Kde skutečnost předčila fantazii

„Tak jdeš do toho?“ zeptal se s odměřeným pohledem Richard. „Vlastně proč ne, ta místní nuda mi už vážně leze na nervy,“ souhlasil Tom. Sotva to dořekl, přiřítil se k nim Viktor a chytil je oba kolem ramen.
„Cože, do které jdete? Kam jdete? Já jdu taky!“
„Hej, zpomal trochu!“ přibrzdil ho Ríša. „Já teď mám hodinu, ale zde přítomný Tomáš tě se vším seznámí.“
Tom se sice zamračil, ale spustil: „Slyšel jsi už o tom opuštěném domě uprostřed lesa?“
„ Jó, slyšel.“
„Tak jistě víš o tom, že se tomu starému baráku každý obloukem vyhýbá. Prý se tam dějí podivné věci.“
„Tím chceš říct, že tam snad straší? Nejsem malý, abych něčemu takovému věřil,“ namítl Viktor.
„To zrovna ne, ale já, Richard a ještě Zuzka jsme se domluvili, že tam dnes v deset večer zajdeme. Pokud půjdeš s námi, tak se rozdělíme na dvě dvojice a každá z nich se musí dostat až do nejvyššího patra, kde na stěnu něco pro důkaz napíše. Jednoduché, ne? Něco jako když Rychlé šípy lovily bobříky odvahy.“
„Nezní to špatně! Můžete se mnou počítat!“ vyhrkl Viktor.
„O půl desáté sraz u mne, jo?“ navrhl Tom
„Jasně!“ přitakal nový člen party.

Devět hodin. Celé odpoledně uběhlo až nečekaně rychle. Viktor si během něj obstaral novou kvalitní LED diodovou svítilnu. Byla drahá, ale mu to vůbec nevadilo. Díky brigádě u prosperující firmy vyrábějící euro okna si to mohl dovolit. U Toma zazvonil čtvrt hodiny po smluveném čase. Bleskurychle mu otevřela Zuzka plná nadšení: „ Zdarec, kde jsi byl? Už jsme tu všichni!“
„Já..no..ehm…když…ono..“ obhajoval se opozdilec.
„To nevadí, hlavně už pojďme,“ odpustil mu za Zuzkou stojící Richard.
Máte všechno? Baterky, jídlo, odvahu?“ tázal se Tom.
„Tak můžeme vyrazit!“ křikla mladá slečna.

Už samotná cesta temným a ponurým lesem byla jen pro silné povahy. Zlověstné houkání sovy a nepříliš vzdálené vytí vlků nevěstilo nic dobrého. Jediný zdroj světla byl obrovský Měsíc, který byl ten den v úplňku. Na místo určení dorazili během necelé hodinky. Polorozpadlý dům vypadal skutečně strašidelně. Zbořený komín, střecha plná děr, vysklené okenní tabulky.
„Myslím, že borec bude i ten, kdo se odtamtud vrátí bez zranění. Ty místnosti tam musejí být samý střep,“ odhadoval situaci Richard.
„Poslouchejte, plán je následující!“ sjednával si pozornost Tom. „První dvojice, co si nechá rozproudit adrenalin v žilách bude: Ano, prosím fanfáru. Viktor a Zuzka. Já s Ríšou počkáme tady před domem. Až budete hotovi...“
„Heh!“ přerušil ho Viktor.“
Ne, nemyslím to jako dvojsmysl Viktore!“ Tedy až budete s označením té stěny hotovi, vrátíte se a my zbylí to půjdeme zkontrolovat a přidáme další vzkaz. Případné další kontrola mého a Richardova nápisu záleží jen na vás. Ale věříte nám snad. Nebo ne?“
„Samozřejmě, že věříme,“ přitakala Zuzka.

Viktor vyšel pět schodů k hlavním dveřím a zkusil kliku. Kupodivu bylo otevřeno. S vrzáním za sebou a Zuzkou zavřel. Rozsvítil baterku. Vnitřní prostory byly větší, než se zdálo při pohledu zvenčí. Veškerý nábytek byl potažen hustými pavučinami. Za neustálého vrzání podlahy při každém jejich kroku dorazili do kuchyně. Vanul se z ní nepříjemný zápach zkažených potravin. Na jídelním stole ležel oproti jiným věcem vcelku čistý talíř.
„Divné, že?“ tázal se Viktor.
„Jo, jako by tu někdo bydlel. Třeba nějaký homeless, který takhle snadno přišel k nemovitosti,“ odhadovala Zuzka.
„Chceš se vrátit?“
„To ani náhodou. Když už jsme tu, úkol splníme!“

