Zimní úsvit

Jde lesem, měsíc září, snad je i v úplňku, zvláštní noc...lesní cesta pokrytá bělostným sněhem pohlcuje zvuk jeho vlastních kroků, jde dál, neví kam...náhle se před ním objeví cosi přímo uprostřed cesty, nějaká věc...jak přichází stále blíž, zjišťuje, že to není věc, ale postava, člověk...zahalený v plášti s kapucí přetaženou přes hlavu a tvář, sklání se k té osobě, zvědavost jej přemáhá a odkrývá plášť z obličeje...v tom jediném poznává osobu, ženu v plášti, a v strašném úleku skoro až vykřikne, ale nestihne...pocítí velkou bolest v hrudi, když se zahalená žena vymrštila a vrazila mu kůl přímo do srdce...
S rychlým, přerývaným dechem jsem se napřímil v posteli, pot mi stékal po tváři, oči rozšířené strachem. Tenhle sen se mi zdál pořád častěji, snad každý den, kdy jsem uléhal k spánku. Je to už několik let, co se ta nehoda přihodila a já si ji nikdy nepřestal vyčítat. Nikdy jsem nezapoměl na ten život, který jsem vzal. Samozřejmě, životy jsem bral často, holt když už je jednou člověk upírem, nemůže čekat, že lidi mu dají krev dobrovolně a kdybych nezabíjel, jak by si asi vysvětlovali ty kousance? Ne, k našemu druhu patří, že se krmíme a tím zabíjíme. Oběti pak někde schováme nebo nějak ukryjeme stopy a simulujeme nějakou nehodu. Tak jsem to donedávna dělal i já, jenže pak se do toho připletla ona. Sam, můj učitel, mi jí vymlouval a já ho víceméně poslechl, i když to vůbec nebylo jednoduché. Osud si to ale usmyslel jinak a já se dopustil strašlivého činu. Ne pro můj druh, ale pro moje svědomí. Pod rouškou noci jsem ji v nevědomí zabil. Tehdy jsem si uvědomil, že takhle žít nechci, no bylo trochu pozdě, jak mi Sam připoměl. Odešel jsem od něj a šel si svojí cestou, sám a s tíživým svědomím a nepěknými vzpomínkami. Od té doby uběhlo 15 let, pro mě jen zlomek času...
Byla zase zima, sněhu všude dost. Vydal jsem se na obchůzku po městě, jak jsem po soumraku měl zvykem. Dnes jsem zašel k Harrymu do hospody. "Zdravíčko Joe, jak se daří? Dlouho ses tu neukázal," zaburácel Harry, sotva jsem vkročil do dveří. "Zdravím Harry, jde to, jako vždycky." Harry jen zavrtěl hlavou, dál už se nestaral. Vždycky mě měl za podivína a měl ze mě strach, cítil jsem to. Posadil jsem se do stínu do rohu místnosti tak, abych viděl dobře na dveře. Byl jsem trochu unavený, neměl jsem dlouho krev. Naposledy před týdnem, ukradl jsem pár pytlíků dárcovské krve v nemocnici. Budu tam muset zase zajít. Harry mi přinesl obvyklou sklenici vína a vody. Zrovna jsem si zavdával, když se otevřeli dveře a vešla postava v cestovním plášti. Měl jsem silný pocit déja vu, nevěděl jsem proč. Neznámý se zastavil u baru a zeptal se na něco Harryho. Ten přikývl a ukázal na mě! Tak to jsem něčekal, co po mě může kdo chtít? Poposedl jsem, když se zakuklenec vydal ke mě. Došel k mému stolu a posadil se proti mě. Čekal jsem, co přijde. Postava zvedla ruce a sejmula si kapuci. Když jsem spatřil tu tvář, ústa se mi zasekla v němém výkřiku a žaludek mi udělal kotrmelec. To přece nemůže být pravda! Vždyť to není možné! Seděla přede mnou, světlé vlasy jí padaly do obličeje, zelené oči se jí blýskaly, ústa stažená do úzké čárky. Měla neuvěřitelně tvrdý výraz, ale byla to ona. Ale já jí přece viděl umírat! Mozek mi vypověděl službu, nevěděl jsem, jestli mám plakat nebo se smát. Evidentně si to uvědomila i ona, výraz jí nepatrně změkl. "Vidím, že mě poznáváš. Hledám tě už 15 let," promluvila a já se zarazil. Ten hlas byl...jiný. Trochu hrubý a chraplavý, neznámý. "Ty nejsi...nejsi ona, že?"
