Sanguinis Sitiens VI.

Chybělo tak málo! Dostihl mě přímo před mým pokojem. Chytil mě za ruku a otočil čelem k sobě. Jeho výraz jsem nedokázala pořádně identifikovat. Možná něco mezi naštváním a výsměchem.
„Tvé schopnosti jsou docela působivé.“
„Dovolil jste si docela dost, když jste se pokusil přečíst si něco v mé mysli.“
Pousmál se „a byl jsem celkem překvapen, že sis toho všimla.“
„Nejsem žádná vaše hračka. Příště už se nebudu jen bránit, ale i útočit.“
Jeho pohled se změnil. Teď to byl ten opravdu naštvaný pohled. Rukou, kterou pořád držel mi škubnul a vedl mě zpět do sálu. Tam se zastavil téměř ve středu.
„Tak mi ukaž jak útočíš!“ Vzal si zdobenou tyč z nějakého kovu a díval se na mě s výzvou v očích.
Měla jsem ho dost. Sama jsem si k Edwardovi došla pro svůj meč. Vytáhla jsem ho z pochvy a tu pak odhodila na zem. Nečekal jestli zaujmu nějaký postoj a začal hned útočit. Už když jsem byla mladší mi otec říkal, že když bojuji se svým mečem, vypadám spíš jako když tančím. Bělovlasý Varaculus na mě útočil zatím jen tělesně. A ještě pořád si se mnou jen tak hrál a zkoušel mě. Vždy, když už jsem ho málem uhodila, udělal trochu rychlejší pohyb, aby se mi vyhnul. Přistoupila jsem na jeho hru a dělala to samé.
Pochopil a přitvrdil. Jeho údery začaly být tvrdší a výpady rychlejší. Já na něj zatím neútočila a raději jsem nejdřív připravila svou mysl.
Nikdy před tím jsem nemusela nijak zvlášť používat svou upíří sílu. Ale dnes to bylo jiné. Dnes jsem cítila že je na místě jí vyzkoušet. Právě když se chystal udělat další výpad, jsem vyskočila vysoko do výšky a dopadla na jeho tyč, kterou držel zrovna vodorovně s podlahou a pokusila se ho seknout. On se mi ale hbitě vyhnul, chytil mě za ruku, ve které jsem nesvírala meč a odhodil mě na stěnu. Trochu se mi zatmělo před očima, ale stihla jsem uhnout ještě než mě stačil praštit svou tyčí. Na chvíli jsem se mu zadívala do očí a konečně zaútočila i na jeho mysl. Vypadal, že něco takového čekal a udělal to samé. Nemyslela jsem si, že ten tlak bude tak silný. Začala jsem být nepozorná a on mi během ani ne snad vteřiny vyrazil můj meč a mě samotnou srazil k zemi. Tyč, kterou se mě pokoušel přimáčknout k podlaze, jsem si držela několik centimetrů nad hrudí. Pokusila jsem se ho aspoň neúspěšně kopnout, překulila jsem se nad něj a odhodila jeho tyč. Pak nás zase on převalil nazpátek a začal naplno pronikat do mé mysli. Už jsem se na nějaký útok nezmohla. Když už téměř mojí obranu rozbil, přestal.
Vstal a mně pomohl na nohy.
„Omlouvám se,“ začal „nejsi vůbec špatná. Jsem Hiram.“
„Angela.“ Řekla jsem ještě trochu roztřeseným hlasem.
Usmál se a znovu mi políbil ruku. Teprve teď jsem si všimla, že se na nás všichni zaraženě a někteří už spíš obdivně koukají. Z přihlížejících k nám přišli zbylí dva Varacolusovi.
„To bylo úžasné,“ začal se radovat ten se světlejšími vlasy “já jsem Aurion a tohle je Valerio,“ pokynul rukou ke svému společníkovi, který se mi mírně poklonil a Aurion stejně radostně pokračoval „Hirame! Už dlouho jsem tě neviděl tak zapáleného. Tahle mladá dáma to s tebou vydržela neobvykle dlouho!“
Hiram se celou dobu mírně usmíval. Otočil se ke mně, až když se Aurion s Valeriem začali věnovat ostatním.
„Udělal jsem to schválně. Chtěl jsem poznat někoho, kdo okouzlil Christiana.“
Při vyslovení jeho jména mě nepříjemně píchlo v hrudi, ale chtěla jsem využít příležitosti a zjistit co nejvíc.
„Podle toho, co říkal, jsem měli mezi sebou nějaké neshody.“
„Takže ty to nevíš?“ Nechápavě jsem zakroutila hlavou. „On patřil mezi Nás.“
Chvilku mi trvalo něž jsem plně pochopila význam slov. Proč mi to neřekl?
„Žil s Námi velice dlouho. Patřil mezi Varacolusovi ještě před tím, než jsem přišel já. On pil lidskou krev jen velmi zřídka a odešel kvůli tomu, že někteří údajně zabíjejí zbytečně mnoho lidí a zvířecí krev pít nechtějí.“
Byla pravda, že lidskou krev pil jen tehdy, když jsem zabila nějakého lovce. Dali jsme si pak oba.
Podívala jsem se po sálu. Aurion měl ve tváři pořád stejně usměvavý výraz a vypadalo to, že se raduje z každé noviny, kterou mu někdo sdělí.
„On je pořád tak…nadšený?“ kývla jsem hlavou směrem k Aurionovi
„Pořád,“ povzdechl si „někdy je to až únavné.“ Mírně se pousmál

