Vlak číslo 3618

Vlak číslo 3618

1.
Píše se rok 1975. Malá desetiletá holčička jménem Emilly Diamond se procházela jako vždy po kolejích. Její plavé vlásky vlály ve větru a její modré oči se upíraly na kolejnici, aby vedly její malé nohy. Měla přesně vyměřeno kam šlápnout - vůbec nezaškobrtla. Šla si po kolejnici lehce jako baletka. V tom seskočila a utíkala k nejbližšímu domu. Žila v malém městečku Railville hned u nádraží. Utíkala domů, co jí nohy stačily. Byly totiž prázdniny a ona jela zase na delší dobu k dědečkovi.
Emilly měla svého dědečka moc ráda. Jezdila za ním do Ludlow v Maine vždy, když měla alespoň trochu víc času. Letos měla za sebou už druhým dnem desáté narozeniny, o to byla její radost větší. Věděla že jí děda k jejím kulatinám dá nějaký úžasný dárek.
Diamondovi se pomalu blížili ke staré usedlosti. Vjížděli vstupní bránou a dům jako by jim mával spolu s dědečkem Johnem. Domek nebyl ani velký ani malý. Byl tak akorát. Vedle domu se v zahradě tyčila stodola. Nebyla o moc menší než dům. V něm dědeček choval koně jménem Harris. Emilly rychle vyběhla z auta a vrhla se dědečkovi kolem krku. Pak se běžela přivítat s Harrisem. Kůň zařehtal na pozdrav hned jak Emilly uviděl. Pak se děvčátko vrátilo k ostatním.
Když Emillyini rodiče odjeli, děda si posadil Emilly na klín a řekl jí:
„Je na čase abych ti dal dárek k narozeninám. Jelikož už si velká holka, přestavíme teď o prázdninách spolu podkroví a uděláme ti tam krásný pokojík, co ty na to?“ Emilly se rozzářily oči. Objala dědečka a křičela: „Dědo ty si tak super! Můžeme už začít?!“
„Určitě, ale musíme tam nejprve uklidit“, zamrkal na ni.
Emilly se vyřítila po schodech do podkroví. Postupně tam s dědečkem odnosili všechny věci do stodoly. Zbyla už jen jedna veliká truhla. Dědeček šel zatím poprosit souseda, jestli by mu nepomohl odnést truhlu. Sám by ji neunesl a Emilly by mu taky moc nepomohla..
Emilly přemohla zvědavost a pomalu odemkla truhlu. Když zvedla veliké víko, zatajil se jí dech úžasem. Byla plná věcí, co malé holčičky obdivují. Plno starých šatů, korálků a různých cetek. Byly očividně po babičce. Emilly se horlivě pustila do přebírání obsahu truhly. Našla tu spoustu věcí, ale nejzajímavější byla malá dřevěná krabička. Emilly jí okamžitě otevřela. Bylo tam spoustu starých fotografií, dopisů a pohledů. A ještě něco. V Emilly to probudilo veliký obdiv. Byla to jízdenka do vlaku. Byl na ní obrázek veliké lokomotivy. Emilly zírala na ten papírek s otevřenou pusou. Byl téměř nový, zcela zachovalý.
V tom přišel do pokoje (snad už se to tak dá nazývat) dědeček. Podíval se na ni a usmál se. Děvčátko se na něj provinile podívalo. John k ní však s úsměvem přistoupil a podíval se na krabičku.
„Určitě ti došlo, že je po babičce, že ano? Babička si ji zde schovala asi půl roku předtím, než nám zemřela. Je škoda, že tě nemohla poznat, líbila by ses jí. Ostatně ani nepoznala tvou maminku. Byl jí rok když zemřela.“ Emilly na dědečka vzhlížela ohromeným pohledem. Nikdy jí nikdo o babičce Marry nepovídal.
„Babička byla tehdy moc nemocná. Tenhle lístek jí koupila její sestra. Chtěla být s ní po dlouhé době sama a vyjet si jako sestry na výlet vlakem. Bohužel Mary už v té době neměla tolik síly. Debbie, její sestra, tedy jela sama. Bohužel se ale stala katastrofa. Vlak havaroval všech 360 pasažérů zde zahynulo, samozřejmě včetně Debbie. Bohužel to Mary nebylo moc platné. Tento šok ji ještě více oslabil a měla pohřeb dva týdny po Debbie.“ Emilly pozorovala, jak dědeček potlačuje pláč. Očividně hodně dlouho takle nevzpomínal. Děvčátko jo jemně chytlo za ruku. John pokračoval.
„Nechal jsem ty věcy tady a od té doby sem je neviděl. Ten lístek pro mě představuje naději v život, který bohužel stejně musel skončit. Ale vím, že by babička byla na tebe i na tvou maminku moc hrdá.“ Usmál se na Emilly a objal ji. I když to bylo poprvé co jí někdo vyprávěl něco takového, všemu rozuměla, všechno pochopila a přijala to velice statečně. Tichým hlasem se zeptala:
„Můžu si tu krabičku nechat?“ Dědeček se jen usmál a Emilly věděla, co to znamená.

2.
Emilly strávila ve svém pokojíku spoustu času. Dědečka teď měla snad ještě raději než předtím, pokud to vůbec šlo. Pro pokojíček a také pro jeho upřímnost. Seděla na posteli pod střešním oknem a prohlížela si lístek. Ten malý papírek Emilly doslova uchvátil. I když bydlela na nádraží, nikdy nezažila, že by někdo měl lístek na vlak a ještě k tomu necvaknutý. A navíc nikdy svůj vlastní neměla. Vždy když někam jeli vlakem, lístky si nechávala maminka. Emilly byla pyšná, že konečně má svou vlastní jízdenku a navíc po babičce.
