Ráno jsem se probudila a byla jsem učitelkou (1 část)

Začalo to jednu úplně obyčejnou noc, která mě a ještě jedné slečně změnila život naruby. Noc, kterou si snad zapamatujeme obě navždy, noc, která nás obě sblížila a zároveň, která nás naučila pochopit, co je v životě důležité.
Ráno, když jsem se probudila, jsem pocítila, že není něco tak, jako každé ráno, ale nevěnovala jsem tomu pozornost, protože je něco v pořádku na pondělním ránu, když zase musím vstávat do školy a před sebou mám písemku z českého jazyka a ještě ke všemu další týden školy?? Ne. Není.
Jen co mi zazvonil budík a já otevřela oči, jsem poznala, že jsem v úplně cizím v bytě!! Kde to jsem, pomyslela jsem si hned a rozhlídla jsem se kolem sebe. Stolek, kde leželo spoustu papírů, byl u okna i s počítačem, skříň, otevřená dokořán a z ní trčely nejrůznější hadříky...tohle není určitě můj pokoj, ale tak teda čí? Buď mi někdo přes noc změnil pokoj, nebo jsem se ocitla, sama nevím jak, v úplně cizím bytě.
Se smíšenými pocity jsem vstala z postele a možná i s očekáváním nebo strachem, jsem šla do dalšího pokoje, kde mě opravu překvapení čekalo. A příjemné nebylo. V tomhle okamžiku mi bylo jasné, že jsem úplně jinde, než bych měla být. Ale kde a proč, to je otázka.
Půl šesté? Kdo si natahuje budíka na půl šestou?! To je smrtelná hodina na vstávání, pomyslím si, jen co spatřím hodiny v kuchyni, kam se dostanu ve svém prozkoumávání bytu. Jsem tu sama, jen s malým modroučkým papouškem v kleci, který mi tu teď vykládá a to mi dá alespoň trochu pocitu klidu, že můžu zjistit co se stalo.
Druhý šok, který přijde co nevidět, mě čeká v koupelně, kam se vydám, abych si opláchla obličej a zjistila, že vlastně můj obličej mi nepatří!!! Nic z mého těla mi nepatří!! Mám jiný obličej, jiné vlasy, místo mé hnědé hřívy mám blonďaté vlasy do půl pasu!! Panebože, tohle musí být zlý sen!! Tohle není možný..jiný byt, jiné tělo, co mě ještě čeká jiného?! Vždyť tohle není možné, tohle nejde, to musí být obyčejná zlá můra, ze které se co nevidět probudím a zjistím, že spím ve svém pokoji a své postýlce a budu klidná, protože budu doma a ne někde jinde.
Nakonec, když se odhodlám, ještě jednou podívat se do zrcadla, zjistím, že mi je vlastně obličej povědomý. Vždyť já jsem v těle...panebože, já jsem v těle své učitelky na český jazyk, kterou tolik nesnáším!! Znamená to, že tedy učitelka je v mém těle?! Ne to není možné, tohle nemůže být pravda, tohle je jen zlý sen! Musí to být zlý sen!
Ihned sáhnu po mobilu, který leží na stolku a zpaměti napíšu své číslo na mobil, které ihned začne vyzvánět a po chvilce se ozve se:
„Prosím“
„Kdo je tam?“ nenapadne mě hloupější otázka než tahle i když odpověď znám.
„Nemám náladu“ odsekne mi hlas a podle zvuků mi chce hovor ukončit.
„Paní učitelko?“ zašeptám a na chvilku nastane ticho
„Kdo je tam?“ zeptá se tentokrát ona.
„Těžko se to vysvětluje, ale když rozsvítíte lampičku nad vaší hlavou a podíváte se do zrcadla, které je hned naproti vám, pochopíte kdo jsem a kdo jste vy, udělejte to prosím“ poprosím ji.
„Proč bych to měla dělat?!“ řekne už naštvaně, ale podle vzdychnutí a nějakých zvuků, poznám, že dělá to, o co jsem ji požádala.