„To je nuda, jak dlouho tam ještě budou?“ stěžoval si Tom.
„Nevím,“ odpověděl otráveně Richard.
Čekání na první dvojici bylo opravdu nezáživné. Oba spolužáci se už těšili, až budou moci také okusit děsivou atmosféru tajemného domu. Ani jeden z nich nemohl tušit jaké budou nadcházející události. Ozval se nečekaný hluk.
„Slyšel jsi?“ zeptal se znepokojeně Tomáš.
„Jo, přišlo mi to jako Zuzčin výkřik,“ mínil Ríša.
„Myslíš, že si z nás dělají srandu?“
„To…“ Odpověď přerušil další ještě výraznější výkřik. Teď to byl bez nejmenších pochyb Viktor.
„Támhle! Okno v první patře!“ ukázal Viktor
Kluci spatřili siluetu, blížící se k oknu. Následně někdo tuto osobu prohodil oknem. Pád z asi pěti metrů netrval snad ani vteřinu. Druhá dvojice utíkala k místu neštěstí.
„Vždyť je to Viktor!“ prohlásil se zděšením Tom.
„To vidím!“
„Žije?“
„Nevím, jsem snad záchranář nebo co?“ Okřikl ho Richard. „V každém případě je v bezvědomí a ošklivě krvácí!“
Viktor měl na levé ruce hluboké řezné zranění od střepu z rozbitého okna, kterým nečekaně proletěl. Richard mu ránu zavázal svým tričkem.
„Kde, kde je Zuzka?“ zeptal se šokovaným hlasem Tom.
„Musíme ji najít! Musíme pro ni!“ rozhodl Richard.

Nějaké značkování stěny šlo už teď stranou. Začínalo tu jít o holý život. Druhá dvojice střelhbitě popadla baterky a běžela do domu. Zhluboka přitom oddechovali. Strašidelné prostředí vůbec nevnímali. Teď chtěli hlavně pomoci kamarádce.
„Poslouchej, musíme se rozdělit!“ navrhl Richard.
„Myslíš, že je to dobrý nápad?“ zeptal se Tom.
„Rychleji ji najdeme! Dělej!“
Tomáš vběhl do pravých dveří od obývacího pokoje. Nemohl tušit, že právě zde je nastražena past. Prkna podlahy jsou uprostřed nařezaná. Pád do propasti na sebe nemohl dlouho čekat. Neměl ani čas na výkřik překvapení. Dopad byl ještě horší. Dno díry bylo vybavené několika ostrými hroty. Jeden z nich mu oddělil velký kus masa od jeho pravého boku. Další mu probodl nohu. Přežil a za plného vědomí musel snášet nesnesitelnou bolest. Nikdy nic tak hrozného nezažil. Svým nářkem přivolal Richarda. Jeho ale sotva, co se přiblížil k jámě chytnul kolem krku neznámý člověk, který aniž by se podíval na dalšího zraněného, odvlekl novou kořist pryč.

Richarda strčil do malé kleci ve sklepě. Oběti bylo hned jasné, že určení kleci není věznit někoho příliš dlouho. Děsivé myšlenky na jistou smrt přerušil pohled na znetvořeného muže. Ten ale pouze zamkl vězení a odešel pryč. Ríša si prohlédl sklepní prostory. Kromě spousty nářadí jako jsou různé kleště, pilky a kladiva spatřil i dvě podivné velké neprůhledné nádrže s malými okénky.
„Je tam někdo?“ zvolal.
„Slyšíte? Je tam někdo? Zvolal podruhé.
„Já.“
Ihned poznal Zuzčin smutný hlas.
„Kde to jsi?“ zeptal se.
„Nevím, je nějaká nádrž. Stojím tu po kolena ve vodě a přitéká další! Hodil mne sem odněkud shora!

Popis mučírny přerušil pád velkého předmětu do druhé z nádrží. Chvíli poté se vrátil ohyzdně vypadající muž.
„Kdo jste a co od nás chcete? Proč to děláte?“ okřikl ho Richard.
„Snad co tu chcete vy, ne? Vy jste tu nezvaní hosté. Jednoho kluka jsem jako varování vyhodil z okna. Taková malá defenestrace.“ uchechtl se netvor.
„Slečince jsem řekl, ať hezky rychle vypadne, jenže ta malá svině se na mne vrhla a začala mne drápat svými pěstěnými nehtíky. Tak je tu s námi také, viď holka.“
„Drž hubu“ zaklela Zuzka.
„Ale, ale. Ono se to na nás zlobí. Poslouchejte všichni! I ty zmrzačený v té druhé nádrži! Podobné lidi mám nejradši, vždycky…“
„Ptám se znovu, proč to děláte?“ skočil mu do řeči Richard.
„Mlč. Podobnou havěť jako jste vy mám fakt nejradši. Víte, co se mi stalo? Já sem nevypadal tak jako teď. Byl jsem stejný jako vy. Měl jsem přítelkyni. Měl jsem pohodový život. Jenže když jsem se jednou vracel od mé holky, vrazil do mne na mostě nějaký debil s BMW, který předjížděl a střetl se se mnou v protisměru. Jenže nehoda zprvu vypadala, jakoby on usnul za volantem a narazil do svodidel. Auto které předjížděl z nejasných důvodů ujelo. To, že já i se svou škodovkou umírám někde v hloubce té zkurvené řeky, nikoho nenapadlo! Mezitím se záchranáři starali o beztak jen lehce zraněného řidiče BMW, které je vybavené 38 airbagy, čtyřbodovými bezpečnostními pásy, ABS, ESP a dalšími kravinami. To, že já někde polykám andělíčky bylo každému jedno. Probudil jsem se až v nemocnici. Museli mi udělat rozsáhlé plastické operace a jak vidíte, nepomohlo!“
„Máš pravdu, nepomohlo, dodal Richard.
„Ptal jsem se tě na názor? Pokud vím, neptal, tak mlč a poslouchej. V nemocnici mi řekli, že prý mám velké štěstí, že jsem byl sice pod hladinou dlouho, ale jelikož byla voda ledová, tak odumírání mozkových buněk bylo výrazně zbržděno a nedošlo k poškození mozku. Kéž by ale došlo! Kéž bych tam pošel! Všichni se na mne potom vykašlali. Nepomohli mi, ale dívali se na mne skrz prsty. Přítelkyně mne opustila. S takovýmto xichtem se prostě nedá žít mezi lidmi. Tak jsem odešel sem. Jenže jsem netušil, že se nakonec budou lidi vtírat ke mně. Ale já už vás nechci! Nepotřebuji vás! Ještěže jsem někdy podobnou návštěvu čekal a připravil se na ni. Zažijete to, co sem zažil já,“ zakončil svůj příběh muž.