Emilly nikdy nenapadlo přemýšlet o tom, jakému vlaku tento lístek patří. I když jí dědeček řekl, že chtěli jet na výlet, nenapadlo ji se zeptat kam. Byl totiž určen na pouze jednu trasu a jezdila jen jedna lokomotiva s přesným počtem vagónů. Byla to vlastně jízdenka a místenka dohromady. Děvčátko ale nikdy nepřemýšlelo o tom, kam vlak jezdí, nebo jestli ještě vůbec existuje. A pokud by se chtěla někdy zeptat, bylo by pozdě.
John Marten na konci léta zemřel. Emilly nikdy tak nešťastná nebyla. Její rodiče se chtěli přestěhovat do jeho domu, ale Emilly zásadně protestovala. Všude na tom místě totiž viděla dědečka a nemohla se smířit s jeho náhlým odchodem. Sice tam měla svůj pokojíček, ale raději tam jezdila jen jako na chatu, než aby tam bydlela stále. Přestala být smutná, až když v září začala chodit do školy. Setkání s kamarády ji přivedlo na jiné myšlenky a pomalu zapomínala a zapomínala.
*** *** *** *** *** ***
U staré železniční budovy seděli dívka s chlapcem. Bylo jim asi 16 let. Dívka s plavými vlasy a modrýma očima pozorovala koleje. Chlapec sedící vedle ní cosi psal do bloku a jeho hnědé vlasy mu splývaly po ramena. Oba seděli tiše. Dívka něco svírala v prstech. Na první pohled to vypadalo jen jako papírek. Z blízka bylo ale jasné, že jde o jízdenku na vlak. Zde už ale vlak 40 let neprojel.
Dívka stále upřeně zírala na koleje. Bylo to poprvé, co o lístku přemýšlela. Najednou Emilly došlo, že její lístek nenabyl svůj smysl, pro který byl vyroben. Nikdy nebyl cvaknutý a místo ve vlaku označeno jeho číslem nikdy nebylo obsazeno. Emilly začala přemýšlet, kam asi vlak mohl jet. Podívala se na lístek a ztuhla. Nikdy jí to nenapadlo, i když si lístek prohlížela milionkrát. Teď to viděla zřetelně. Bylo tam nádraží na kterém právě s Erikem seděli. Emilly s sebou nečekaně trhla. Erik se lekl a díval se na ni starostlivým pohledem. Byl to její kamarád ze školy už od první třídy. Poznala ho dva měsíce poté, co našla lístek.
„Jsi v pořádku?“, zeptal se. Emilly nic neřekla, jen kývla, že je vše v pořádku. Stále však byla myšlenkami jinde. Erik se tedy zase obrátil k psaní, ale stále nenápadně sledoval Emilly. Nikdy ji takle neviděl a měl o ni starost. Po chvíli se na něj Emilly usmála a řekla:
„Už je to v pořádku, jen jsem o něčem tak přemýšlela, až mě to pohltilo. Je to dobrý.“ A mrkla na něho. Erik se na ni také usmál, ale stále se mu něco nezdálo.
„Nechceš se mi s něčím svěřit, Emilly?“ Chtěl, aby mu řekla, jestli ji něco trápí. Byli dlouhá léta nejlepší přátelé a neměli mezi sebou tajnosti.
Emilly zaváhala. Má mu říct o tom, na co právě po šesti letech přišla? Erik o jejím amuletu věděl a jelikož vědí o sobě navzájem všechno, rozhodla se, že mu poví, na co právě přišla. Najednou však ucítila jakýsi záchvěv. Nějakou neznámou sílu, která ji jakoby varovala před tím, aby nic neříkala. Ucítila, jak ta energie vychází z lístku. Začala jí být zima. Cítila, že si lístek přeje, aby o něm nemluvila. A Erik ji zase požádal o to, aby mu řekla o tom, co ji tu tak překvapilo. Musela se rozhodnout. Rozhodnout mezi dvěma přáteli, mezi dvěma silami, co ji tu drží. Zadívala se na Erika a řekla:
„Dobrá, podívej se pořádně na můj lístek, co vidíš?“ a podala mu lístek. Erik vzal lístek do rukou a upřel na ně své hnědé oči.
„Vidím tu lokomotivu se šesti vagóny s číslem 3618 a číslo sedadla 48.“ Pak se na lístek pořádně zahladěl a stuhl. Podíval se na Emilly v užaslém a nechápavém výrazu. Uviděl to, co před chvílí Emilly.
Oba byli vyvedeni z míry, nikdy si ničeho takového nevšimli. Seděli přesně na tom nádraží, co bylo zobrazeno na lístku. Asi deset minut tam jen seděli a přemýšleli. Najednou se Emilly pohnula a pokynula na Erika:
„Asi půjdeme, zvu tě knám na kafe“ Pomalu se zvedali a obcházeli budovu směrem k domu Diamondových.
Najednou se Emilly zarazila a zírala. Erik se podíval tím směrem. Bylo tam otevřené okno. Nikdy nabyla možnost dostat se do budovy starého nádraží. A najednou bylo okno dokořán. Emilly bez rozmyšlení šla směrem oknu. Erik šel váhavě za ní. Před oknem se zastavila a podívala se na něj:
„Konečně uvidíme jak to tam vypadá! Konečně si splníme sen.“ Dívala se na něj rozzářenýma očima malé dívenky. Erik však z toho měl divný pocit. Emilly už byla jednou nohou v okně když jí chytl za ruku:
„Emilly mě se to nějak nezdá, vážně tam chceš jen tak jít? Není to divný, že to tu nikdy otevřené nebylo?“ Prosebně se na ní podíval.
„Eriku neboj se, je to skvělá příležitost. Pojď, nebuď baba.“ Popíchla ho. Erik tedy počkal, až Emilly bude uvnitř a skočil za ní.
