Boží odkaz část 1.

Boží odkaz

Co je tohle za místo? Je tu tma a vzduchem se převalují malé mlžné obláčky. Zvuk mých kroků se odráží od kovové země. Místy ji narušují otvory do černé temnoty, překryté rezatým pletivem. Rez pokrývá i zemi, spolu s kalužemi rudé tekutiny. Je to snad krev? Okolo mě svítí několik kulatých lamp, z jejich světla, které jen nesměle rozráží tmu, poznávám, že se jedná o lunapark. Za mnou se nachází vstupní brána. Nepamatuji si že bych jí prošla.
Hrobové ticho mi trhá uši. Zařezává se mi do mysli i mrazivě pálí v kostech. Cítím hrozné zlo. Na nedaleké lavičce se nachází děsivá věc. Sedí na ní mrtvý maskot lunaparku. Kdosi v kostýmu růžového zajíce. Jenže zajíc má krev pod krkem a na ústech. Jako podříznutý. Line se z něho hrozný zápach, zvedá se mi z něj žaludek. Nebudu se přibližovat.
O kus dál leží další. Kdo tohle mohl spáchat… Celé tohle místo je odporné. Ale povědomé, něco napovídá. Nikdy jsem v ničem podobném nebyla.
,,Kde to jsem?“ zazní můj roztřesený hlas mrtvým tichem. Pak si uvědomím, že v pravé ruce svírám svůj vystřelovací nůž. Kdy jsem ho vytáhla z kapsy?
Obracím se zpět k bráně. Chci ven! Pryč z tohoto hrozného místa! Vidím mrtvou temnotu i za bránou. Vrata nejdou otevřít. Nemají zámek, jen mříž… Přelézt nejde, na jejím vrcholu je zděný strop brány. Dveře od pokladen zazděné. Není odsud úniku. Alespoň ne hlavním vchodem.
Zamířím tedy zpět, k velkým špinavým vratům. Když je otevřu, vidím že mě přivedly na náměstíčko, kde se nachází různé obchody. Suvenýry, rychlé občerstvení, toalety a podobně.
Zde je atmosféra snad ještě odpornější. Páchne tu hniloba a všude je krev, rez a plíseň. Hnusná plechová zem, drátěné díry do propastí. Co to bylo?
Mou pozornost upoutá zvuk. To ticho co tu vládlo, náhle zahnalo jakési zafrkání. Napínám zrak do tmy, odkud to znělo. Doprovází to dunění po kovové zemi, cosi přichází. Pomalu začínám couvat. Mám hrozný strach. Sevřu nůž pevněji v ruce. A pak se to vynoří ze tmy.
Může to měřit asi tři metry. Kráčí po tenkých nohou, namísto rukou má dvě tlusté válcovité končetiny, z jejichž konců vystřeluje ostré chapadlo. Končetiny jsou tak dlouhé, že je musí mít pozvednuté. Jsou delší než jeho nohy. Hlava také stojí za to. Nemá žádný obličej, tlamu asi tvoří cosi jako vyčnívající výrůstek, zakončený masitou polokoulí, která se neustále vrtí. Všechny tyto myšlenky mi zavíří hlavou během vteřiny. Už jsem to někde musela vidět… Je mi to povědomé!
Na tohle nůž nestačí! Pryč! Monstrum si mě všimlo a zrychlilo svůj neohrabaný krok. Zaječím a utíkám. Přelétnu náměstíčko a zastavím se u dřevěných vrat, vedoucích za jakousi záhadnou zeď. Obluda naštěstí není moc rychlá, tak zkusím otevřít a doslova za ně vlétnu. Z deště pod okap!
Sotva za sebou zavřu, místo spásy tu číhá něco jiného. Se štěkotem se na mě žene obrovský pes. Celý zafáčovaný ve špinavých obvazech a hlavu má rozpůlenou. Z jejích útrob zní chraplavé štěkání a je lemována zuby. O jejich smrtícím účinku nepochybuji.
Pes skočí a já napřáhnu nůž. Nabodne se na něj akorát krkem. Vystříkne krev. Začne sebou zběsile cukat a snaží se mě kousnout, nebo srazit na zem. Kopancem ho od sebe odrazím, nechám nůž nožem a prchám pryč.
