Sirotčinec

Sirotčinec

5.11. 2008

Toho dne nad celou krajinou vládla bouře. Bylo pár hodin po poledni a Tomáš Novák jel na určený cíl své cesty, do opuštěného sirotčince. Je to velice podivné místo. V okolí nikdo nebydlí, protože se traduje jedna zvěst. Prý tam straší! A ptáte se, když tam straší, proč tam Tomáš tedy jede? Je to jednoduché. I když mu je 29, je dlouholetým členem Tajného úřadu, pro kontrolu paranormálních jevů.

Tomáš je prostě takový hrdina této organizace. Nestýká se s rodinou, nemá přátele, je to prostě takový samotář. A to vše mu nahrává k tomu, že se celý svůj život věnuje své práci. A protože je na něho veliký spoleh, dostal úkol, na který by byl každý jeho kolega pyšný: vyjasnit záhadu starého a opuštěného sirotčince.

Tomáš tuhle práci přijal hned s velkým nadšením. A ani mu nevadilo, že tam musí strávit celý týden. Je to prostě jeho práce. A tak plný odhodlání jel dělat svou práci.

Po pár hodinách jízdy byl už starý sirotčinec vidět. Stál u zaneseného rybníku. Sirotčinec už od začátku ze sebe vysršoval hrůznou atmosféru. Masivní betonové stěny s opadanou omítkou, okna, která skrývají jakési tajemství domu. A pár holých stromů, jejichž haluze připomínali vychrtlé ruce, které po domu sápají.

„Tak tohle je náš domeček.“ Řekl si Tomáš. Po zpozorování tohohle domu by i hendikepovaný vstal z vozíčku a utíkal pryč. Ale, jak už jsem říkal, Tomáš byl dost nebojácný.

A tak Tomáš k sirotčinci přijel. Vystoupil z auta a sebejistě přistoupil k obrovským masivním vstupním dveřím ze dřeva. „Klepat by asi nemělo smysl.“ Proto Tomáš zkusil s dveřmi pohnout. S překvapením to šlo až velmi lehce. Prostě a jednoduše ty velké dveře otevřel a vstoupil do dlouhé neosvícené chodby. Z venku zavál vítr a dveře se rychle zavřeli. Tomáš s sebou cukl. Bylo to dost divné, ale on pochodoval chodbou dál. Nebylo tam žádné světlo. Okna byla téměř nepropustná a tak si Tomáš z batohu vytáhl baterku. Porozhlédl se po chodbě. Kromě toho, že vpravo stál malý stolík, byla místnost prázdná.

Najednou Tomášovi začal zvonit mobil. Tomášem projel hnusný pocit, snad to znáte i vy, když jste někde sami, někde, kde nechcete aby jste byly moc nápadní a najednou něco zahlučí. Fuj! Tomáš si sáhl do kapsy a vytáhl mobil. Na displeji se mu ukázalo neznámé číslo. Neváhal a hned to přijal.

V mobilu bylo slyšet jenom škrčení. „Haló, je tam někdo?“ ptal se Tomáš. Ale v mobilu se nikdo neozýval. Po chvilce se Tomáš rozčílil a mobil položil. „Nějakej idiot si zase hraje.“

Tomáš šel ale dál. Vyšel z chodby a vstoupil do místnosti, kde byla velká zima. Když se za pomoci světla z baterky podíval na zem, uviděl bílé kachličky. Dál v místnosti byly sprchy a umyvadla. Teď jasně věděl, že je v koupelně. Nebo to spíš byla koupelna, protože ta špína a plísně všude byla odporná.
Takovýmto způsobem procházel další chodby až narazil na jednu místnost. Byla plná hraček. Na stolících, gauči, křeslech, koberečku, no prostě všude byli hračky. Od panenek, přes plyšáky až po traktory.

Všechny hračky byly ale zašlé. Vyjevil se na nich zub času. Největší hračka byla asi tak půlmetrová mrkací panenka. Seděla opuštěná v levém rohu místnosti.

Protože z místnosti žádné jiné dveře nevedli, Tomáš se otočil k chodbě. Když chtěl zavřít dveře, ještě jednou se do místnosti podíval tentokrát jím projela hrůza. Panenka stála na nohách a dívala se na Tomáše.

„Do prdele!“ zařval Tomáš a nohy mu strachem zkameněly. Panenka udělala tři kroky směrem k Tomášovi a mrkla. Poté začala mluvit: „Další! Budeme jíst!“ a všechny hračky v ten moment oživly. Všichni klauni, traktory, plyšový medvídci… to všechno zbystřilo a otočilo se směrem k Tomášovi.

„Kur**, pryč!“ zařval Tomáš a rychle z místnosti vyběhl. Chtěl utíkat ke vchodovým dveřím, ale dveře z chodby byly najednou zamčené. Nemohl se dostat ven.

Tak se vydal druhým směrem. S hrůzou proběhl kolem dveří do místnosti s hračkami, kde uviděl, jak se hračky blíží a utíkal do dalších místnosti. Všude byly další a další hračky. A ty hračky byly živé a šly na něho.