Ocitli se ve veliké místnosti. Vše bylo pokryto velkou vrstvou prachu, bylo šero, ale vše bylo pečlivě urovnáno. Jako kdyby kancelář čekala že se do ní někdo vrátí a jen jí opráší. U zdi byly dvě přepážky, kde se vydávaly a platily jízdenky. Na druhé straně místnosti stál stůl s telefonem a starým kalamářem. Šuplíky byly pečlivě zasunuty. V tu chvíli Emilly napdlo podívat se opatrně do nich. Vykročila ke stolu. Erik se jen za ní váhavě díval. Vůbec z toho neměl dobrý pocit.
Emilly otevřela první zásuvku. Byly v ní staré zažloutlé papíry, staré jízdní řády a podobné formuláře. Dívka opatrně šuplík zavřela a otevřela druhý. Tam bylo co hledala - staré cvakačky. Opatrně je vyndala a naprázdno je vyzkoušela.Erik se na ní díval zmateně.
„Co s tim chceš dělat?“
„No co by?“,odpověděla Emilly „cvaknu si svůj lístek, aby nabyl svůj smysl.“ Emily dala lístek do cvakaček, když v tom ji Erik zadržel:
„Emilly mě se to ale vážně celý nezdá, polož ty cvakačky a jdeme pryč.“ Tentokrát už měl v očích opravdu strach. Cítil tam totiž něco, Co Emilly přes sílu lístku nemohla cítit. Cítil jakousi negativní energii, která mu naháněla hrůzu. Emilly se jen zasmála a prohlásila:
„Nebuď strašpytel Eriku, chci jen pro svůj lístek něco udělat. Jen ho cvaknu a půjdeme, ano?“ Erik se netvářil moc nadšeně. Kupodivu se nejvíc bál toho, že si lístek scvakne. Ale měl jí rád a nechtěl ji připravit o radost splnit si přání pro svůj lístek. Tak přikývl, ale cítil, že asi udělal chybu. Spíš už přes tu změť myšlenek nevěděl, co si sám myslí. Určitě to dělá tohle místo, pomyslel si. Emilly na něj mrkla a dala lístek opět do cvakaček a stiskla. Ozvalo se známé klapnutí a odpadla dvě kolečka modrého papíru z jízdenky.
„Tak,“ zašeptala Emilly „a je to!“ Byla očividně šťastná, ale Erik měl stále strach. Pak se sebrali a odešli oknem ven. Jakmile byli venku, Erik se zamyslel. Teď si říkal, že byl hloupý, že se bál scvaknutí lístku, asi se jen bál toho temného místa. Také to Emilly řekl. Ta ho vzala za ruku a řekla:
„Vidíš, že se nic nestalo. To máš z těch svých hororů, co píšeš. Pak se bojíš i vlakové jízdenky.“ Oba se zasmáli a šli směrem k domu. Oba byli šťastní, protože nevěděli, co je ještě čeká
3.
Bylo pozdní odpoledne a Emilly seděla na terase. Krčila se v proutěném křesle, popíjela ledový čaj a dívala se na západ slunce. Cvaknutý lístek měla na šňůrce pověšený na krku. Cítila se spokojená, opravdu šťastná. Byla na sebe pyšná, že naplnila osud svého lístku, který nikdy nikdo nepoužil. Nikdo? zarazila se. Najednou jí tělem projel takový mráz, bolest a stud, že málem upustila sklenici s čajem. Úplně zapoměla, jak k lístku přišla! Dočista zapomněla na dědečka a babičku. Po tváři jí začaly stékat slzy. Postavila sklenici na zem a rozběhla se do domu. Schody do patra brala po dvou. Vletěla do svého pokoje jako neřízená střela a hned zamířila pod postel. Vytáhla z pod ní známou krabičku. Najednou jí vyvstaly všechny utlumené vzpomínky na povrch. Pomalu otevřela krabičku a začala si prohlížet její obsah. Pocit co měla, se podobal déja-vu. Nebylo to však nic takového, nýbrž jen hluboké zapomnění, které se po dlouhé době projevilo. Emilly se za sebe moc styděla. Zapomenout na svého drahého dědečka pro ni bylo něco, jako by ho sama zabila. Pohřbila ho až na dno a zapomněla.
Emilly až do půlnoci seděla na posteli a prohlížela si fotky. Poznávala na nich dědečka a babičku. Najednou ji napadalo tolik otázek, na které by jí odpověděl jen dědeček. Jak to vůbec bylo s babičkou? Na co zemřela? A co ten vlak, ve kterém by taky zahynula?
V tom jí to trklo. Práskla se do čela, až to znělo jako dobře sedlá facka. Ten vlak jezdíval u nich! To tam musel havarovat! Na té trase, u které bydlí. Ale bylo jí divné, že o tom nikdy neslyšela. Možná, že tragická událost v její rodině díky tomuto vlaku vedla k tomu, že jí o tom nikdo neřekl. Rozhodla se, že další den ihned musí něco o té nehodě zjistit.
Emilly uložila fotografie zpět do krabičky a zasunula ji pod postel. Zalezla pod přikrývku a zavřela oči. V ruce držela jízdenku pověšenou na krku. Byla na ni upnutá, jako malé dítě na matku. Nedokázala bez něho udělat jediný krok. Byla ráda, že má vyražené dírky, aby si ho mohla pověsit k srdci a tím jejich pouto ztvrdit.
Než Emilly usnula, přemýšlala, kde by mohla sehnat potřebné informace. Doma se nikoho nechtěla ptát. I když se to stalo dávno předtím, než by si to mohla maminka pamatovat, určitě to bylo bolestné místo. Ještě než usnula, pevně se rozhodla, že ráno půjde do staré městské knihovny. Tam přerce musí být nějaký záznam o dávné tragédii.