„Omlouváme se vám. Pusťte nás.“ Prosila Zuzka, které voda sahala už po ramena.
„Pozdě děvenko,“ namítla nestvůra.
„Hej, mrzáku! Žiješ?“ pokračoval muž.
„Ano.“ ozval se Tomáš
„Poslouchej, vystrč ruku z toho okénka nebo tady naší kamarádce trochu připustíme vody!“

„Dododobře pane,“ souhlasil Tom, který měl už vodu také po pás, a vystrčil ruku.
Chlap popadl kleště a uštípl mladíkovi palec na ruce. Křik, který se z nádrže ozval, byl děsivě zkreslen malým prostorem a přítomností vody. Nikdo by si nikdy nepřál podobný výkřik slyšet. Byl jako pištivé psaní křídou na tabuli. Jako brzdící vlak. Jako škrábání vrškem od piva do lahve. Jenže tyto všechny zvuky spojené dohromady a ještě děsivější. Navíc pocházející z lidských úst.
„Jenže svět není spravedlivý. Ani ke mně nebyl.“ dodal muž a připustil dívce vodu. Předtím ještě zavřel vodotěsné okénko. Zuzka začala panikařit. Vně nádrže se ozývaly dunivé rány k smrti vyděšené holky. Ke stropu zbývalo vodě asi deset centimetrů.
„Já, já tady umřu,“ vzlykla v duchu
Pět centimetrů…
„Já nechci umřít!“
Naklonila hlavu , aby se ještě ústy dotkla hladiny.
Tři centimetry.
Naposledy se nadechla…

„Ty si neskutečný hajzl! Nenávidím tě!“ zařval Richard.
„To klidně můžeš. Ale čeká tě stejný osud.“ pověděl s úsměvem nelítostný vrah.
„Ale jako projev dobré vůle. Sleduj!“ dodal muž, který přistoupil k nádrži obsahující Tomáše. Zpod trička vytáhl zbraň. Ozval se výstřel.
„Stejně by vykrvácel. Takto se už nebude dál trápit.“ Obhajovala se zrůda.
„Víš, bez vás bude na světe lépe. Máte prachy, máte všechno. Kupujete si auta za miliony a jimi pak zabíjíte lidi jako jsem já. Zabíjíte svými penězi. Vám se ale nikdy nic nestane. Nudíte se, tak rozhazujete peníze pro skoky z padáku, skákáte bungee jumping. Anebo chcete zažít adrenalin vstupem do mého domu. A tak ho tu máte. Útěchou vám může být, že si nekladu nárok na zisk. Berte to vše jako pozornost podniku!“ rozohnil se znetvořený muž.
„Jsi šílenec!“ okřikl ho Richard.
„Jsem!“ souhlasila nestvůra.
„Jsííííííí!“ přidal se třetí hlas a praštil muže olověnou trubkou do zátylku.
„Díky Bohu,“ ulevilo se Ríšovi.
Viktor si utřel pot z čela: „Dík, že jste mi zavázali tu ránu.“
„Nemáš zač.“
„Kde jsou ostatní?“ tázal se Viktor.
„Nechtěj vědět. Pojď, vypadneme odtud!“ nabádal ho Richard.
„Nezavoláme policii?“ znovu se zeptal Viktor.
„To už nemá cenu. Hlavně pojď!“ začal se rozčilovat Richard.
Oba kluci s vrávoravými a zděšenými pohledy pomalu odcházeli pryč od děsivých událostí. Jejich cestu od hrobníkovy lopaty provázelo nadále zlověstné kapání vody z přetečených nádrží obsahující bezvládná těla jejich kamarádů. Na tento den se pokusí zapomenout. Ale nepůjde to. Výčitky svědomí a neustálé myšlenky na prožité události je budou provázet celý život. Musejí být silní…