,,Co se to tu děje?“ křičím se slzami v očích. Na můj křik odpoví cosi jako bzučení, nebo zvuk rozbrušky. A to je zase co?!
Ze stínů sem po dlouhých tenkých nohách spěchá bytost, podobná hmyzu. Její tělo se mezi nohami točí a vydává ten nervy drásající zvuk. Má to dvě hlavy, nápadně připomínající lidské! Nezdravou hnědou barvu, podobnou jako ta krev okolo. Na tohle by ani nůž nestačil! Je to stejně vysoké jako tamten obr, před kterým jsem utekla.
Zahnu doleva a utíkám k horské dráze. Monstrum za mnou. Hbitě vybíhám schody až ke strojovně. Příšera mě nepronásleduje. Buď mě ztratila ze svých smyslů, nebo kdoví co. Zkusím zmizet po kolejích a někde kde to bude nízké, seskočit…
Opatrně vkročím na trať. Je poškozená, ale nehrozí že bych propadla. Ze spodní strany je zakryta rezatým pletivem. Opatrně jdu dál a rozhlížím se po ztemnělém zábavním parku. Některé atrakce fungují, dokonce je z nich slyšet i hudba. Nikde však ani živáčka, když nepočítám příšery. Jak je to dlouhé? Už jdu několik minut a pořád žádný náznak snížení. Snad už se nevracím zpět k nástupišti…
Co to bylo? Z dáli slyším dunění. Přibližuje se. Železné dunění. Dráha se chvěje. A pak mi to dojde. Řítí se sem vlak! Na nástupišti žádný nebyl a dráha za ním byla zničena! Kde se to tu vzalo? Už je za poslední zatáčkou! Nemůžu nikde seskočit, je to strašně vysoko. Lomoz se přiblíží. Ohlédnu se a spatřím vozík s rozsvícenými světly, poskakující na kolejích. Nemilosrdně se ohromnou rychlostí žene vpřed.
,,Nééé!“

Otevírám oči. Co to… kde to jsem? Je mi horko. Zvednu hlavu a zjišťuji, že sedím u stolu v Happy Burgeru a mám ještě slepené oči spánkem. Díky bohu… Jen se mi to zdálo!
Nemůžu se stále rozkoukat a mhouřím oči před svitem zapadajícího slunce, který rudě ozařuje prostor restaurace. Zvenčí slyším hukot aut, projíždějících okolo.
,,Byla to noční můra,“ řeknu si pro sebe a snažím se odplavit zbytky hnusného snu. Cinkání talířů, sklenic a příborů, ani nevnímám. Dostatečně se vzpamatuji a zvedám od stolu. Je čas jít. Na krku se mi zahoupe můj medailón. Je od táty. Uvnitř je jakýsi červený kamínek. Nevím k čemu to, ale táta říkal, že až přijde ta chvíle kdy se bude hodit, poznám to…
Vycházím z Happy Burgeru a mířím k telefonním automatům, musím zavolat tátovi. Nějak se mi stýská. Letmo si všimnu postaršího muže v dlouhém kabátě a klobouku. Dorazím k telefonům, zvednu sluchátko, hodím několik mincí a vytáčím číslo domů. Vyzvání, vyzvání…tati zvedni to!
,,Haló?“
,,Ahoj tati, to jsem já,“ říkám radostně. ,,Bohužel neměli to jak jsi chtěl.“
,,To nevadí, kdy dorazíš?“
,,Už půjdu, měla jsem podivný sen.“
Táta chvíli mlčí. ,,Jaký sen?“
,,Pak ti to budu vyprávět. Zatím ahoj, mám tě ráda!“
,,Ahoj.“
Proč se otec tak zarazil, když jsem mu řekla o snu? Možná je mu divné, že jsem tu usnula. Samo o sobě je to zvláštní. Takto jsem nikdy nikde neusnula.
Ten vousatý muž v klobouku a kabátě stojí opodál a stále mě pozoruje. Co to je za blázna? Čekal až dotelefonuji? Ukáži na telefon a naznačím, že je volno. Jen zavrtí hlavou.
