xxx

V černočerné tmě bylo vidět u břehu jezera sedící dívku. Všude klid,nikde nikdo,jen ona tam sama a mdlé měsíční paprsky jí svitily do tváře. Smaragdově zelené oči měla zalité slzami a obličej skřivený bolestí.
Dnes je opět úplněk a nějaká neznámá síla jí opět donutila vstát,obléct se a dojít až sem. V hlavě jí kroužili všelijaké myšlenky. Jak tak hleděla na poklidnou vodní hladinu,něco se v ní prudce sevřelo. Obklopovala jí neproniknutelná temnota,černější než noc,samota a prázdnota. Proč tu vlastně vůbec sedí? Ach jistě,dnes to přece chtěla všechno skončit.
Řadu dní už chodila v obličeji s prázdným a neosobním výrazem,nevnímala svět kolem,ale jen to,co prožívala v duši. Přestalo jí najednou na všem a všech záležet,nic jí nebavilo. Pociťovala pořád jenom smutek,nenávist,žal,úzkost a zoufalství. Vrtalo jí v hlavě,čím se vlastně tak změnila? Co se to s ní vlastně stalo? Život už jí omrzel. Je lepší zemřít pro něco, než žít pro nic. Být či nebýt? Jak jednoduchá je to otázka. Ona už se však rozhodla,čekala jen na tu správnou chvíli a ta je právě teď.
Nerozmýšlela se,vstala,zula si boty a pomalu vstoupila do vody. Po pár krůčcích se zastavila,chvíli pozorovala vlnky a měsíc a potom pokračovala ve své cestě. Voda už jí sahala po pás,později po ramena a pak už poslední krok. Propadla se někam do hloubky a klesala skoro až na samé dno jezera. Po chvíli už jí ale začal docházet kyslík,rozklepala jí hrozná zima,namodralými rty zoufale lapala po dechu a zelenkavé oči se blýskali v šeru. Přece jen se nakonec pokusila dostat nad hladinu,ale na to jí síly ani dech nastačili. Nestihla to,a potom už bílé,prochladlé,zimou ztuhlé dívčí tělo klesalo zpět do hlubin. Škoda těch jejích krásných očí. Hladina jezera byla opět klidná,nikým nerušená a všude zase panovalo vražedné a nerušitelné ticho.