„Panebože!! Co se stalo?! Kde to jsem!?“ slyším ji křičet do telefonu,
„Hej, uklidněte se!“ vykřiknu tentokrát já, ale jako by mě neslyšela. Stále křičí po „mém“ pokoji jako šílená a jako by se nemohla uklidnit.
„Halóóó!!“ vykřiknu už o něco hlasitěji a konečně nastane klid.
„Co se stalo? Proč mám tvoje tělo?“ zeptá se.
„Proto jsem vám volala, abychom na to přišly. Nebo se pokusily přijít na to, co se stalo, protože nic proti vám, ale já chci svoje tělo!“
„Myslíš, že já svoje ne?!“ řekne naštvaně.
„Fajn, ale co uděláme?“ zeptám se a dlouhou dobu je velké ticho, protože každá z nás přemýšlí, jak co udělat, abychom měly co nejdřív svoje tělo zpátky.
„No asi budeme hrát každá svoji roli. Vy budete hrát mě a já vás,“ navrhnu a rychle dodám „ve škole se domluvíme co uděláme dál, ale musíte za mě tam jít a napsat písemky prosím“
„Nic jiného mi nezbývá“ vzdychne „takže ve škole. Doufám, že se tam dostanu“
„Nashledanou“ rozloučím se a s ní a nečekám na její odpověď rovnou hovor ukončím a prohrabu skříň, abych se oblékla a zasednu za stůl, abych zjistila co tam má za papíry. Samé písemky! Copak nedělá nic jiného, než píše se svými žáky písemky?! Rychle sbalím ty opravené do tašky s rozhodnutím, že dnešní den, se nebudou psát žádné písemky!!
Později, když se konečně dostanu do školy mě čeká další překvapení. Moje „tělo“ na mě čeká před školou a už od pohledu se mi to vůbec nelíbí.
„Dobrý den“ pozdravíme se navzájem a vydáme se do školy společně. Zatím mlčky, protože kolem nás chodí stále hodně lidí, takže by nebylo určitě vhodné, kdybychom o tom mluvily tady. Nakonec, když zjistíme, že je všude plno, jak v kabinetě, tak ve třídě, si zalezeme na záchod, abychom zkusily přijít na to, co se stalo a co bude dál.
„Myslíte, že takhle zůstaneme navždy?“ zeptám se s obavou.
„Nevím, ale doufám, že ne. Mě můj život vyhovoval, byla jsem spokojená, nic mi nechybělo a teď najednou tohle“ řekne smutně a zároveň i starostlivě.
„Tak tohle si myslím taky. Nechci být vy. Já chci zpět do svého těla, chci být se svými spolužáky, užívat si a ne být učitelkou, nebyl to můj sen a ještě ke všemu učit na střední škole češtinu! Vždyť...“ přestanu mluvit, protože nenacházím vhodná slova, kterými bych vyjádřila právě teď svůj pocit.
„Mě to povídej. Já nechci zpátky do puberty, nechci si zase zažít to peklo na střední škole, jaké jsem si zažila. Chci být dospělá, chci být já“
„Já zase nechci být dospělá, ale v pubertě, jak jste řekla a prožít si celou střední školu, ať je hezká nebo zlá, prostě to k životu patří a já si to prožít chci. Chci být dospělá až za pár let, až sama dospěji a ne se stát dospělou za noc!“
„A já puberťačkou přes noc. Musíme přijít na to, co se stalo a vrátit to, i když nevím jak se vrací čas“ zasměje se „takže musíme přijít na to, jak to dát do pořádku“ opraví se a v tu chvíli zazvoní.
„Hodina a první. Prosím vás, my máme angličtinu a píšeme písemku a já bych...“
„Napíšu ti to, ale jen jednou a naposled. O přestávce tady. Já teď učím druhou skupinu v tvé třídě, takže když tak jim zadej práci na celou hodinu nebo ať si dělají co chtějí. Já tedy jdu“ řekne a odejde. Chvilku na to odejdu i já.
