Ráno jsem se probudila a byla jsem učitelkou (2 část)

Myslím, že už vím o co tady jde. Myslím, že už jsem přišla, na to, proč jsme si vyměnily těla. Myslím, že už to mám!! Ano je to jasné...Vždyť je to tak jednoduché...
Neříkala náhodou, že neměla ráda střední školu? Neříkala, že pro ni byla peklo? A pro mě jsou peklo hodiny českého jazyka..je to tak jednoduché..proč mě to nenapadlo dřív!?
„Máme si zkusit každá být v kůži té druhé, protože vy jste si zažila peklo na střední a máte zjistit, že střední se změnila a proto jste ve mně“ řeknu jí o velké přestávce, když se sejdeme znovu na záchodě.
„Ale jaký má smysl, že ty jsi ve mně?“zeptá se
„Protože já nemám ráda češtinu a mám pochopit, že učit ji v naší třídě není tak snadné, jak se z našich očí zdá...Obě máme něco pochopit, vy že škola dnes a škola před tím je jiná a proto není nutné, aby jste si vybíjela vztek na žáky teď, protože oni nemůžou za to, co se vám stalo v té době, když jste vy chodila do školy. Každý se má stále něco učit, jak vy, tak já a proto se to možná stalo“ řeknu.
„Máš pravdu. Všechno dává smysl, já se mám naučit to, že škola dnes je jiná než tehdy a moje zážitky z mé střední školy nemůžou ovlivňovat moje učení a styl. Zatím co ty, nemáš ráda češtinu a máš si uvědomit, že učit ji není tak snadné jak se zdá? To dává opravdu smysl!“ zaraduje se a vypadá to, že jsme právě teď přišli na to, co se stalo a co to způsobilo, ale ne na to, jak to vrátit.
„Ale jak to vrátíme?“zeptám se nešťastně.
„Uvědomíme si svoje chyby a to jak se to dá napravit“ řekne tentokrát ona. Je to je fakt, ale co když to nevyjde? Co když takhle zůstaneme navždy? Každá v jiném těle a to své jen uvidí? Jak dlouho pak budeme hledat tu správnou možnost? Jak dlouho ještě budu v tomhle těle? Jak dlouho budu ještě v těle učitelky? Ne správná otázka je, jak dlouho budu já učitelka? Navždy? To snad ne..tak jak dlouho?
„Neboj přijdeme na to, ale za chvilku učíš ve své třídě, takže se připrav“ sdělí mi a tím mi vezme vítr z plachet. Já budu učit ve své třídě? V té své hrozné třídě, na kterou si všichni stěžují?
„To nezvládnu!“ přiznám se.
„Musíš, pokud nechceš zůstat takhle navždy“ řekne a mě je už všechno jasné. Tohle je opravdu velká zkouška...tohle prostě nezvládnu, vím jaká je moje třída a tohle nejde..Prostě ne..Ale vždyť chci zpátky své tělo a svůj život, tak proto musím něco udělat a jestli je tohle ono, tak to musím udělat. Prostě musím, ale...co když to nevyjde?
„Dobrý den, posaďte se“ poručím své třídě, když se před ní postavím a zahlídnu Káju jak se na mě usmívá. Jen ji úsměv nervózně vrátím a zasednu za stůl, abych v prvním případě zapsala do třídní knihy a pak se podívala co by jsme mohli dělat, protože učit nechci!! Já to neumím a nezvládnu to.
„Takže, dneska jsme sice měli psát písemku, ale já se rozhodla, že si ji napíšeme zítra, protože je mi jasné, že většina z vás to neumí“ řeknu a na všech vidím, jak si oddechli.
„Tak a teď mám pro vás návrh k dnešní hodině“ řeknu nervózně a podívám se na „sebe“. Chvilku se na sebe jen tak díváme a jako by mi její pohled dodal trochu odvahy..
