Boží odkaz část 2.

Když konečně dojedu dolů a výtah se otevře, mé zoufalství se ještě prohloubí. Stojím v tmavé, téměř neosvětlené chodbě, plesnivé, zašlé a místy opadané zdi. Podlaha z nechutných, neuvěřitelně špinavých nemocničních dlaždic. Jsem pořád v nákupním centru? Musím být, kde jinde by to bylo? Pomalu, krůček po krůčku, jdu vpřed a snažím se ignorovat různé zvuky. Procházím kolem jedněch skutečně odpuzujících dveří, zpoza nichž se zničehonic ozve zoufalé zavytí, asi jako když trpí zatracené duše v pekelném ohni. Je plné bolesti. Leknutím odskočím a co nejrychleji se vzdaluji od dveří. Každou vteřinu čekám, že se rozletí a něco hrozného mi skočí na záda. Jakmile se od nich vzdálím, vytí ztichne.
Rozhodnu se veškeré dveře ignorovat a raději držet hlavní chodby. Sakra, kudy se dostanu ven??? Tohle je šílené! Co jsem provedla tak strašného, že si tohle zasloužím? Zároveň však mám pocit, že mi to není úplně neznámé. Něco co jsem už dávno… Hrozně mě rozbolí hlava, když se na to snažím myslet.
Na křižovatce mířím pořád rovně a chodba míří doprava. Na jejím konci vidím dvoje vrata. Bliká nad nimi rozbitá zářivka, díky níž vidím, co se tam nachází. A z toho radost nemám. Před vraty nalevo, leží velký kus masa a ten požírají dva ohavní psi. Jsou stejní jako v mém snu. Rozpůlené hlavy, po těle obvazy. Jsou tak zaměstnáni hostinou, že si mě zatím nevšimli. Pokud se nepletu, tak vrata přímo naproti mně, by měla vést do jednoho úseku s obchody. Jenže to musím kolem těch příšerných psů.
Přitisknu se na zeď a snažím se nemyslet na to, jak moc je hnusná. Obezřetně je sleduji a doufám, že dají přednost masu přede mnou. Pistoli mám připravenou. Příliš pozdě si všimnu, že jsem se odplížila ke dveřím a ty pod mými zády povolí. Jako pytel brambor vpadnu do jakési místnosti, akorát na zadek. První co mě napadá, je to, aby ten hluk psy neupozornil. Rychle vstanu a ignorujíc bolest, potichu zavírám dveře. Pak se ohlédnu po malé místnosti.
Docela zdemolovaná, u zdi vedle dveří je otlučená knihovna, svazky v ní plesnivé. A také tu je postel. Leží na ní noviny a je celá od krve. Někoho tu zabili? Je tu kromě té Claudie, ještě někdo? Aniž bych je brala do ruky, pohlédnu na noviny a vidím, že mají dnešní datum. Na zdi si všimnu červeně namalovaného kulatého symbolu. Tvoří jej dva soustředné kruhy, mezera mezi nimi je vyplněna podivnými runami. Uprostřed toho všeho jsou namalované tři kruhy, tvořící trojúhelník. Po jejich stranách je vždy jedna runa.
Ten symbol…Už jsem ho viděla. Mám dojem, že ho znám. Kde se to tu vzalo? Když se snažím rozpomenout, zase rozbolí hlava. Nemá to smysl, musím jít pryč.
Opatrně vykouknu na chodbu, ale psi už tam nejsou. Není je nikde vidět, ani slyšet. Chvíli počkám, ale nic se neděje. Vykročím tedy opatrně na chodbu. Zvuky ustaly je tu tajemné ticho. Ani mi to nevadí, to bouchání, vrčení, křik a vytí, mi dobře nedělaly.
U vrat se podívám na ohlodaný kus masa, ale nepoznám, z čeho pochází. Snad není lidské. I když na tomto místě…
Vrata nejsou zamčená a já se ocitnu v úseku s obchody, totožném jako ten, ve kterém jsem byla, než se to tu zbláznilo. Naproti je pootevřený obchod. Ostražitě k němu jdu a nahlédnu dovnitř.
,,A ty vole!“ neudržím se.