4.
Další den ráno se Emilly probudila okolo osmé. Pomalu vstala, oblékla si župan a scházela po schodech dolů do kuchyně na snídani. Na prvním schodě se zastavila. V kuchyni byl totiž nezvyklý hluk. Rodiče maj zas nějakou bouřlivou diskuzi. pomyslela si. Když se trochu zaposlouchala, došlo jí, že se něco stalo. Sešla tedy dolů a viděla jak její matka Christine má slzy na krajíčku. Vypadalo to, že se o něčem snaží přesvědčit jejího otce Thomase. Matka se na ni podívala a pozdravila ji. Emilly se jen na ně dívala a zeptala se.
„Co se to tady děje? Máte válečnou poradu nebo co?“ Christine se vyčítavě podívala na Thomase. Ten ale uhnul pohledem ke svému talíři s vajíčky a slaninou a dělal, že si ničeho nevšiml. Emilly si záhy po své otázce všimla novin ležících na stole. Sedla si před svůj hrneček s papouškem Ara a dala se do čtení.

Záhadné úmrtí v Railville
V noci na dnešek bylo na bývalé trase vlaku z Ludlow do Greenville nalezeno tělo 45-ti letého muže. Tělo našel místní lesník na obchůzce. Podle svědků bylo tělo přepůleno na dva kusy. Záhadou však zůstává způsob smrti oběti. I podle patologů to vypadá, jako by muže přejel vlak. Stalo se to, jak už jsme zmiňovali, na staré trati. Ale v části trati, kde bylo tělo nalezeno, jsou vytrhané koleje už téměž 40 let. Kriminalisté se domnívají, že se jedná o dílo nějakého psychopatického vraha, a že tělo nechal přejet vlakem a odnesl nebo vraždu provedl jinou „zbraní“ a spojitost s vlakem je pouze náhodná.

Emilly zamrazilo v zádech. Tady že je možné, aby se stalo něco takového? Přejetý vlakem, fuj. Že by se s ním tahal, když byl na dvě poloviny? Proč ho nezakopal? Nesl ho kolem našeho domu? Nebo ho přejel na místě? To nejde! Nejsou tam koleje! A co když tam straší?! Vlak-duch! Uklidni se! To máš s těch hororů od Erika! Pak tě napadají blbosti.
Z myšlenek Emilly vytrhl až maminčin hlas.
„Dáš si taky vajíčka?“ Emilly nepřítomně přikývla. Do rozhovoru se přidal táta.
„To je co? Takle blízko a taková věc! Teď si představte, že by to udělal někdo z našeho města nebo kdyby ten chlap byl náš soused.“
Christine se na něho podívala, jako by mu chtěla dát po hlavě pánvičkou, na které smažila slaninu. Bavili se o tom od té doby, co se o dozvěděli. Měli o Emilly strach a Christine chtěla, aby jí Thomas vozil do školy a doprovázel ji, když půjde ven. Thomas ale protestoval. Říkal, že Emilly už není malá holka, a že se o sebe dokáže postarat. To ale Christine taky nechtěla přijmout. Byli oba neústupní a jejich konflikty často vedly k nepříjemným konfrontacím. Emilly nevěděla, o co přesně jde, ale tušila, že její matku něco takového napadne.
Emilly popíjela kávu a pročítala si dál noviny. Ke článku o úmrtí se už nevracela. Jak tak přemýšlela, řekla rodičům:
„Dnes asi půjdu do knihovny. Ráda bych si půjčila nějakou knihu, už tu nemám nic ke čtení. Půjdu asi ve dvě a vrátím se okolo páté. Nevadí vám to? Ale neboj mami s obědem ti pomůžu.“
Christine se zatvářila, jako by ji někdo dal pěstí. Teď chce jít ven? Zrovna TEĎ? Bože ta holka je celá po Thomasovi. Žádná zodpopvědnost. Její myšlenky se stále ubíraly k tak strašnému úmrtí v jejich blízkosti. Ať už to měla za následek trať, na níž zemřela její teta a teď i neznámý muž, strach o dceru nebo obojí, stále měla z této události obavy. Sama by nevyšla ven ani na nákup. A Emilly se jen tak rozhodne jít do knihovny. Nikdy tam moc nechodila, byla tam snad jen 2x. Je sice hezké, že se v ní objevila jakási láska ke knihám, ale za to spíš může Erik, který píše. No co Thomas může jít s ní.
„Ale jistě že to nevadí, a táta by mohl jít s tebou ne?“, podívala se na Thomase a očima ho vybízela, aby přikývl.
Thomas se podíval na Emilly a lhostejně řekl:
„Přece můžeš jít sama, nejsi malá že. A po cestě mi můžeš koupit noviny až půjdeš zpět.“ ,a mrkl na ni.
Emilly mrknutí opětovala, snědla poslední sousto vajíček a šla se nahoru obléknout. Ze zdola slyšela jen matčino hudrování, ale věděla, že jí to není nic platné. Proti tatínkovu slovu nikdo nic nezmůže.
Tatínek s ní odjakživa držel. Ne že by neměla maminku ráda! S maminkou byli jedna duše, nerozlučné kamarádky. Ale táta zase vymýšlel spoustu zábavných skopičin, které maminky nepochopí. Nevěří, že tátové mají svoje zvláštní hry pod kontrolou, a že se dětem nic stát nemůže. Tatínci jsou v tomto směru diskriminovaní. Emilly se musela svým myšlenkám smát. Ale byla to pravda. Její maminka neměla ráda tatínkovy zábavné hry a proto měla u Emilly malinké mínus.
Stejně jsou pro mě s Erikem nejdůležitější lidé v mém životě. A pomalu vykročila z pokoje.
5.