Zamířím k toaletám. Vykročí za mnou. Mám toho dost a otočím se: ,,Vy mě sledujete? Mám začít křičet?“
Zavrtí hlavou a snaží se mě gesty uklidnit. Pak praví: ,,Jmenuji se Douglas Cartland. Jsem detektiv.“
,,Detektiv? Vážně?“ vykulím se s ironickým údivem. ,,Těšilo mě.“
,,Heather!“ volá za mnou. ,,Můžeš mi věnovat hodinu, ne půl hodiny svého času? Někdo by s tebou rád mluvil!“
,,Otec mi říkal, že nemám mluvit s cizími lidmi!“
,,Prý to nějak souvisí s tvým narozením…“
Dojdu k záchodům. ,,Nemám zájem! Jdete snad za mnou?“
,,Počkám tady,“ řekne.
Vejdu na toaletu a zabouchnu za sebou. Nějaký úchyl… Starému kocourovi se zachtělo mladého masíčka… Nech si zajít chuť! Co teď? Bude tam dokud nevyjdu. Rozhlédnu se. Nachází se tu několik kabinek, zvenčí dopadá červené světlo zapadajícího slunce. Pak se podívám na zrcadlo. Zničehonic mě začne bolet hlava… Odvrátím se. Bolest přešla. Když se podívám znovu, zase bolí. Nemám ráda zrcadla. Mám při nich pocit, že na mě hledí někdo úplně jiný. Necítím se z toho dobře.
Z rozmaru zaťukám na dveře jedné kabinky. Kdosi klepáním odpoví. Jé, on tam někdo je! Nebylo to zrovna zdvořilé. Mohla bych počkat, až vyjde a jít s ní ven. Pak by snad ten chlap odprejsknul. Ale vypadalo by to trapně! Nejsem malá holka!
Pak si všimnu pootevřeného okénka. Že bych jako ve filmu zmizela tudy? Zkusím ho otevřít. Jde odsunout. Vytáhnu se k němu a protáhnu ven. Seskakuji do uzounké uličky. Z druhé strany je uzavřena vysokým dřevěným plotem. To bych asi nepřelezla… Moc vysoká nejsem.
Zkusím najít jinou cestu. Jdu dlouhou uličkou, až dojdu k jakýmsi dveřím pro zaměstnance. V nejhorším mi někdo vynadá. Hlavně se ztratím tomu detektivovi! Dveře za mnou zapadnou a já stojím v jakési chodbě, místy lemované šatními skříňkami. Pokračuji chodbou až dorazím ke křižovatce. Po pravé straně vidím několik dveří, pak to zatáčí. Nalevo končí vraty. Spíše ta vrata povedou někam do veřejnějších prostor.
A taky ano. Vyjdu do malého úseku, kde je asi šest obchodů. Ale nikde ani živáčka. To už je zavřeno? Některé rolety jsou stažené. Ale zavírací doba ještě určitě nenastala. Jeden krám s oblečením má pootevřené dveře. Třeba tam někdo je.
Protáhnu se dovnitř a zrak mi spočine na pistoli, ležící na zemi přede mnou. Kde se to tu vzalo? To nevypadá jako maketa. A ty nábojnice také ne. Opatrně ji vezmu do ruky. Ne, je vážně skutečná!
Pak letmo pohlédnu doleva. A strnu. Leží tam zakrvácené tělo, zohavené k nepoznání. Nad ním se tyčí to třímetrové monstrum, jak se mi o něm zdálo. Svou ,,tlamou“ ohryzává obličej své oběti, doprovází to hnusným mlaskáním. Pak si mě všimne a ztěžka napřímí. Zamíří ke mně.
Roztřeseně namířím pistoli na jeho hlavu. ,,Zůstaň tam! Vůbec se ke mně nepřibližuj!“
Monstrum se neotáčí a stále jde ke mně. Vyděšeně vykřiknu a mačkám spoušť. Jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát… a cvaká to naprázdno. V marné naději ještě třikrát zmáčknu spoušť, ale další výstřel nevyjde. Když už si myslím, že je se mnou konec, obluda sebou zaškube, zapotácí a ztěžka padá na zem. Tam se ještě chvíli cuká v křečích a s podivným zvukem, vycházejícím z jejích ,,úst“ znehybní.