„Takže můžeme si zopakovat učivo, což asi někdo z vás nechce, nebo začít nové což asi taky ne, nebo mám poslední možnost, že si budeme povídat, nebo něco navrhněte vy a já se podle toho zařídím“ navrhnu, ale odpoví mi pouze ticho. „Dobře, takže já mám návrh. Zahrajeme si hru, vy se rozdělíte do skupin asi tak po 3 až 4 a já mám budu říkat různé otázky z češtiny a vy si budete zapisovat odpovědi na papír. Která ze skupin bude mít dobře nejvíce otázek dostane jedničku jako z písemky a třeba nebude tu zítřejší ani psát, tak co?“
„Jo!“ zajásají všichni a než se naději už jsou všichni rozdělení i s papíry a jen čekají na znění otázek. Vyrazí tím dech nejen mě, ale i samotné učitelce v mém těle, která nestačí vůbec zírat.
„Takže“ nadechnu se a vezmu si knížku do ruky, abych v ní našla nějakou dobrou otázku. „Začneme od začátku učiva, jo jen abych nezapomněla, knížky i sešity zavřít“ rozkážu, když vidím, jak je všichni hned otevřou. Hned poslechnou a čekají na znění otázky.
„Napište vlastními slovy, co je to literatura a jaké vědy znáte“ podívám se po všech skupinkách, které si k sobě sednou blíž a hned začnou psát. Dám jim chvilku na napsání otázky, abych jim hned nadiktovala druhou „Jakým písmem se psalo v Egyptě a na co sepsalo?“ Mé druhé já se hned skloní nad papírem a během minutky má odpověď napsanou a to samé i Kája a ostatní. Takhle to jde do 15 otázek a zbytek hodiny si říkáme správné odpovědi, abychom společně zjistili, kdo má nejvíc bodů a kdo nejmíň.
„Takže kdo má 15-13 to bych ještě dala jedničku?“ zeptám se a v ten moment zvednou ruce asi tři skupiny. K mému nevelkému překvapení je mezi nima i slečna učitelka, tedy já a Kája. Jejich skupiny měly stejný počet bodů, takže jsem se rozhodla dát jedničku všem kdo s nimi byl ve skupině. Bohužel všichni ostatní se tváří naštvaně, nebo nešťastně, ale po slibu, že tuhle hru můžeme hrát častěji a klidně i v angličtině, se jejich tváře rozjasní. Divím se já i mé druhé já, která se jen rozhlíží kolem sebe, jak se všichni skvěle baví a jak se smějí a někteří se dokonce diví co se stalo.
Konečně zazvoní na konec hodiny a já zavelím k přestávce. Všichni opustí svá místa v lavicích a jdou na chodbu, jen Kája se slečnou učitelkou v mém těle, tam zůstanou.
„Tahle hodina byla super, vůbec jsem nevěděla, že by je něco takového bavilo“ řekne mi.
„Já taky ne, mě to napadlo akorát teď v hodině.“ přiznám.
„Je to super“ řekne a podle výrazu v její tváři jde vidět, že se jí to líbilo a potěšilo zároveň. Musím, ale říct, že mě samotnou taky. Překvapilo mě, jak dobře jsem si poradila s touhle hodinou a jak dobře jsem je zabavila, nebo se mi to zdálo? Ale doufám, že ne, protože vypadali šťastně a já doufám, že alespoň tahle hodina někomu pomohla a to ne jen mě, ale i jim, mým spolužákům a mé učitelce na češtinu. Není to tak špatné učit, když se najde nějaký dobrý způsob, jak udělat hodinu zajímavější, jak ji zpestřit nebo obohatit o nějaké věci.
„Obě jsme se poučily, ty jsi se naučila jaké to je učit a že hodiny češtiny jsou i jiné než nudné a nepříjemné a mě samotnou jsi poučila. Díky“ řekne, když se setkáme v tomhle dni už naposledy, tentokrát před školou.
„A vy?“ zeptám se smířená tentokrát s osudem, že už takhle zůstaneme navždycky.