Oblékla si červenou kostkovanou sukni a červené tročko s lebkou. Přes rameno si hodila kabelku s blokem a penálem. Vše co najde si chce pečlivě zaznamenávat. Najednou uslyšela zvonek, známá tři zazvonění. Erik! Vyběhla z pokoje až málem zakopla. Otevřela dveře a tam stál Erik. Jako vždy v sepraných džínsech a koženém křiváku. Pozdravili se a Emilly ho pozvala dál. Sedli si na terasu, Christine jim přinesla ledový čaj a povídali si.
„Četla si dnes noviny?“ , zeptal se jí najednou.
„No jasně! Zvláštní viď? Zvedal se mi žaludek, když sem si představila, jak tu rozpolcenou mrtvolu někdo táhne okolo našeho domu.“ a oklepala se.
Erik se usmál. Nevěděl jak pokračovat. Asi pět minut seděl potichu a pak do ticha promluvil.
„Já ti nevim, čim to je, ale mám z toho takovej blbej pocit. Jako by to nějak souviselo s tim vlakem, do kerýho máš tu jízdenku“ a ukázal na její krk.
Emilly se na něho nevěřícně podívala a šeptala.
„Taky si myslíš že ten vlak, co tam havaroval je vlak-duch? Nesměj se mi jen nevím jak to nazvat.“
Erik se nesmál, ale jen přikývl. Na jednu stranu byl rád, že oba cítí to samé, ale zase mu to nahánělo hrůzu.
„Chtěla bych jít do knihovny, ale mamka se bojí, aby se mi nestalo to samý jako tomu chlapovi, prostě děs, moc přehání. Půjdeš se mnou? Chtěla bych tam o tom vlaku něco najít. A hlavně, s tebou mě máma spíš pustí. Prý ve mně probouzíš svým psaním lásku ke knihám.“ a rozchechtala se.
Smáli se asi dvě minuty v kuse. Potom se pomalu zvedli, rozloučili se s Christine a pomalu vykročili z domu.
Za vrátky se Emilly pomalu zahleděla na koleje. Před jejich domem koleje vytrhané nebyly. Oba směry od budovy nádraží se koleje táhly jeden kilometr. Pak končily. Emilly se na koleje dívala a mrazilo ji v zádech. I když bylo teplo asi 27 stupňů, bylo jí najednou zima a chlad jí procházel celým tělem. Erik její pocity očividně vycítil. Chytil jí jemně za ruku a řekl:
„Nedívej se tam. Musíme rychle zjistit, co se zde stalo. Bude to v pohodě, uvidíš.“
Emilly Erika poslechla a pomalu se odvrátili od kolejí. Emilly už bylo zase dobře. Bylo zvláštní, že jí nikdy pohled na koleje strach nenahánělo. Asi mě zblbla mamka těma řečma o strašným vrahovi. Pěkná pitomost bát se kolejí. A co když to není tak kvůli té vraždě, ale kvůli tomu, co ji způsobilo? Sakra nemysli už na to! Nic se ti stát nemůže, je tu s tebou Erik tak nešil. Emilly se pomalu uklidnila. Vytáhla z kabelky Mp3 přehrávač a dala jedno sluchátko Erikovi. Už při prvních tónech hudby jí opustily všechny špatné myšlenky a byla zase veselá a šťastná. Pomalu kráčeli do kopce směrem k městské knihovně.
6.
Mezi poličkami plnými knih se usadili u malého stolečku a postavili na něj asi deset knížek o hmotnosti asi šedesáti kilogramů. Nabrali si veškeré materiály, kde by mohli něco najít. Alespoň v to doufali. Jak se tak probírali knížkami, Emilly si všimla staršího knihovníka sedícího až na konci uličky v rohu. Měl zvláštní proužkovaný oblek a na nose cvikr. Seděl tiše a nenápadně po nich občas pokukoval. Emilly to nepřišlo ani nijak divné, hlídal, aby nikdo nic nevzal nebo nepoškodil. Spíše jí připadal zvláštní jeho vzhled. Vypadal, jako by sem přišel z minulého století. Cvikr na nose jí připoměl fotku babiččina tatínka, čili Emillyina pradědečka, kterou našla v babiččině krabičce. Vypadal na ní podobně, i když neměl ten zvláštní černobíle proužkovaný oblek. I když nedělala nic špatného, připadalo jí, že jí ten člověk stále svýma tmavýma očima sleduje a kárá. Měla z něho docela strach.
„Dívej Emilly“,řekl najednou do ticha Erika, až se Emilly lekla. „tady něco je.“
Emilly se k němu naklonila a četla krátký článek.

Železniční tragédie
364 mrtvých - ani jeden živý
Railville - Neštěstí se událo 21.května 1968 na trati Ludlow - Greenville. Vlak číslo 3618 jel jako vždy přesně ve 14:00 . V Railvillském lese však z nenadání vykolejil v zatáčce. Vlak spadl ze stráně. Část vlaku - lokomotiva a dva vagóny - se zachytili o stromy. Ostatní čtyři vagóny spadly až na samé dno propasti - asi 35 metrů hluboké. Nikdo tuto katastrofu nepřežil. Celkem bylo ve vlaku 364 lidí, 359 pasažéřů, 4 průvodčí a strojvůdce. Bohužel tím, že nikdo nepřežil a nemáme svědky, nemůžeme jasně říci, co se přesně stalo. Můžeme jen spekulovat. Nezvládl snad strojvůdce řízení? Bylo něco snad na kolejnici, co vlak vykolejilo? Či snad někdo nastražil past? Šlo o úmyslnou hromadnou vraždu, žert, či jen nešťastnou náhodu? To už nejspíš nikdy nezjistíme.

Dočetli článek a Emilly se zamyslela.
