Dobrá partie

Civěl jsem na obraz, na kterém byla namalovaná žlutá krychle a tři neurčité rozmazané fleky. Popiska ke kresbě hrdě hlásala, že jde o dílo s názvem „Pocit existencionální samoty v předimenzovaném universu“. Výhružně blikající protipožární kontrolka potlačila mou neodolatelnou chuť zapálit si cigaretu. Rozhlédl jsem se po výstavním sále, kde mladí umělci vystavovali cosi, co přední kritici označovali za moderní umění nového věku a laická veřejnost snadno zaměňovala s čmáráním šimpanzů po odpolední svačině v místní zoo. Ale já tu nebyl, abych hodnotil současnou uměleckou scénu. Připletl jsem k rozhovoru dvou přepudrovaných dam ve středních letech a klábosil s nimi o Kafkovi, kterého jsem v životě nečetl. Zoufale jsem potřeboval alibi.
Má přítelkyně měla být už touto dobou mrtvá. Nájemní mafiánští vrazi prý pracují rychle a přesně. Za ten balík, co si účtují, odvedou špičkovou práci. Nehrozí žádný rozstřílený mozek na stropě pokoje, roztahané vnitřnosti po naleštěných parketách nebo jiné sadistické praktiky. Čistě a bezbolestně. Tak mi to bylo slíbeno. Dřív než mě odsoudíte jako bestii, která se chce zbavit své milující ženušky, počkejte chvíli. Moje přítelkyně se jmenuje (asi bych si měl už zvyknout používat minulý čas) Klára. Klára ráda peče jablečné koláče, zvelebuje náš byt, pěstuje v okenních truhlících pelargonie, chodí na nedělní schůzky dobročinného spolku, zpívá v kostele, pečuje o sebe a miluje mě. Klára je dokonalá modrooká zrzka, o které se mí přátelé a rodiče vyjadřují, že je anděl. Každý rozumně smýšlející člověk by Kláře na důkaz vděku postavil pamětní sochu v parku. Nikdo by ji nechtěl nechat zabít. Kromě mě.
Problém s živou Klárou je, že je jako štěnice. Nezbavíte se jí. Slovo rozchod nemá ve slovníku. Klára je psychopat, beta verze stepfordské paničky a maniakální bytost. Nikdo nevidí, co se děje v našem útulném bytečku plném ručně háčkovaných krajek. Moje malé domácí vězení, každodenní výslechy, kde jsem byl a proč jsem se opozdil, když obvykle chodím domů v sedm hodin třináct minut, rozhodování se, jestli je hezčí azurová, bleděmodrá nebo tyrkysová tapeta, její pláč, když si nevšimnu, že koupila nový přehoz přes postel. A taky její… bití. Ano, má přítelkyně mě bije. Jsme týraný zdeptaný muž pod pantoflem, jehož první myšlenka, která ho po příchodu domů napadne, je, že si musí vzít papuče, aby nezanechal šlápoty na blýskající se podlaze.
Pomalu jsem se blížil k domovu a vybavoval si každodenní ústrky soukromého očistce s Klárou a odůvodňoval si správnost svého rozhodnutí. Bůh je mi svědkem, že se dostanu do pekla, kde budu trpět za porušení nejzávažnějšího bodu desatera. Kam se ale potom po smrti dostala Klára?
Když jsem došel k známému vchodu a prošel chodbou k výtahu, snažil jsem se chladnokrevně promyslet vývoj nadcházející situace. Zavolám policii, budu brečet, volat přátelům a rodině, říkat, že nechápu, co se stalo… Blížil jsem se klíčem k zámku. V hlavě mi bleskla představa mrtvé Kláry a její ladné bílé tělo, které bude vypadat jako pohozená panenka, se kterou si už nikdo nechce hrát. Bude na mě upírat své zelené vyhaslé oči? Přečtu si v nich výčitky, že mě milovala a já to nedocenil? Budu z jejích pootevřených úst, která jsem ještě včera líbal, po zbytek života poslouchat výčitky ve snech? Připomenou mi pihy na jejím nose bolestnou tíhu zrady? Budu se už moci konečně svobodně nadechnout a prorazit hradbu, kterou kolem mě postavila a uvěznila za ní?
S třesoucí se rukou jsem otevřel dveře bytu. Jako první mě do nosu praštila vůně jablečného koláče. Opatrně jsem vstoupil. Na podlaze leželo tělo. Nevypadalo ani trochu ladně. Přišel jsem blíž a všiml si vpíjející se krve do plyšového koberce a kbelíku s vodou opodál. To nebyla mrtvola mé přítelkyně… Polkl jsem a uslyšel vtíravou melodii, kterou si kdosi pískal v kuchyni. Musel jsem se posadit, myslel jsem, že omdlím.
„Miláčku, není ti špatně? Zlatíčko, donesu ti trochu vody, vypadáš jako bys viděl ducha,“ Klára se nade mnou skláněla a její zrzavé lokny jí spadaly na oblá ramena. Chtělo se mi zvracet. Ano, profesionální zabiják po sobě nikdy nezanechá stopy a nedovolí, aby oběť trpěla. Hnědofialová neurčitá hmota na koberci mě přesvědčila o tom, že Klára si s takovými detaily hlavu nedělá. Uvnitř nitra ve mně vypučel pocit největšího strachu, jaký jsem kdy zažil. Klára mi podala sklenici vody. Nasadila si gumové rukavice a obdarovala mě zářivým úsměvem. Přešla k mrtvole bývalého nájemného vraha, sklonila se k ní a ledově pronesla: „Modli se, aby to šlo z toho koberce dolů.“