„Že škola dnes a škola v té době, když jsem do ní chodila já je jiná a pak, že každý se má něco stále učit i když si myslí, že už všechno umí, ale není to tak. Dovídáme se každý den nové věci, které se nám můžou hodit“ řekne s úsměvem
„Měla by jste jít, za chvilku jede autobus domů. Jede ze čtrnáctky. Mí rodiče jsou super, takže se bát nemusíte, jen to někdy přehání s učením, ale vy se jim, jako nové já zalíbíte, tak nashledanou zítra a užijte si moje rodiče“ řeknu a rozběhnu se pryč od ní na opačnou stranu. Není to tak jednoduché, smířit se s tím, že už nikdy neuvidíte své rodiče, kteří vás vychovávali, kteří vám dali život a kteří jsou pro vás vším. Je těžké smířit se s tím, že jsem dospělá, ještě ke všemu učitelka, ale smířit se s tím, že jsem přes jednu noc přišla o rodiče?! To nejde! To nedokážu! Tohle ne, já nemůžu přijít o rodinu, o přátele, které teď má ona jako já. Vždyť tohle jsem nechtěla dělat až budu dospělá, chtěla jsem sice jít na vysokou, ale se zaměřením na psychologii a rozhodně jsem se nechtěla stát učitelkou a to přes noc! Chci svůj domov, svou rodinu, svůj život, přátelé, školu, kterou sice v lásce nemám, ale po dnešku mi chybí, chci zpátky všechno!!!
Večer se mi usínalo snad nejhůř v mém životě. Stále jsem přemýšlela, co budu dělat zítra až se probudím zase tady, zase v těle učitelky, zase budu muset učit, potkám spolužáky na chodbě, které nesmím oslovit, protože neví, že jsem to já, nesmím nic..Nevím co bude zítra, nevím co pozítří, nevím prostě nic. Možná jen to, že právě teď potřebuju jít spát…

„Vstávej, no tak! Přijdeš pozdě do školy, snídani máš na stole!“ probudí mě mámin hlas a já vyděšeně otevřu oči. Nebyl to sen?! Jsem zpátky, nebo se mi to zdálo?!
„No konečně, tak šup, musím do práce a ty vstávat!“ řekne mamka a odejde z mého pokoje. Vyděšeně se posadím a rozhlídnu se kolem sebe. Panebože, vždyť to nebyl sen! Já jsem doma!!
„Mami!!“vykřiknu hned a vylítnu z postele jako divá a letím za mamkou na chodbu, kde ji zastihnu jak se obléká.
„Co se děje?“ zeptá se polekaně, když ji padnu do náruče a pořádně se k ní přitisknu.
„Mám tě ráda“ zašeptám a přitisknu se k ní ještě víc, abych ji pořádně cítila.
„Já tebe taky, ale teď mě prosím pusť musím jít do práce, přijedu kolem čtvrté hodinky před školu tak tam na mě počkej a ne že mi utečeš“ řekne se smíchem a odejde.
Je těžké si představit, že už neuvidíme člověka, kterého milujeme, těžší se s tím smířit, ale když ho znovu uvidíte, je to to nejlepší z vašeho celého dne nebo života. Málem jsem o rodiče přišla, ale naštěstí se tak nestalo a za to budu navždy vděčná.
Ten den, kdy jsme si vyměnily těla se tolik změnilo. Já se naučila cenit si důležitých věcí, i maličkostí, kterých bych si dříve nevšimla a paní učitelka začala dělat lepší hodiny češtiny a náš postoj k sobě se změnil. Dřív jsme se rády neměly, ale po jediném dni, který jsme spolu strávily, je všechno naopak.
Ona si sice zažila peklo na střední škole, chtěla na ni zapomenout a je ráda dospělou, ale já si peklo nebo všechno co přijde chci zažít a dospělou se stanu až přijde ten pravý čas. A dokonce vím, kam půjdu na vysokou školu. Tedy pokud udělám maturitu a dostanu se tam... Můj jediný den v jiném těle a v jiné profesi ovlivnil ty další dny a dá se říct, že i k lepšímu.