přivázaného zabít nožem brusle.
Dlouhé, ostré silné ostří. Žádná mačeta, ale brusle byla vražebným nástrojem.
Paul nemá na vybranou. Musí vystřelit, kdyby nyní útočníka varoval, tak to Lorenz nepřežije.
Třeskl jediný výstřel a život pětinásobného vraha skončil.
Frank Richter je mrtvý, ale co Lorenz.
Roland přiskočil k masérskému stolu a nemůže věřit svým očím.
To co tam leží není Jochen Lorenz, ale jakési lidské puzle oblečené v hokejovém vybavení.
Hlava Karla Borovky, trup Johana Xavera Kozlovskiho, nohy Paula-Otto Schmita a ruce Jochena Lorenze.
Paul zmateně zakoktal: ,,Ale o co mu šlo ? Proč to udělal ?“
Komisař Roalnd Beck ho poplácal po rameni a chlácholivě řekl: ,,Paule nehledej důvod. Ten je navždy schovaný ve zničené duši toho kluka. Chtěl si možná poskládat svůj ztracený život a ještě se i pomstít. Kdo ví ?“
Pak se posadil na starou židli a dodal: ,,A když zjistil, že prohrál tak se sám potrestal. Naznačil útok a doufal, že ho zastřelíme.“
Paul dodal: ,,Takže v podstatě sebevražda.“
Roland Beck jen přikývl a přivřel oči.
Jakoby se najednou ocitl uprostřed hokejové arény. Na ledě je pět kluků v modrých dresech. Puk jde z hole na hůl a nakonec Frank Richter střílí krásný gol. Jede přes celé hřiště a objímá brankáře v modrém. Je jím první oběť jeho zloby Jochen Burger.
Otevře oči a vidí jen smrt v duchu si říká: ,,Bože chraň jejich duše.“