To je ten samý krám, kde jsem zabila tu velikou příšeru! Sice tu její tělo není, ani mrtvola toho člověka, ale krám je naprosto shodný. I nábojnice tu leží. Předtím vypadal normálně. Jenže teď jako zbytek centra, špinavý, zašlý a plesnivý. Nevypadá to tu hezky, padám odsud.
Přes další krámy je přetažená železná roleta, nebo mají zazděné, či zatlučené vchody. Zamířím tedy do ulice vedoucí kolem telefonů do dalších prostor a tam bych se měla dostat do haly. Z telefonů nic nezbylo. Místo kde byly zavěšeny, je celé rozmlácené a automaty chybí. Asi někdo nebyl spokojený s telefonními službami…
Když se blížím k rohu ulice, ignorujíc vytlučené výkladní skříně, zaslechnu zpoza rohu kroky. Něco tam kráčí mezi střepy. Co to zase je? Couvám zpět a schovám se na toalety. Vypadají stejně jako ty, kterými jsem utekla před detektivem. Jenže jsou zašlé, umyvadla pryč, zrcadla vymlácená a je to slizké, plesnivé. Nevím, co mě to napadá, ale zkusím zaťukat na kabinku, na kterou jsem klepala předtím.
Ťuk ťuk ťuk… Skok vzad. Někdo odpověděl! On tam někdo je? Zkouším to znovu. Zase odpoví.
,,Je tam někdo?“ zeptám se. Ať napínám uši jak chci, nezaslechnu vůbec nic. Možná se mi to nějak zdálo, vždyť jsem ze všeho tak vyděšená, že mohu mít přeludy.
Musím už jít, ten kdo tam šel, už určitě prošel. Pokud nečíhá za dveřmi. Když už sahám po klice, slyším vrznutí. Otočím se a spatřím, jak se dveře kabinky na kterou jsem klepala, pomalu otevírají. Vyjde někdo?
Pomalu k nim jdu a nahlédnu tam. Ječím a skáču zpět. Není tam nikdo, ale záchod a splachovadlo celé zacákané krví! Jako kdyby kdosi spolkl granát! Ale musel tam před chvílí někdo být, to klepání… Pryč!
Opouštím hrůzné WC a rozhlédnu se po chodbě. Není tu nic a kroky neslyším. Snad můžu vyrazit dál. Zahnu za roh a s úlevou zjišťuji, že cesta vpřed je volná. Rychlou chůzí vkráčím do haly. Jenže… opět nestojím v přízemí a opět je střed zazděný. Hala má tvar šestiúhelníku a střed je nedostupný. Sice nevím, jak bych se dostala dolů, i kdybych byla jen v prvním patře, na seskok je to moc vysoko. Co teď?
Ze strnulosti mě vytrhne vrčení. Otočím se a uvidím další tu vysokou příšeru, jak si ke mně vykračuje. Musela tu číhat! Jinak bych ji slyšela zdálky, má hlasitý krok. Rozmachuje se jednou obrovskou končetinou. Rychle padnu na zem a to mi zachrání život. Válcovitá ,,ruka“ vyrazí kus zdi. Pak napřahuje druhou.
Vstanu a utíkám co to dá. Zamířím do další ulice. Bože, ať tam nic dalšího nečíhá. Netvor se neohrabaně rozběhne za mnou. Nestačí. Je moc veliký a má co dělat, aby neupadl.
Ulice zatáčí za roh a já se zastavím u eskalátorů. Kus od nich vidím obchod s elektronikou. Za výlohou je jedna televize zapnutá. Šumí. Jdu blíž. Ten šum… Nemůžu odtrhnout oči. Pak začne problikávat obraz. Těžko se dá rozeznat. Vypadá jako povědomá tvář a cosi říká… Hrozně to zrní!
,,Tati… oz mi… Já…“ nic víc z toho neslyším. Co to jen mohlo být? Ještě chvilku čekám, ale nic se už neděje. Přístroj pouze tiše šumí. Přestanu se tím zabývat a všimnu si ještě něčeho. Vedle televize je vystavena svítilna. Že by se konečně usmálo štěstí? Funguje?
Myslím, že tady nikdo nebude řešit placení, tak po ní sáhnu. Zkusím ji rozsvítit… Dlouhý kužel světla ukáže eskalátory v celé své nepojízdné kráse. Paráda! Aspoň nebudu potmě!
