Všichni zapomenou, tak co...

,,Ne. To není pravda." Říkám si v duchu uraženě a práskám za sebou dveřmi svého pokoje. A ještě slyším tátu jak za mnou křičí : ,,A dneska na žádnou zábavu nepujdeš!!! " Super. Taaakže. Právě jsem si vyslechla ,,úžasnou" přednášku zakončenou hádkou. No a??? Každý ve škole dostane občas nějakou tu pětku. No jo... Osmá pětka za týden...No a??? No a co, že necvičím na klavír. Nebaví mě to. Zapoměla jsem nakoupit, nevizvedla jsem sestru ze školky, bráchu z boxu. Během týdne jsem stratila všecny kamarádky. Nevím proč... Všechny, kromě Katky. Chci s ní jít na tu zábavu. A půjdu. Jo. Ne... Já nevím. Raz, dva, tři, čtyři... Počítám ty důvody, proč na mě táta křičel. No jo... Mám špatnou náladu. A nevím proč, ale líbí se mi to. Jo jo. Podpořím svoji špatnou náladu. Oblékám si černé kalhoty, černé tryčko, černou mikynu. Sprejem si do svých černých vlasů stříkám červený pramínek. Maluju si černou řasenku a tlusté černé oční linky. Ještě rudou rtěnku. Tak, hotovo. Na zábavě by mi bylo s Kačkou dobře, ale mě se líbí moje špatná nálada. Nikam nejdu. Beru si mobil a vytáčím Katčino číslo. ,,Katko??? Já tam nepujdu." Křičím do telefonu místo pozdravu. ,,Cože? Nepujdeš? Tak víš co??? Můžeš na mě zapomenout. Už jsme se domlouvali minulý týden, takys nepřišla. A to nepočítám, že jsme se tento týden měli pětkrát sejít na hřišti. Přišlas jednou. Nepotřebuješ kámošky co? Vystačíš si sama Pavlíno!!! " Zuří Katka. ,,Ne ne ne ne ne. Katko já.." Snažím de jí to nějak vysvětlit ale ona pokládá telefon. Ježiši. Co teď??? Lehnu si na zem a usínám.
Probouzí mě pípnutí mobilu. Smska. Od Toma. ,,Pájo já se bojím říct ti to do očí, ale já nejsem ten pravý kluk pro tebe. Zdá se mi , že se k sobě nehodíme a poslední dobou, se do našeho vztahu vkrádá nuda... Zasloužíš si jiného kluka. Já už totiž mám jinou holku... Katku. Pájo promiň. :-(" Čtu si smsku a tečou mi slzy. Moje bývalá kamarádka a můj bývalý kluk... Dívám se na sebe do zrcadla. Vypadám hrozně. Rozmazaná tužka a černé slzy od řasenky... Až teď mi to dochází. Jo. Mají pravdu. Rodiče, Katka, Tomáš. Jsem hrozná. Ano. Svědomí mám černé jako všechno to oblečení na sobě. Kolik je??? Je půl jedné v noci... Katka je určitě na zábavě. S Tomášem. Půjdu tam a omluvím se. Ale vlastně proč??? Naši spí, tak potichu vycházím z domu. Je podzim a já mám na sobě jen mikynu. No a co. Na kraji lesa je stará polorozpadlá chajda. Má jen jednu místnost, rozbitá okna, žádný nábytek... Jo. Mířím tam. Jsem tam za chvíli, je to blízko. Sedám si na zem a opírám se o stěnu. K čemu vlastně ta chajda kdysi sloužila??? Má jen jednu místnost... Ale to je teď jedno. Přemýšlím o sobě. ,,Tak co s tebou ty..." Mluvím sama se sebou a znovu začínám brečet. Bude lepší, když tu ani nebudu... Vedle mě leží střepy z rozbitého okna. Dívám se na ně skrz slzy a pro jeden sahám. Sbohem. Řežu se do ruky. Jenom trochu... Krev začíná stékat na podlahu. Namočím do ní prst a píšu na stěnu své jméno, Pája. Znovu si sedám a řežu se. Tentokrát se nebojím zajet hlouběji... Dívám se, jak krev teče... A začínám mít černo před očima. A pak... Můj život je u konce. Mé tělo leží v polorozpadlé chajdě u lesa. No a co??? Všichni zapoměli... Tak na co ještě čekat...