Oči se jí znovu zablýskaly vztekem. "Ne, to nejsem. Smysly a rozum ti slouží dobře. Jak bych mohla být, když ty sám si ji zabil?" V tu ránu se mi rozsvítilo. Přece mi o tom vyprávěla. Měla malého synovce a...sestru! Šestiletou sestru, dokonce jsem ji i viděl, kdysi... Při pohledu na můj výraz se chladně rozesmála. Věděla, co se mi honí hlavou, jako by mi četla myšlenky. "No výborně! Takže teď už konečně víš, proč tu jsem, že?" "Já...ano, vím. Ale měla bys vědět,že...já...ona..." netušil jsem, jak to říct. A taky co říct, vždyť je to přece její sestra! Patnáct let mě hledala jen pro pomstu a já se tomu nemohl divit. Nedivil jsem se. Patnáct let...to znamená, že je teď stejně stará jako byla ona, když... "Já jí měl rád...já jí miloval," řekl jsem nakonec tiše.Byla to holá pravda. "Miloval? Jak jsi jí mohl milovat, když si jí provedl tohle?! Ty nedokážeš milovat, jsi zrůda!" už na mě pomalu řvala a já jen smutně klopil oči. "Ano, jsem zrůda. Uvědomil jsem si to v tu noc. Já netušil, že tam půjde, že tam bude, zrovna když se budu..." nestihl jsem doříct. "Krmit? Jó, to jsi vědět nemohl, ještě že se máš na co vymluvit!" syčela na mě. "Byla zahalená a já ji prostě nepoznal a...tohle přece nemá cenu. To, co jsem udělal je neomluvitelné a zasloužím si to, co pro mě máš. Tak už to neprotahuj a udělej to, co máš na srdci." rezignoval jsem. Tahle reakce ji opravdu zaskočila, zamrkala, netušila, co má odpovědět. No nakonec se jí dar řeči vrátil. "Já už srdce nemám, umřelo spolu s ní," řekla a v očích se jí zablýskaly slzy. Měl jsem pro to pochopení, vždyť i já sám zadržoval slzy jen taktak. Poznala to. "Chci vědět, jak jste se seznámili i jak se to stalo," prohlásila tiše a nečekaně. Tak tohle jsem nečekal. Asi jsem ji přesvědčil, že mi nebyla lhostejná, možná...
Procházeli jsme se venku, padaly bílé vločky a já vzpomínal a vyprávěl. Zezačátku každou chvíli pochybovačně vyprskla, postupem času ale přestala a jen naslouchala. Pro mě to snad bylo horší, tyhle vzpomínky bolely...ale dlužil jsem jí to, tohle jediné mě mohlo aspoň trochu omluvit. Celá výpověď trvala mnoho hodin a když jsem dospíval ke konci, začala obloha světlat. Došli jsme na kopec nad městem, dívali se na něj a já říkal poslední větu. Tekly mi slzy, ani jsem je neskrýval. Podíval jsem se na společnici a spatřil jsem i její vlhké oči a kapky slz. Konečně opravdu pochopila...pochopila, že to byla hrozná nehoda, že bych jí přece nikdy neublížil...A mě se konečně po letech aspoň trošku ulevilo. Mohl jsem se volněji nadechnout mrazivého zimního vzduchu. Obloha na východě začala růžovět, z zimě dost nezvyklé. S klidem jsem svítání pozoroval, ona mi byla po boku. Najednou mě zcela nečekaně chytila za ruku. Opětoval jsem stisk, zavřel jsem oči, když na nás dopadly první paprsky... Poprvé jsem pocítil teplo slunce, se sestřinou rukou ve svých dlaních a s její tváří ve své mysli...Poprvé jsem zažil úsvit, poprvé a naposledy...