Eskalátory nefungují, ale to mi vážně nevadí. Snad se po nich dostanu dolů. Přidržuji se madla a svítím pod nohy. Když schody náhle končí. Pode mnou je černá propast! Ani nedosvítím na dno. Sakra! Ani ty druhé tam nevedou! To není možné, jakou mám smůlu!
Musím hledat jinde… Nechce se mi po dalším eskalátoru do vyššího patra, tak obcházím elektro a další ulicí dojdu do ústí s krámy. Zpoza jednoho vchodu, vychází světlo. Copak to asi je? Vejdu tam a zjišťuji, že se jedná o restauraci. Není tu tma, okna propouští světlo zapadajícího slunce. I když jsou řádně špinavá a zaprášená, vidím ven. Koukám na protější dům a ulici, ale nedaří se mi cokoliv dalšího rozpoznat. Zda-li to tam vypadá normální, nebo také pozměněné… Co když se to stalo s celým světem? Cosi mi říká, že ne.
Vůně pečeného masa. Copak to asi bude za pečínku? Ne že bych na tomto místě snad něco jedla, ale voní to hezky. Na jednom stole opravdu je pořádná pečeně. Když zjistím, o co se jedná, vůně mi už nepřijde voňavá a zvedne se mi žaludek. Na velikém podnosu leží upečený pes, ten s rozpůlenou hlavou. U ní leží klíč. Co to znamená? Kdo si může dát psa? A navíc tohoto odporného? Čemu se divím, tady není nic normální… Klíč se může hodit. Překonávám odpor, sáhnu po něm a čekám, kdy mě pes kousne. Nekousne, je opravdu mrtvý.
Nechávám psa psem a podívám se k baru. Kupodivu, vypadá zachovale. Lahve ani sklenice nejsou rozbité. Za ním otevřené dveře do kuchyně. Jdu se tam podívat. Nic zvláštního, kromě špíny a nechutných zbytků bůhvíčeho, tu nic mimořádného není. Avšak na jednom pultíku si všimnu vlašského ořechu. Dost veliký a těžký. Ve skořápce asi ořech nebude…
Louskáček nemám po ruce, tak to udělám jednoduše. Hodím ořech na zem a pořádně na něj dupnu. Slyším křupnutí, sehnu se a prohlížím zbytky skořápky. Uvnitř byl podivný kámen, hladký, měsíčně stříbrný a dokonale opracovaný. Co to jen může být?
Ostražitě procházím kolem psa k východu z restaurace a snažím se ignorovat vůni pečeného masa. Tohle místo je strašné!
Naproti vidím sportovní potřeby. Nevím proč, ale cosi mi říká, abych se tam šla podívat. Přes špinavé výlohy dovnitř nevidím, takže když vstoupím, vykřiknu. Není tu žádná obluda, ani mrtvola, něco snad horšího. Místo sportovního náčiní, to tu připomíná tu nejkrutější mučírnu. Železná panna, skřipec, lůžko na kterém vidím cosi na drcení palců, všelijaká ozubená kola, pilky, železa, ostré kleště, ostnatý drát… vše kompletně pokryté krví. A nad tím vším, je na zdi namalován onen známý kruhový symbol…
S úsilím, přemáhajícím zvracení, opouštím příšerný obchod. Komu to patří? Kdo tam vládne všem těm nástrojům a kdo jsou jeho oběti? Kromě mě, Claudie a monster, to tu je prázdné. Přesto vše vypadá, jako kdyby tu byla lidská jatka. Začíná se to vše zamotávat. Já chci domů! Strašně se bojím!
Vybíhám eskalátory do posledního patra a na konci ulice s obchody, spatřím podivné dveře. Vůbec se sem nehodí. Vypadají jako mystické, cosi je na nich vyryto. Je to půlměsíc, u jehož spodního srpku je jakási prohlubenina. Pod rytinou jsou napsány nějaké runy, ale nedokáži je přečíst. Otvor však svým tvarem napovídá dost. Z kapsy vytáhnu onen kámen z oříšku a ten jako ulitý zapadne do otvoru. Cosi ve dveřích cvakne. Zkusím vzít za kliku. Jdou otevřít. S očekáváním, jaká hrůza za nimi zase číhá, jimi pomalu procházím.
