Poslední kanibal

Igor, lehce prošedivělý, čerstvý padesátník, se právě přistěhoval do malého městečka. Zakoupil poměrně zachovalý rodinný domek na okraji obce. Z jedné strany pole a z druhé pěkná novostavba. S pomocí stěhovací firmy mu trvalo jedno odpoledne, než si dům zařídil. Poté zašel do místní restaurace na večeři a odebral se zpět do svého nového bydliště. Druhý den dopoledne se rozhodl představit svým novým sousedům. Zazvonil na zvonek a dveře mu otevřela mladá a pohledná žena. Igor se představil a ženou byl pozván na kávu. Jmenovala se Hanka. Do toho přišel její muž, Béďa. Nějakou dobu si povídali, popíjeli kávu. Po pokoji běhala malá osmiletá holčička Lucka. Z rozhovoru Igor zjistil, že se mladá rodina přistěhovala také nedávno, zhruba rok před ním. Hanka byla těhotná, v 5. měsíci. Béďa, otec mladé rozrůstající se rodiny přišel nedávno o práci a nutně potřeboval nové zaměstnání, aby zajistil vše potřebné pro svou ženu a děti. Mladé rodině přišel Igor jako velice milý a sympatický muž středního věku a tak, když Béďa slyšel, že jejich nový soused vlastní strojařskou firmu a že do ní shání účetního, neváhal ani minutku a ihned se nabídl jako potencionální uchazeč. Během rozhovoru si oba muži vše vyjasnili a dohodli se na spolupráci. Všichni byli šťastni. Dohodli se, že Béďa bude moci nastoupit hned následující týden. Než však bude moci vykonávat povolání, musí projít školením, které se provádí v cca 150 Km vzdáleném městě.

Týden uplynul jako voda. Byl pátek. Odpoledne Bedřich pojede na tři dny doplnit své znalosti a získat atest a od pondělí začne pracovat a zase vydělávat peníze. Kolem oběda zazvonil Igor u sousedů a zeptal se Hanky, jestli by nechtěla pustit Lucku na oslavu narozenin jeho dcery, která žije se svou matkou ještě ve starém domově. Ta chvíli odmítala, ale nakonec se nechala přesvědčit. A tak večer zůstala doma sama. Igor naložil Béďu a Lucku a vyrazili. Bedřich si ještě naposledy pročítal učebnice, Lucka usnula a na tváři Igorově byl vidět široký usměv. Po několika desítkách kilometrů sjelo auto z hlavní silnice…

Igor byl po několika měsících dopaden policií. Při zatýkání nekladl žádný odpor. Jediné co policii překvapilo, byl neuvěřitelný zápach, který se linul s jeho těla. Nikdy před tím nic podobného necítili. Ani po několikanásobné koupeli nepřestávala jeho kůže vydávat ten příšerný puch, který byl kombinací zapařených, zkažených a rozkládajících se sladkostí smíchaných s masem a vajíčky. Zanedlouho se konal soud. Sál byl až po okraj zaplněn zvedavci. Hanka byla pod silnými sedativy. Byla v péči několika psychiatrů. O své nenarozené dítě přišla. Byla totálně na dně. Rozcuchané vlasy, naprosto bledá a propadlá tvář. Oči podlité krví.

Igor byl předvolán, aby popsal, co se stalo. S ledovým klidem, bez váhání, bez „přeskakování“ hlasu a s lehkým úsměvem na tváři začal líčit událost: „Vážená Hanko. Po několika desítkách ujetých kilometrů jsem odbočil z hlavní silnice. Lucka spala a Bedřich byl zabrán do učení. Řekl jsem mu, že se jen pro něco potřebuji zastavit u známého na chatě. Nejevil žádné známky obav. Zastavil jsem u opuštěného statku, který jsem si před časem vyhlédl.“ Několika lidem v sále se začalo dělat nevolno z neuvěřitelného puchu, jenž produkovala Igorova kůže. Ten pokračoval: „Ve statku jsem se svlékl, aby na mém oblečení nebyla vidět krev. Z okna jsem zavolal na Bedřicha, vašeho muže, jestli by mi s něčím nemohl pomoci. Čekal jsem s lopatou schovaný za dveřmi a když jimi prošel, udeřil jsem ho vší silou do zátylku. Několika ranami jsem pojistil jeho smrt a odvlekl jej do temné místnosti. Poté jsem si došel ven pro Lucinku. Uchopil jsem její tělo, ale probudila se. Když mě viděla nahého, začala křičet. Musel jsem jí proto uškrtit. Zatáhl jsem jí dovnitř a přemýšlel, co udělám. Mohl jsem jí znásilnit, ale neudělal jsem to. Vaše dcera zemřela jako panna.“ Kombinace neuvěřitelného smradu a naprosto syrového vyprávění této události dohnala několik lidí do mdlob. Několik jich začalo zvracet. Hanka začala šíleně křičet a brečet. Soudce přerušil líčení, nechal vyklidit sál a ohlásil půl hodinovou pauzu. Po pauze odmítl Igor pokračovat, pokud se nevrátí Hanka. Jenom jí bylo totiž určeno jeho vyprávění. Jinak se prý nikdo nikdy nedozví, co se stalo s těly Bedřicha a Lucinky. Hanka chtěla vědět, jak dopadli její nejbližší a tak souhlasila s návratem do soudní síně.

Vyprávění pokračovalo: „Sedl jsem si na židli a přemýšlel, co udělám s těly. Vzal jsem ze šuplíku velký a malý nůž. Bedřichovi jsem uřízl penis, vydloubl oči a seřízl malý kousek hýždí. Dal jsem to ho hrnce, přidal mrkev a cibuli, okořenil a vařil. Lucinku jsem mezitím naporcoval a schoval na potom. Trvalo mi šest dní, než jsem jí téměř celou snědl. Jak měkká byla její prdelka…“ Hanka začala hystericky ječet. Igor pokračoval: „Poté jsem zbytky jejich rozkládajících se těl zakopal na zahradě vedle ostatních.“ „Vedle ostatních?“ Tázal se soudce. „Ano, vedle ostatních. Bedřich byl devadesátý devátý a Lucinka byla stá…,“ odvětil Igor.

…
Soud poté pokračoval, Igor byl odsouzen k trestu smrti na elektrickém křesle. Neprojevil žádné známky lítosti. Vědci zjistili, že neuvěřitelný Igorův puch pocházel ze snědeného lidského masa: „Lidský organismus není přizpůsobený kanibalismu. Proto se nedokáže srovnat s pojídáním lidí a některé chemické látky vypouští skrze kůži a tyto látky poté tak neuvěřitelně páchnou.“

Igor byl popraven. Proud procházející jeho tělem uvolnil do vzduchu mnoho látek a téměř všichni svědci se pozvraceli. Z místnosti se nepodařilo vyhnat puch ani po půl roce. Igor se tak stal posledním popraveným kanibalem na elektrickém křesle…

Hanka se po ztrátě všech bližních sesypala. Zemřela i její nenarozená dcera. Dva týdny po popravě zemřela i ona na psychické vyčerpání. Bylo jí 29 let.