„To už sem někde slyšela. Jo, jasně to mi řikal děda. Vlastně nemáme nic nového, ale zapíšu si datumy a údaje. Bude se to hodit.“
Zatímco co si Emilly dělala výtah z článku, Erik hledal nové informace. Pořád nacházel ty samé údaje - 21. květen 1968, 364 mrtvých, trasa Ludlow - Greenville, žádní svědci nebo vysvětlení nehody. Stále nenacházel nic nového. Emilly už byla hotová a zase zírala na podivného knihovníka. Najednou ji vyvstala zvláštní myšlenka.
„Kolik myslíš, že mu je?“ ,kývla na Erika.
„Komu?“ , nechápal Erik.
„No tomu knihovníkovi, co sedí za tebou! Myslím, že je dost starý na to, aby si tu katastrofu pamatoval. Jasně, že tu nemusel žít a třeba se sem přestěhoval, ale jako knihovník by mohl něco vědět! Za zkoušku nic nedáme.“
Erik se nenápadně otočil a uviděl starého knihovníka. Hned se však otočil zase na Emilly a byl k smrti vyděšený. Emilly nechápala co se s ním stalo.
„Emilly to ne, nechoď za ním, vážně poslechni mě. Ten člověk je zlý, úplně mu to vyzařuje z tváře. Můžeme se jít zeptat někoho staršího kdo by to mohl pamatovat, ale za ním ne. Emilly udělej to pro mě.“ hlas se mu klepal a chytl Emilly za ruku.
Dívka viděla že se Erik opravdu bojí. Bylo jí to divné, že se Erik bojí starého pána, ale poslechla ho. Erika znala celý život a věděla, že má jakýsi šestý smysl. Vycítí všechny špatné věci. Už kolikrát se jí stalo, že ji na něco upozornil, varoval ji a kdyby to kolikrát neudělal, bůhví co by s Emilly bylo. Dalo by se říct, že jí tímto zachraňoval život. Proto Erika vždy poslechla, když ji varoval. Dnes ale Erik vypadal, že je to opravdu vážné. Proto mu stiskla ruku, aby se uklidnil a přesvědčila ho, že s tím člověkem mluvit nebude. Erik se po chvíli uklidnil. Srdce mu ale stále bušilo.
Asi po deseti minutách už zase hledali další informace. Už byli unaveni a pálily je oči, ale už jim zbývaly jen jedny desky. V nich našli konečně něco nového. Přesný popis cesty vlaku na mapě, na níž našli onu osudnou zatáčku, seznam cestujících, a popis zastávek a čas, kdy zde vlak staví. Emilly si šla vše okopírovat na kopírku a Erik zatím uklidil půjčené knihy. Směrem ke starému muži se však neotočil. Naháněl mu takovou hrůzu, že k němu musel být stále zády. Emilly to nějak nechápala, ale jelikož znala Erikovy schopnosti, raději si také dávala pozor. Vrátila se k němu s nakopírovanými papíry, vzala si kabelku do jedné ruky, druhou chytla Erika a pomalu odcházeli.
7.
Slunce pomalu zapadalo a Emilly s Erikem byli v půlce cesty. Oba tiše přemýšleli. Emilly o tom, co si nakopírovala a těšila se, až si vše prohlédne. Erik zase o tom strašném knihovníkovi. Náhle se Emilly ozvala:
„Eriku, můžu se zeptat, co tě na tom knihovníkovi tak vyděsilo? Jestli nechceš, nemusíš mi to říkat. Jen vím jakou máš schopnost a pokud si v něm něco viděl, zajímalo by mě co.“
Erik se na ni usmál.
„Proč bych ti neměl nic říkat. Ten muž mě prostě děsil tím, jak vypadal. Ty jeho oči. Hluboké a temné. Měl sem strach, se do nich pořádně podívat. Bál jsem se, že by mě pohltily a já se v nich utopil. A navíc ten jeho výraz. Přišlo mi, jako by se na mě usmál. Ale ne normálně, ale podle. Jako když někdo spáchá hřích a ďábel se raduje, že má další duši. Ano to je to slovo. Přiapadal mi přímo jako ďábel nebo jako prokletý. Vím, že se to vymyká lidskému chápání, ale opravdu mi tak přišel. A nikdy už bych se na něj nepodíval a už vůbec bych se k němu nepřiblížil. Opravdu z toho člověka vyzařovala podlost, škodolibost a zloba.“
Emilly se na něho usmála.
„ Je pravda, že mě takový nepřipadal, i když strach z něho šel. Hlavně z těch jeho propadlých očí, to máš pravdu. Ale ty máš výhodu v tom, že máš tu schopnost jakéhosi aurického vidění a víš, co v kterém člověku je. Kdybys mě býval nevaroval, určitě bych za ním šla. Ale díky, že si mi to řekl, protože to co si mi popsal zní fakt děsivě. Asi už se na toho knihovníka taky nepodívám. Poněvadž tam ještě musíme zajít. Všimla jsem si, že jsme pár věcí vynechaly a ty by se taky měly probrat. Půjdeš se mnou, že ano?“ a mrkla na něho.
„Ale jo, jen když mě nebudeš nutit sedět v blízkosti toho člověka.“
Se smíchem ho ujistila, že to opravdu ne! Že to by ani ona nezvládla.
Pomalu přicházeli na rozcestí. Všude byly stromy. Vypadalo tu to jako v malém lesíku. Směrem doleva bylo nádraží a dům Diamondů. Vpravo vedla cesta k domu Devorových, čili k Erikovi. Chvíli mlčky stáli na rozcesí a pak se oba vydali směrem doleva. Než přišli k domu, slunce už bylo na půl za obzorem. Emilly se začala o Erika bát. Určitě mě naočkovala mamka. Ale ta se bála ve dne - to je pitomost. Ale teď už se bude stmývat. Co když ho po cestě někdo přepadne a... DOST! Emilly klid. Nic se mu nestane, není to tak daleko. Ale stejně bych se ho mohla zeptat..
