Pochod nemrtvých...

…
Vstal jsem ze země.Hlava mi třeštila, v nose jsem ucítil pronikavý zápach kouře a ohně, oči mi slzeli a sotva jsem mohl dýchat…no vlastně jsem ze země nevstal.Jen jsem se postavil na všechny čtyři a zhluboka se snažil vydýchat co se právě stálo.
Ruce mě boleli, měl jsem je pořezané, ale nevěděl od čeho, protože jsem pořád neotevřel oči…po pár zoufalých chvílích se mi podařilo vstát a opřel jsem se o něco měkkého.Vedle toho „měkkého“ byla nějaká betonová zídka.Jedna věc mě překvapila…každou minutou slábla palba a výstřely, i exploze a jiné rány odeznívali.Pravděpodobně jsme zvítězili, bylo první co mě napadlo.Náckové už stejně měli jen pár fanatických oddílů SS a Hitlerovské mládeže…Za minutku jsem konečně otevřel oči a vše viděl rozmazaně…První co jsem si uvědomil bylo, že se velice pomalu stmívalo.Ještě byl vidět západ slunce a nebe bylo celé od dýmu a kouře.Pak jsem se teprve podíval na to „měkké“ o co jsem byl opřený…Byl to člověk, ano byl je správný čas.Nohy ustřelené, hlava taky nevypadala moc, že by byla celá a jinak to trochu připomínalo bývalého důstojníka SS, tedy podle uniformy.Já spatřil, že u sebe nemám svůj samopal Špagin, tak jsem popadl od něj MP40tku a nabil ji.
Vzhledem k tomu, že jsem měl oči pořád v jednom ohni a rozostřený zrak, tak mi samopal byl celkem na pytel, ale cítil jsem se bezpečněji…uprostřed válečné zóny.
Opatrně jsem se rozkoukal kolem sebe.Byl jsem na náměstí před Reichstagem, všude stovky mrtvých nácků i sovětských soudruhů…jeden hořící německý Panter, dva rozstřílené sovětské T34.
Z dálky jsem uslyšel povědomé zvuky-bombardování.Naše letadla ještě bombardovala vzdálené pozice nácků v okolí Berlína a ničili poslední odpor.V jednom rohu náměstí jsem spatřil fontánku s relativně čistou vodou a dobelhal jsem se k ní.Odložil jsem samopal a do dlaní vzal hrst vody.Tou jsem si pak umyl oči a konečně sem zaostřil.Uviděl jsem svoji neholenou a zjizvenou tvář v odrazu vody a ještě lépe jsem spatřil celé náměstí, celé to peklo.
Proti Reichstagu jsme, my, 1.gardová tanková armáda a 24.úderná armáda zaútočili kolem poledne, podle stínů jsem vypočítal, že bylo 17 nebo 18 hodin.Několik hodin jsem byl v limbu.
Ještě mě navíc přepadla strašlivá žízeň, když jsem se jakž takž probral.Tentokrát jsem hrst vody vypil a nakonec si ulevil a umyl ruce.
Popadl jsem samopal a vydal jsem se směrem k Reichstagu.Pohlédl jsem na střechu.Bylo to divné, nebyla tam ani nacistická a ani naše vlajka…
Došel jsem na schody Reichstagu a uviděl, že dva sloupy byly sestřeleny našimi tanky, ale to byl nepodstatný detail.
Opatrně jsem vešel dovnitř budovy říšského parlamentu a vydal se po širokých chodbách.Všude leželi mrtvoly sovětských i německých vojáků, rozstřílené na kusy.
Když jsem došel ke dveřím vedoucím do hlavní zasedací místnosti parlamentu spatřil jsem, že jsou těžce poškozené a „svařené“.Nalevo ode mě byla úzká chodbička v níž leželi mrtvoly soudruhů.Zdá se, že našli cestu do místnosti, tak jsem se vydal chodbičkou.
Hrrrr…
Uslyšel jsem podivný zvuk přímo za sebou a prudce jsem se otočil.Nic tam nebylo, ale jasně jsem něco slyšel.Znova jsem se otočil a vydal jsem se skrze chodbu do zasedací místnosti.Konec chodby byl zavalen sutí a betonem.Opatrně jsem to odházel pryč a prošel dál.
Dveře do místnosti byly otevřeny a já jimi prošel.Spatřil jsem obrovský sál s desítkami lavic a židlí, kde zasedala nacistická vláda a samozřejmě stovky mrtvol nacistických i sovětských vojáků.Podíval jsem se hned na mrtvolu co ležela u mých nohou a zhrozil jsem se, až jsem se zapotácel.Byl to sovětský voják, poznal jsem ho, poručík Stanislavský a byl celý „rozsekaný“.Nebyl zastřelený, ale…pokousaný!Rychle jsem se otočil o 360 stupňů, abych zkontroloval situaci.Nikdo nikde.