,,Co je to za věc?!“ zeptám se sama sebe. Copak ještě spím? Přejdu k mrtvému tělu. Není žádné pomoci. Je napůl sežrané. Chce se mi z toho zvracet. Nikdy jsem neviděla podobné zvíře, tak co to k čertu je? Hlavně že je to mrtvé!
Prohledám krám a pod pultem objevím náboje. Není to jen ve filmech, že jsou zbraně pod pultem! Jestli tu je těch potvor víc, budou se náboje hodit. Sice s tím skoro neumím, ale asi se budu muset rychle učit.
Vrátím se ven a se znechucením zjišťuji, že další krámy jsou zavřené a úsek také. Není z něj úniku. Napadne mě zkusit zadní vchod v krámu. Vrátím se tam, opatrně obejdu mrtvou příšeru a zkusím otevřít dveře dozadu. Jestli to je zamčené…
Nebylo. Octnu se v chodbě pro doplňování zboží. Ústí sem i jiné obchody. Hlavně se tudy dostanu do haly! Spěchám chodbou, když zaslechnu cosi jako sténání. Co je zase tohle? Je tam někdo zraněný? Za záhybem uvidím zdroj těch zvuků. Není to člověk, je to bytost vysoká asi metr a půl, kráčí po dvou nohách, nemá ruce a hlava vypadá jako válec, zakončený buďto okem, nebo tlamou. Nerozpoznám co z těch dvou možností to vlastně je. S ťapáním jde ke mně. Už nesténá. Rozbíhá se. Sice se klepu strachy, ale nebudí takovou hrůzu jako ten obr. Chytnu už nabitou pistoli oběma rukama a střílím. Pořádně to cuká. Mám co dělat, abych se trefila. Monstrum lehne na záda a svíjí se v krvavé louži. Běžím k němu a vztekle na něj dupu. Je škoda dalších nábojů!
,,Chcípni!“ křičím a ani netuším, kde se ve mně vzala taková zuřivost. Obluda se ožene svou válcovitou hlavou a porazí mně. Sice je polomrtvá, ale ještě se snaží mě zalehnout. Pistoli jsem upustila a nedosáhnu na ni. Loktem si netvora držím od těla a šátrám kapse po vystřelováku. Vytáhnu ho a čepel už zajíždí obludě do hlavy. Zběsile bodám a nepřestanu, dokud opravdu nezemře. Jsem zašpiněná od její krve. A páchne! Fuj!
Sbírám se ze země a třu naražený bok. Seberu svou pistoli a utíkám ke konci chodby, kde jsou prosklená vrata do haly. Když jimi proběhnu, zase se divím. Jak to, že nejsem v přízemí a hlavní hale? Co dělám v patře? A proč je střed haly uzavřen? Díky tomu není do přízemí ani vidět. Tak to je záhada…
Mručení a huhlání mě vytrhne z přemýšlení. A safra! Prochází se tu dva obři! Ještě si mě nevšimli. Sice mám zbraň, ale bojovat s oběma najednou? Při pohledu na jejich dlouhatánské ruce s ostrým chapadlem, je jasné, kdo by měl navrch. Podél zdi se plížím ke vchodu nejbližšího krámu.
Pořád o mě neví. Asi nemají moc jemné smysly. A inteligence nulová. Krůčky se přesunu až k obchodu a modlím se, aby nebylo zamčeno. Sahám po klice, dveře otevírám a zapadnu dovnitř. Skrze sklo vidím příšeráky, kterak pokračují ve své obchůzce a vůbec nic netuší.
Podívám se, kde se vlastně nacházím. Knihkupectví. Už jsem tu párkrát byla, koupila několik pěkných knížek. Kromě mě, tu nikdo další není. Mohla bych zatelefonovat…
Pospíchám k pultu a s nadějí zvedám sluchátko. Můžu si mačkat jak chci, telefon je hluchý!