„Eriku? Nechceš tu zůstat? Rodiče by se nezlobili. Zůstal bys v pokoji pro hosty. Aspoň bychom se podívali na to, co jsem nakopírovala.“
Erik se na ni pobaveně podíval.
„Neříkám, že to není lákavá nabídka, ale myslím, že bych měl jít domů. Slíbil sem tátovi, že mu pomůžu s autem. O mě mít strach nemusíš, ano? Světlo bude až tak do osmi a teď máš teprve šest. To doma budu dvacetkrát. Ale až dorazim, zavolám ti, ano? A dohodneme se co podnikneme zítra.“ Usmál se na ni a Emilly mu úsměv opětovala.
„Tak dobře,“ řekla. „Pozdravuj doma.“
„Neboj, budu. Tak zatim“ a zamával.
Emilly také zamávala. Stále však stála na místě a pozorovala Erika, jak se na cestě vzdaluje. Asi po dvaceti metrech se otočil, zamával a zakřičel.
„Tak utíkej domů, ty strašpytle! Nic se nestane, neboj!“ a začal se smát.
Emilly ze srandy vzala kámen a hodila ho směrem k němu. Byl ale daleko na to, aby mu ublížila a navíc to ani nechtěla. Hodila kámen a zakřičela.
„Já ti dám strašpytla! Já se aspoň bojím o člověka a nebojím se že mi něco udělá kousek papíru.“ a zachechtala se.
Erik jí naposledy zamával a ztratil se mezi stromy. Při zmínce o kousku papíru si vzpomněla na jízdenku. Sáhla na krk a ulevilo se jí, že lístek je tam, kde má být. Otočila se a šla domů. Měla hlad a nemohla se dočkat večeře.
8.
V Railvillském lese se každým rokem pořádal letní tábor. Stany se stavěly na planině na Raillvilském vrchu obklopené břízami a javory. Asi pětset metrů odtud směrem do kopce byla široká cesta, cesta na níž kdysi vedly koleje.
Dne 8. července roku 1981 večer se konala stezka odvahy. Děti byly rozděleny do pěti skupin a dostali jednoho vedoucího. Ten je měl navést k cíli a schovaným odměnám. Jedna skupina čtyř dětí a instruktora šla po trase bývalé železnice. Skupinka šla pohromadě s vysokým černovlasým mužem v čele. Děti šly za ním a ani nedutaly. Najednou za nimi kdosi zakvílel. Děti nadskočily a zakřičely leknutím. Pak jim ale podle hlasu došlo, že to byla vedoucí, která byla vybrána pro strašení. Šli tedy pomalu dál. Jejich cíl byl blízko, když došli k pravotočivé zatáčce přibližně o osmdesáti stupních. Vedoucí právě chtěl říci aby odbočili na stezičku vedoucí po levé straně.
V tom kdesi v dáli před nimi směrem od zatáčky něco zahoukalo. Nebyl to však žádný člověk. Člověk by takový zvuk nezvládl. Byl to stroj. Lépe řečeno vlak. Skupinka ztuhla a naslouchala podivným zvukům. Vedoucí nařídil skupince, aby zůstala na místě. Sám se šel podívat za zatáčku. V dálce uviděl matná světélka. Vypadalo to, jako by blikala. To bylo ale způsobeno tím, že vlak byl v pohybu a stromy světla místy stínily. Viděl, jak se světla víc a víc přibližují. Okamžitě muži došlo, o co jde. Rozběhl se zpět a zavolal děti k sobě. Běželi zpět po cestě směrem k táboru, odkud vyšli. Bylo ale již pozdě. Ozvalo se mohutné dunivé zahoukání a ze zatáčky se vyřítil vlak. Byla to nádherná stará parní lokomotiva a táhla za sebou šest vagónů. Skupinka se rozběhla ještě rychleji, avšak vlak je doháněl, doháněl a doháněl.
9.
Bylo asi půl osmé ráno a Emilly se zavrtěla v posteli. Do pokojíčku ji právě proniklo sluneční světlo. Pomalu otevřela oči a podívala se na budík. Otočila se na bok a chtěla ještě spát. V tom s sebou trhla. Erik?! Pak se ale uklidnila a promnula si oči. Nedošlo jí totiž, že jí včera Erik volal a domluvili se na dnešní dopoledne. Půjdou do knihovny, pak si zajdou do bufetu na oběd a vrátí se zpět do knihovny. Návrat odhadovali zase na šestou večer. Emilly pomalu vstala a oblékla si župan. Jako vždy šla dolů na snídani. Cestou se zahleděla na papírové desky. Ještě se na okopírované materiály nepodívala. Chtěla počkat na Erika. Pokud by tam bylo něco opravdu důležitého, nechtěla ho o to vzrušení připravit. Otevřela dveře a scházela dolů po schodech.
„Vidíš, že to není jen tak! Teď tam zemřely čtyři děti i s dospělým! Vy jste s Emilly stejní! Jakmile se něco stane nedokážete přijmout, že by se něco mohlo stát i vám! Jenže mezi těmi dětmi byla i malá Gabriela Burnsová! Chápeš, že se něco může stát i naší Emilly?“ Christine běsnila, že to Emilly ještě neviděla. Zůstala stát na schodech a poslouchala.