„Dobrý den“ pozdravím své spolužáky, jako učitelka a dostane se mi stejné odpovědi od nich, i když moc nadšeně to neřekli. „Dneska si uděláme hodinu trochu jinak. Mohli by jste mi říct, co by jste chtěli dělat?“ zeptám se a rozhlídnu se po jejich vyděšených tvářích. Copak oni se jen učí a nedělají nic jiného?
„Víte, rozhodla jsem se, že tak dvakrát do měsíce by jsme si mohli udělat jinou hodinu, třeba zajít na počítače nebo prostě jen tak si udělat mluvenou hodinu, která nemusí být anglicky“ dodám rychle, protože moje znalosti z angličtiny jsou mizerné a kdyby si chtěli povídat anglicky se mnou by toho moc nenamluvili.
„Co by jsme dělali na počítačích?“ ozve se někdo zezadu.
„No tak asi co by jste chtěli nebo zase si povídat s anglicky s někým po chatu, jak minule.“ řeknu rychle první co mě napadne, protože si pamatuji to, co mi říkala Kája, jak si povídali s nějakými lidmi na internetu anglicky a prý je to bavilo.
„Dobře“ souhlasí hned všichni nadšeně a já si oddychnu, že si nechtějí povídat nebo dělat jiné věci.
„Promiňte paní učitelko, ale já jsem byla na záchodě, tak jsem se trochu zdržela“ ozve se mi za zády hlas mé nejbližší kamarádky Káji a já se po ni vyděšeně podívám. Jak dlouho tam byla? Slyšela něco? Tuší něco? Nebo neví vůbec nic?
„Dobře, jdeme na počítače. Budete si psát jako minule s někým anglicky“ oznámím ji plán dnešní hodiny a to už se všichni vydají nahoru do učebny počítačů, aby si zabrali ty nejlepší místa, jen Kája zůstane stát na místě.
„Kájo, co se děje?“ zeptám se trochu vyděšeně a ona si mě změří pohledem.
„Já jsem vás slyšela, jsi to opravdu ty?“ zeptá se.
„Káji, prosím nikomu to neříkej, nikdo to neví a nikdo se to nesmí dozvědět. Musíme zjistit co se vlastně stalo a jak to změnit, ale zatím musíme hrát každá svou roli.“ řeknu.
„Páni, to je síla“ zasměje se a já se k ní musím přidat taky. Ještě pár minut se smějeme a pak vyběhneme nahoru, abychom zabavili zbytek třídy na počítačích a s tím, že musím Káji něco vysvětlit, vylezeme na chodbu, kde začneme probírat celou tuhle situaci, do které jsme se dostaly.
„Myslíš, že to má nějaký význam?“ zeptá se a já jen pokrčím rameny.
„Copak já vím? Jestli ano, tak jaký?“
„Nevím“ řekne zoufale a obě začneme přemýšlet co máme společného... Nakonec nic nevymyslíme ani do zvonění, ale Kája odejde se slibem, že se pokusí něco zjistit, ale ať se pomalu smiřuji s tím, že nic nezjistí.
„Máš něco?“ zeptá se mě na záchodě o přestávce slečna učitelka, když se tam potkáme přesně tak jak jsme se domluvily.
„Ne, ale myslím si, že to má nějaký význam“ pokrčím rameny.
„Jo, ale jaký?“ zeptá se stejně jako já před tím Káji.
„To nevím, ale musíme to zjistit, protože já nechci být navždy vy.“
„Dobře“ souhlasí a v tom se ozve další zvonek ohlašující druhou hodinu.
„Teď máš volnou hodinu, tak zkus něco zjistit“ prozradí mi a odejde do třídy, aby plnila mé školní povinnosti. Tedy být vzorná žákyně, zatím co já odejdu do kabinetu, který je pro mě naštěstí už prázdný.