Stojím nad halou, ve třetím patře a když dojdu k zábradlí, vidím pod sebe. Páni, to je výška! Zatracená tma! Něco tu hrozně skřípe. To nepochází od nestvůr. Je to mechanické skřípání… Hýbou se traverzy? Ještě mi to spadne na hlavu!
Na jednom místě je zábradlí přerušeno a tam začíná úzký můstek. Vede k žebříku. Zdá se, že po něm slezu až dolů, do přízemí. A tam, tam je hlavní vchod! A východ z téhle pekelné budovy! Bývalo to mé oblíbené nákupní centrum, už asi nebude.
Váhavě zkouším pevnost žebříku a moc nevěřím jeho rezatým příčkám. Zdá se ale, že je to jediná cesta dolů. Pokud nechci hledat nějakou jinou v tomhle domě zázraků a oblud. Jak tak šplhám dolů a míjím druhé patro, vidím tam za zábradlím chodit různé nestvůry, ty vysoké obry, i ty jednooké ještěry. Vědí o mně a vztekají se, že na mě nemůžou. Jen si vyližte, neřádi!
Ještě pár příček… hop a stojím v hale. No, zase naděje padly. Hala se jaksi scvrkla na poměrně malý prostor a na jeho koncích se nachází tři otvory, zasypané zeminou. Jeden z nich je blokován pletivem. Co má zase tohle znamenat? Kudy teď?
Za mnou cosi zarachotí. Ohlížím se a vidím, jak pořádný kus žebříku povolil a spadl těsně za mně. Já ale měla štěstí! Šplhat o něco pomaleji, tak se to se mnou utrhlo. Jenže to také byla jediná cesta zpět….
Jsem v pasti. Leda bych se snad nějak prohrabala ven, ale co když je to stejně slepé? Tati, co mám dělat?
Zem se zachvěje. Uslyším jakousi ránu. Co je, zemětřesení? Vše se znovu zatřese a shora spadne kus omítky. Pak další hlasitá rána, pletivo v jednom otvoru odlétne a na jeho místě s řevem otevírá tlamu obrovský modročerný plaz. Tlamu má zvláštně rozeklanou, na čtyři části. Vnitřní a vnější. A ta vnitřní…to jsou lidské zuby!
Červ se vysouká z otvoru a mrští tělem proti mně. Zaječím a uskočím, ale nevím si rady. Kudy pryč? To zvíře je obrovské! Na výšku snad tři metry a délku ani neodhadnu! Když se už pomalu loučím se životem, červ zavře tlamu a zamíří k protějšímu otvoru. Hlavou zběsile hrabe a odhazuje hromady zeminy. Pak zmizí. Že by byl pryč?
Nikoliv. Červ se vyřítí z vedlejšího otvoru a tentokrát po mě skočí. Odkutálím se stranou a v duchu si říkám, že jsem si umazala sukni. Sukně! Místo života řeším oblečení, jsem hrozná ženská!
Červ znovu zamíří do dalšího otvoru a já zkusím využít tu vteřinku jeho nepozornosti. Vytahuji pistoli a vypálím po jeho rozměrném těle. Kulka se odrazí a málem mě zasáhne.
,,On je neprůstřelný?“ běduji. Co teď?
Netvor se vyhrabe z dalšího zásypu a na jeho krunýři se odráží záblesky slabého světla, které tu je. Otevře tlamu a skočí po mně. Strašně páchne! Rychle uskočím a červ narazí hlavou do zdi. Pořádně to zaduní. Vztekle se zase zahrabe. Dostala jsem nápad. Hrozně riskantní, ale mohlo by to fungovat. Chitinový krunýř má neprůstřelný, to ano…
Počkám až se s rámusem znovu vyhrabe a tentokrát neutíkám. Červ otevře tlamu a rychle se ke mně plazí. V tu chvíli mačkám spoušť a posílám mu do ní jednu kulku za druhou. Obluda vztekle zařve, sklapne čelisti a mrští sebou. Jsem moc pomalá, zasáhne mě a plachtím dobré dva metry, až se zastavím o špinavou zeď.
,,Auuu,“ vydechnu. Pořádná pecka, bojím se, že mám zlomená žebra. Tak zlé to asi nebude, jsem jen otřesená. Ten příšerák mě začíná štvát!