,,Sakra! Copak se tu všechno zbláznilo?! Liduprázdno, žádná cesta ven, příšery…“ Pak si všimnu dveří do zázemí. Snad mě dovedou do další chodby kde bude i východ! Mohla bych jít zpět stejnou cestou, ale když si vzpomenu na všechny ty zrůdy které ji naplňují, zkusím to nejprve tady.
Otevřu je a téměř se leknu! V chodbě kdosi stojí. Je to člověk. Bledá, se světlými vlasy dlouhými až po ramena, v černém hábitu oděná žena. Nevypadá znepokojeně. Ba až vyrovnaně. To je fuk, konečně někdo!
,,Hej, co se to tu děje? Co je to za příšery?“ utíkám k ní.
,,Přišly, aby viděly znovuzrození Ráje, zničeného lidstvem,“ klidně odpoví.
,,O čem to mluvíte?“
,,Ty nevíš? Tvá síla je zapotřebí.“
,,Nevím o čem mluvíte!“
,,Mé jméno, je Claudia,“ rukama udělá obřadné gesto.
,,No a co?“ opakuji stejným gestem.
,,Musíš si vzpomenout. Vzpomenout na mě i své pravé já. A na Bohyni.“
Mám toho dost: ,,Takže Claudie, byla jste to vy, kdo tohle všechno způsobil?“
,,Byla to ruka Boží…“ tajemně se usměje a obrací se. V tu chvíli mě extrémně rozbolí hlava. Duní mi v ní, píská a hučí. Je to k zešílení! Chytám se za ni a klesám na zem.
,,Počkejte!“
Žena nereaguje a mizí za rohem chodby. Já klečím a asi umřu bolestí. Zničehonic to ustane. Neřeším proč a spěchám směrem za ní. Chodba po chvilce skončí a po obou stranách je asi patero dveří. Copak já vím, kam zapadla? Stejnak je blázen!
Nechám to plavat, mířím k výtahu. Ten mě doveze do přízemí. Přivolám ho, dveře se otevřou a vejdu dovnitř. Ihned za mnou zapadnou a výtah se rozjede navzdory tomu, že jsem nic nezmáčkla. A ani nemohu. Chybí tu ovládací panel… Co zase tohle znamená?
Výtah jede dlouho. Očividně do přízemí nejedu. Když už se mi jízda zdá nekonečná, náhle zastaví a otevře se. Před sebou vidím tmu. Světlo z výtahu osvětluje pouze kousek země. Tvoří ji zašlé bílé dlaždičky. Ze tmy před sebou slyším nějaký zvuk. Bojím se, ale jdu k tomu. Něco tam cvaká. Přes tu tmu nevidím. Když jsem téměř u zdroje, nade mnou se rozsvítí světlo. S výkřikem uskočím zpět. Přede mnou je rezaté pletivo a na něj nalepeno cosi, co vypadá jako rudé oko. Je součástí veliké ohavné bytosti, tetelící se za pletivem. Couvám zpět k výtahu. Když jsem téměř u něj, zavřou se dveře a shora sjede mříž. Nemůžu zpět.
V podlaze cosi zarachotí a sjíždím dolů. Podlaha je jakýsi výtah a okolní výhled z této ,,šachty“, stojí za to. Je plný krvavých zdí, zašlých bílých nemocničních dlaždiček,rezatých železných konstrukcí, strachu a oblud. Tyto jsou jiné, než ty se kterými jsem se setkala. Mají tělo humanoida a jako kdyby měly i jakousi zástěru pod kolena, k černým botám. S tím to končí. Hlava hladká, žádný obličej, oči, nos, ústa ani vlasy, jen masitá koule. Ruce na pohled lidské. Ale jejich pohyby… Hrozně vrtí hlavou. Některé se drží traverz a já cítím jejich pohled. Projíždím kolem velikého ventilátoru, za kterým se vrtí další takováto bytost.
Mám hrozný strach, po tvářích mi tečou slzy. Tati, pomoz mi…
,,Tohle musí být zlý sen. Ale kdy se probudím?!“ zoufám plačtivě.