„Jenže jestli sis nevšimla faktů, tak se to stalo jen tomu, kdo se procházel po trati! Nemyslím si, že je Emilly taková, aby riskovala to, že tam teď půjde. Neboj, až si přečte ten článek, dá si pozor. Nehledě na to, že po dráze nechodí od té doby, co zemřel tvůj otec, na to nezapomínej.“ Emilly poprvé slyšela tatínka zvýšit hlas. Vždycky to byl takovej pohodář. To se muselo stát něco fakt hroznýho. A mluví o dráze. Další vražda! Vypadalo to, že Emillyini rodiče už dále nehodlají diskutovat. Proto aby si Emilly pojistila, aby si nemysleli, že je slyšela. Vrátila se k pokoji a nahlas zavřela dveře. V kuchyni byl pak opravdu klid. Vešla dovnitř a pozdravila rodiče. Oba se na ni usmáli a pozdravili také, ale vypadali ustaraně. Emilly to nevydržela.
„Co se stalo? Zase máte debatu? Nebo že by zase něco na trati?“ otočila se k otci.
Ten jen ukázal na noviny. Mezitím jí maminka pripravila kávu do jejího hrníčku s papouškem Ara a donesla jí toasty s džemem a burákovým máslem. Emilly už však byla pohlcena článkem.

Vrah udeřil podruhé!
Railville - Den po záhadné vraždě muže nalezeného na bývalé železnici se tragédie opakuje, ale v mnohem děsivějším měřítku. Včerejší stezka odvahy letního tábora Klokánek se stala nejhorší táborovou stezkou v dějinách. Jedna skupina čtyř dětí a vedoucího (jména na žádost příbuzných neuvádíme) šla přesně po trase starého kolejiště. Když se ve smluvený čas neukázali, zbylí instruktoři se vydali skupinu hledat. Našli je asi třista metrů od prvího místa s tělem. Pohled co se jim naskytl musel být děsivý a strašný. Opět ta samá zranění, jako utrpěla první oběť. Těla rozpolcená a vedoucího se podařilo identifikovat jen díky průkazu, jelikož neměl obličej. Vražednou zbraň stále neznáme, ale opět to vypadá, jako by je přejel vlak. Tady ovšem můžeme vyloučit možnost, že vrah oběti přemístil tam, kde jezdí vlak, nechal je přejet a pak je vrátil. Bylo by to značně komplikované a navíc nejbližší vlak zde jezdí až v Ludlow. Kriminalistům se tedy dostal do rukou velmi zvláštní a zapeklitý případ.

Emilly se nad tím nevěřícně zamyslela. Tohle už je ale opravdu divné. Pomalu, ale jistě se potvrzují teorie, že je to ten vykolejený vlak. Ale může být vlak duch? U člověka by se to dalo pochopit. Ale vlak? Z myšlenek jí opět vytrhla maminka.
„Emilly, mám na tebe jednu prosbu. Chtěla bych, aby si nikdy nikde nebyla sama. Jak vidíš, může se dokoli stát i dětem. A ty už sice malé dítě nejsi, ale také jsi v nebezpečí. Přemýšlela jsem, že se můžeme na čas odstěhovat do domu v Ludlow nebo..“
„Ne!“ přerušila ji Emilly. „Nikam nejedu. A navíc stejně se mnou všude chodí Erik. A taky od doby co umřel děda sem na koleje nevkročila. Nějak mě to už netáhne. Neboj nejsem tak hloupá, abych se zrovna teď promenádovala po trase. Stejně by mě to nenapadlo, i kdyby se to tu nedělo.“ Prosebně se podívala na Thomase.
Thomas se na ni usmál a řekl Christine.
„Očividně ta holka má rozum. Říkal jsem ti, že si dá pozor. Moc jančíš Christine.“
„Fain,“ urazila se „tak si tu buďte mezi vrahama a úchylama, ale já jedu do Ludlow, alespoň dokud se to tu neuklidní.“ A otočila se.
„Nu dobrá, my to tu s Emilly zvládneme.“ a mrknul na Emilly.
Tohle byl způsob, jak Thomas vždy Christine přiměl k tomu, aby udělala co chce. Používal psychologických zkušeností. Christine vyhrožuje, že pojede a myslí si, že oni tím pádem pojedou. Ale když jí naznačí, že jim to je jedno, Christine tu stejně zůstane. Bylo to jednoduché.
Christine byla jako opařená.
„Fain, jak chcete.“ a vyběhla nahoru po schodech.
Emilly s Thomasem se potichu zasmáli, ale nechtěli nahlas, aby se to Christine nedotklo ještě víc.
„Nabírá to na obrátkách, co?“, řekla najednou. „Doufám, že ten psychopat už toho má dost. Ví se, kdo to byl? Jestli to byl někdo z města nebo tak?“ ptala se kvůli Gabriele.
„No, taky bych chtěl aby to skončilo. No, víme. Jedna z dětí byla Gabriela Burnsová.“ a podíval se do země.
Emilly se s ní znala od dvanácti. Byla o čtyři roky mladší, ale rozuměly si. Emilly na schodech nevěřila, že slyšela její jméno. Doufala, že se přeslechla. Bohužel to tak nebylo. Ta malá, roztomilá zrzavá dívenka byla mrtvá. Emilly se sevřelo hrdlo. Nemohla se ani napít. Řekla tátovi, že musí na chvíli nahoru, a že snídani si dojí později. Už když šla po schodech, tekly jí slzy. Christine byla zamčená ve svém pokoji, a když okolo procházela Emilly zaslechla šustění tašek a zipů. Snad nechce vážně odjet proboha.
Vešla do svého pokoje, zavřela za sebou dveře a pak se rozvzlykala. Tohle musí skončit. To už ne. Musíme s Erikem všechno zjistit a jestli to má za následek opravdu ten vlak, tak ho musíme zastavit! Podívala se na svůj lístek. Došlo jí, že i on k onomu vlaku patří. Co kdybychom to nějak zkusili ovlivnit přes tu jízdenku? Řeknu to pak Erikovi. Pomalu vstala a šla zpět dojíst toasty.
Vůbec nevěděla, že lístek už toho ovlivnil až moc.