V takové situaci by se kde kdo posral jako malé dítě. Tomáše hnal neuvěřitelnou rychlostí strach. Prohledával všechny místnosti, kde by nebyla aspoň jedna hračka.

V tu našel malou místnost, kde byla jedna postel a noční stolek. Rychle se do místnosti zavřel a jak šťastný byl, když zjistil, že je ve dveřích klíč. Zamkl se a sedl si na postel. Celý se klepal a ztěží vytáhl mobil z kapse. Narychlo vyťukal nějaké číslo a čekal, až mu to někdo sebere. „Tady František Málek. Kdo je?“ ozvalo se z mobilu. „To sem já! Tomáš.“ „Tak co? Zase jenom nějaká pověra, jako vždycky, co?“ „NE! Franto, poslouchej mě! Je tu moc. STRAŠNĚ MOC HRAČEK!!! A ony se hýbnou a mluví!“ „Nedělej si ze mě srandu! Zklidni se! A řekni mi co ti je!“ „Sakra! Já ti říkám pravdu. To nejsou žádné pověry! Je tu kolem stovky hraček a všechny jsou živé. Jedna panenka dokonce mluví a říkala, že jdou jíst! Chtějí mě zabít!“

Za dveřmi se najednou znovu ozval miloučký hlásek panenky: „My si tě chytíme i tak! Neboj!“ „Ježíši Kriste! Pomoc!“ řval panicky do telefonu Tomáš. „Víš, co, nedělej si ze mě prdel, ahoj!“ řekl Franta a v telefon Tomášovi položil.

„Ty idiote!“ zanadával si Tomáš. Do dveří najednou začalo něco hlasitě bouchat. Tomáš nevěděl, co dělat a tak postel přisunul ke dveřím, aby je podpírala. Na místě, kde byla postel byl kufr. Tomáš si ho otevřel a našel v něm knížky. Jen tak si prohlížel názvy jako: Nejstarodávnější popravní rituály, Hrůzostrašná tajemství mayské civilizace…,.

Popravdě řečeno, moc psychicky mu tyhle strašné knížky nepomáhaly. Do dveří stále něco bušilo. Jenom jedna knížka mu padla do oka. Název byl : Historie rodu Hungerů

Tomáš si starou potrhanou knížku otevřel. Celá byla psaná ručně. Popisovala jakési dějiny jednoho rodu šílenců. Někoho, kdo už od dávného starověku prováděl nejděsivější pokusy na lidech a zvířatech. Vraždili, prováděli hrůzostrašné rituály. Tomáš to psychicky nevydržel a podíval se na poslední stranu. Na posledním listu bylo napsáno:

Já, Robert Hunger, majitel sirotčince zde popíšu závěr mých pokusů. Nýbrž jsem téměř celou polovinu století týral děti a prováděl na nich pokusy, odhalil jsem dávné umění. Dokážu lidskou duši přemístit do jakékoliv věci. Vyzkoušel jsem to tedy na dětech. Na dětech s vážnými duševními chorobami. A ejhle, vyšlo to! Jejich duše jsem přemístil do hraček. Ano povedlo se to! Ale protože tu už není bezpečno, odcházím z tohoto domu, abych byl v bezpečí.

Podepsán Robert Hunger

„Já to tu nevydržím!! Zblázním se!“ Ale ne, vždyť jsou tu okna!“ Tomáš holýma rukama rozbil sklo v okně a skočil. Bohužel neúspěšně. Zachytil se o větev stromu a ta ho vyhodila zpátky do místnosti. „Né! Né! To není možné! Celé je to tu prokleté!“ A Tomáš, ten největší sobec na světě se rozplakal. V tu se ozvaly velké rány, postel spadla a dveře se otevřely. A ve dveřích se krvelačně šklebily hračky.

13. 11. 2008

„Ano, našli jsme ho ve vážném stavu. Prožil obrovský šok. Je celý potrhaný, asi tam bylo nějaké dravé zvíře. Stále ale nechápeme, proč prostě nešel ven, ještě pár hodin a zemřel by celkovým vyčerpáním. Vypadá to, že vůbec nejedl a pil svou moč. Nejhůř je to ale s jeho psychickým stavem, jak už jsem říkal prodělal obrovský šok a jestli to přežije, bude o něho určitě pečovat i psychiatr.“ Říká mladý doktor Františkovi Málkovi. „Je to má vina, jedenkrát mi volal, že se mu něco děje, já myslel, že si dělá srandu, ale potom, když už se osm dní nevracel, víte, měl tam být týden, tak už jsem volal policii.“

„Nebojte, vypadá to, že to přežije.“ Uklidňoval ho doktor. „Snad… tak na shledanou, musím jít.“ Říkal František. „Nashle!“

Mladý doktor došel k Tomášovu lůžku. Byl napojen na kapačky a téměř celé tělo mu pokrývaly obrazy.

„Nebojte se pane. Postaráme se o vás, jako že se Pavel Hunger jmenuji!“