Červ znovu vyleze a tentokrát je pomalejší. Asi moc inteligence nepobral, opět se s otevřenou tlamou řítí na mě. Nestojím tentokrát na místě, běžím podél zdi a otvorů a snažím se alespoň mířit. Je dost rozzuřený, ale i pomalý. Vystřílím zbytek zásobníku a červ hutně krvácí. Sahám po nábojích. Bojím se, že to nestihnu!
Netvor se plazí stále pomaleji a pak znehybní. Několikrát sebou zaškube a se zaskučením zcepení.
Co se to děje? Okolí se začíná rozmazávat. A také měnit. Špinavé zdi mizí a hnusný prostor se mění v halu původního nákupního centra. Vše se vrací do normálu. Tělo červa je pryč, zdi s otvory také a já stojím v hale mezi uličkami a krámy.
Žádná plíseň, ani rez, tma nebo krev. Vše čisté a udržované. Sice prázdno, ale je noc. Zkrátka po uzavírací době. Ticho. Ne děsivé, ale klidné a mírumilovné. Skončilo to!
,,Jsem zpátky?“ nedůvěřivě se rozhlížím. Smrt toho červa vrátila vše do normálu? Způsobil to nějak on? Ne, to asi ne. Pořád tuším, že jsem na tom asi měla podíl. Ale když se zamyslím, mám hrozné bolesti. Dost. Nebudu to teď řešit, rychle pryč, než se to tu zase zblázní!
Vběhnu do uličky vedoucí k východu a míjím Happy Burger. Zastavím a nahlédnu dovnitř. Tady to vše začalo. Tam u toho stolu jsem usnula. Probudila se z noční můry do ještě horší. Do reálné noční můry.
,,Co když ještě spím? Kéž by to tak bylo…“
Otáčím se k proskleným dveřím do vstupní haly a když tam vejdu, nestačím se divit. Nejsem tu sama. Postava v baloňáku a klobouku. Zmateně se rozhlíží a drží pistoli. To je ten detektiv! Kde ten se tu vzal!
,,Heather!“ zavolá.
,,To jste vy…“ řeknu otráveně.
,,Co se to tu stalo? Co to bylo za příšery?“ptá se.
On v tom byl také?! Jak je to možné? Proč ostatní lidé ne, ale on ano? Začíná se to pěkně zamotávat. Já, Claudia, Douglas…
,,Vy! Jste jeden z nich! Je to vaše vina!“
,,Co? Co je má vina? Koho myslíš?“
,,Claudii!“ křičím na něj.
,,Claudia? Tohle všechno způsobila Claudia? Podívej, já netuším co se tu děje. Měl jsem tě jen najít, byl to pro mě běžný případ. Nic víc nevím!“
Trochu se uklidním. Třeba za to opravdu nemůže a je jen oběť.
,,Vše co vím je, že se tu děje něco moc špatného a má to něco společného se mnou. Vy jste se k tomu náhodou připletl tím, že jste mě našel… Jste oběť jako já…Prostě nevím, no! Kdybyste mě nenašel…“
Douglas přimhouří oči. Přirozeně se mu to nezdá: ,,A co je na tobě tak zvláštního?“
Chvilku mlčím a pak pravím: ,,Kdybych to věděla, nebyla bych tolik zmatená a odpověděla vám. Mám však pocit, že je tu něco…něco před čím jsem utekla a zapomněla a je to tu zpět.“
Snažím se přemýšlet dál. V hlavě mi probleskne plamen, oheň a žár. Zabolí to.
,,Jak to…co to? Jak to, že si to pamatuji…“ vydechnu. Vzpomínka ale zase rychle zmizí.
,,Stalo se něco?“ zeptá se starostlivě Douglas.
,,Ne v pohodě!“ odseknu a utíkám ke vchodu do metra.
,,Kam běžíš?“ volá postarší detektiv.
,,Na metro! Jedu domů!“ volám.
,,A co mám dělat já?“
,,Netuším!“
A s těmi slovy mizím na schodišti do metra. Znám to tu nazpaměť. Tolikrát jsem tu šla. Jenže ne v noci. Není tu ani noha. Avšak po těch všech hrůzách, bych se nějakého úchyláka ani nelekla. Byla by to spíš úleva, že na mě útočí živý člověk a ne jakési monstrum. Možná bych se měla vrátit a poprosit Douglase, aby mě doprovodil. Jsem po tom všem přeci jen trochu vyděšená. Ne, má paličatost to zakazuje!