Zbytek večera jsem strávila hlavně v jeho společnosti. Řekl mi spoustu zajímavých věcí o jejich životě a taky o Christianovi. Prý mu bylo něco přes dva tisíce let. Noc se chýlila ke konci a já jsem poprvé po dlouhé době zase toužila vidět svítání. Pozorovat, jak velký zlatý kotouč pomalu šplhá nad kopce, jak paprsky dotěrně olizují stěny domů, stébla trav, jak se třpytí na vodní hladině. Řekla jsem o svém přání i Hiramovi.
„Jestli chceš, můžu ti to popsat.“
Nechápavě jsem se na něj podívala.
„Jsi ještě moc mladá na to, abys snesla sluneční svit. Po nějakém čase to bude už jen trochu nepříjemné. Já cítím už jen takové mravenčení, šimrání.“
Pocítila jsem závist. Doteď jsem nepociťovala chuť se zase moci pohybovat ve dne. Noc mi vyhovovala. Stejně, když jsem byla ještě lovec jsem chodila ven hlavně v noci. Ráno jsem pak dlouhé probdělé hodiny dospávala, takže na noční život jsem byla už přivyklá.
„A kdy už nebudu ,moc mladá‘?“
„Předpokládám, že brzy. Už teď se svými schopnostmi velmi blížíš Nám.“
Usmála jsem se. Už teď jsem se nemohla dočkat.

Hiram udělal, jak říkal. Stál na balkóně mého pokoje a já seděla v křesle zády k němu. Popisoval mi vše do nejmenšího detailu. Měj krásný sametový hlas a já si živě dokázala představit, jak se slunce urputně snaží dostat nad obzor. Bohužel mě jeho hlas uklidnil natolik, že jsem nakonec usnula a já si nestačila doposlechnout jeho vyprávění.

Po setmění jsem se probudila ve své posteli. Vstala jsem a převlékla si včerejší oblečení. Také jsem se vyzbrojila, protože dnes, po dlouhé době, vyrazím do ulic města.
Sešla jsem dolů po schodišti a v hale jsem potkala Edwarda. Nechtěla jsem mu nic říkat a ani vysvětlovat. Vím totiž, že by se mě snažil přesvědčovat. Už bylo ale rozhodnuto.
Věnovala jsem mu jeden pohled, který mu ovšem podle jeho výrazu řekl vše. Překvapilo mě, že se nevydal za mnou. Vyšla jsem hlavní branou a prokličkovala několika malými uličkami. Pak, jak bylo mým zvykem, jsem vylezla na střechu nějakého domu, ze kterého jsem měla dobrý přehled o dění pode mnou.
Možná instinktivně, možná to byl nějaký můj podvědomý záměr, jsem došla až ke Christianovu domu. Stála jsem notnou chvíli přede dveřmi, neschopná pohybu. Dovnitř jsem se jít neodvažovala a tak jsem se za chvíli rozhodla pokračovat.
Tentokrát jsem už šla po ulici. Potkala jsem i pár lidí, kteří se nejspíš rozhodli tu po oslavách zdržet. Za některými z nich se dokonce plížili upíři a pár z nich jsem i poznávala.
Pak jsem narazila ne dva lovce. Neznala jsem je. Byli nejspíš noví. O pár minut později, jsem ale zahlédla staré známé. Evidentně si mě nevšili, čehož jsem využila a vyrazila nepozorovaně za nimi.
Nejspíš jim pro dnešek nebyl přidělen žádný úkol, protože nikam nespěchali. Šli směrem k místní vinárně. Dnes večer ale chci pít jejich krev, takže je to hospody dojít nenechám, protože by se mi jinak z alkoholu, který by koloval jejich žilami, mohlo udělat špatně.
Přidala jsem do kroku. Když už jsem byla tak pět metru od nich, snažila jsem se, aby bylo co nejvíc slyšet klapání podpatků mých bot. Oba dva zpomalili. Po chvíli se zastavili a otočili. Jejich ruce okamžitě sáhly po zbraních
„Zdravím!“
„Angelo!“