Hrrrr…
Zase ten zvuk tentokrát šel z místo přímo naproti mně, u jedné lavice.Opatrně jsem tam došel a uviděl scénu, která se mi navždy vryla do paměti.Nacistický voják klečel u mrtvoly jednoho sovětského důstojníka a okousával mu tvář.Nepřirozeně ostrými zuby vytrhával celé kusy masa a kůže z tváře důstojníka.
„Ty parchante!“zařval jsem a ten „nacista“ vstal a pohlédl na mě.V tu chvíli jsem myslel, že na mě jdou mdloby.Jedno oko pryč, ústa od krve, nos zlomený a byl „podříznutý“, přesto vstal a šel ke mně.Namířil jsem samopal MP40 a začal střílet.Než zařval vložil jsem do něj 10 kulek.Normálního člověka by to složilo po pěti kulkách.A to jsem ho navíc třemi kulkami trefil do lebky.Rozeběhl jsem se od té lavice pryč a spatřil jsem někoho stát uprostřed místnosti.Byl to člověk oblečený do uniformy sovětského „politického vojenského komisaře“, jak jsme říkali mi řadoví vojáci, komika.
Doběhl jsem k němu.
„Soudruhu komisaři, co se tady sakra děje?“zaječel jsem šíleně.Komisař stál na místě, jen čas od času sebou nepřirozeně škubnul nebo heknul.Pak se otočil…dolní čelist vůbec neměl a zuby v horní čelisti měl taky podivně „naostřené“.Levá ruka mu chyběla a pravou natáhl mým směrem.Pomalu šel proti měl.
„To je v prdeli…“řekl jsem si, namířil samopal a začal znova střílet.Tentokrát stačilo „jen“ 8 nábojů než jsem ho složil.
Rozhodl jsem se zmizet pryč.
Vyběhl jsem pryč z budovy říšského sněmu a díval se na zničené náměstí…mimo obrněných tanků nácků i našich tam byli ještě Flak88 protipancéřová děla, většinou zničená…
Z ničeho nic se ozval hrůzostrašný řev, ve chvíli, kdy jsem byl uprostřed náměstí.Otočil jsem se a skrze dým viděl siluety nějakých lidí, u vchodu z říšského sněmu.
„Tak tohle je dost blbé…“řekl jsem si a rozeběhl se pryč, pronásledován nestvůrami.

Doběhl jsem do ulice Wilhelmstrase a doufal, že jsem ty nestvůry setřásl…ale mýlil jsem se, jejich jekot a hrůzné křiky mě stále pronásledovaly.
Ve Wilhelmstrase jsem spatřil jen samopalem trochu rozstřílený obrněný vůz nácků a u něj nacistické…a sovětské vojáky!Nevypadali jako nestvůry…byli to dva náckové a tři sověti z toho jeden komik.Doběhl jsem k nim.
„Soudruzi!Co se děje?“zakřičel jsem a všichni se otočili.Němci na mě namířili, ale komik, který uměl německy na ně spustil, aby nestříleli, že jsem s nimi.Já také uměl německy, nijak extra, ale dokázal bych se domluvit.
Jednoho soudruha jsem poznal, Arkadij Markov, příslušník 952.střeleckého pluku, 2.divize, 16.úderné armády.Druhého soudruha jsem nepoznal a ten komik byl myslím, ze štábu.Ty Němce jsem samozřejmě nepoznával…
Arkadij byl u kulometu transportéru, komik stál s německým samopalníkem u pásů transportéru a německý ostřelovač s druhým soudruhem hlídali u jedněch barikád.
„Soudruhu, hlaste jméno, hodnost a přidělení!“nařídil komik.
„Vojín Michajil Semjonov, 42.motostřelecký oddíl, 7.divize, 24.úderné armády!“ohlásil jsem se.
„Toto je Hanz Craft, 22.Granátnická divize SS a ten ostřelovač s desátníkem Koskovem, je Sigmund Erbert z 162.speciálního pluku Waffen-SS.Poté co se tu začali objevovat ty nestvůry, předpokládám, že jste je již potkal, jsme se setkali i my a vidíce, že nemáme jiné možnosti jsme uzavřeli takové provizorní příměří a strategickou…“chtěl doříct komik svůj projev, ale ozvala se palba z kulometu.
Markov začal střílet na přibližující se nestvůry.Rychle jsem spočítal, že to mohl být tak pluk oblud.
„Michajile, rychle sem!“zakřičel komik.
„Sigmund, schnell!“vykřikl německý samopalník Hanz.