Voják

Boj trvá už přes tři hodiny a nevypadá to, že by se jedna ze dvou stran chystala k ústupu. Řinčení zbraní, řev koní, výkřiky raněných i umírajících, to všechno náš voják slyší a vnímá. Zvuky se mu zarývají hluboko pod kůži. Mrazí ho při pohledu na naříkající useknuté hlavy, hýbající se kousek prstu, který je pohozený na špinavé urousané zemi.
Už nemůže. Nechápe, kde se u ostatních bere taková síla. Síla, pro kterou jsou schopni tak nelidsky a s úsměvem zabíjet.
On se snažil od počátku pouze bránit, odrážet údery, které se ho snažily zabít. Ovšem, odvaha a předsevzetí, že nikoho nezabije, po hodině odpadla. Uvědomil si, že pokud chce přežít, musí bojovat. Bojovat jako voják, jako všichni, kdo jsou tady. Musí se naučit zabíjet. Pokud chce přežít. Musí obětovat životy jiných, aby on měl šanci žít. Bolestná, krutá, až moc reálná představa.
On takový optimistický snílek, přesvědčený, že vše lze vyřešit mírovou cestou, je proti vraždám, mučení, všemu násilí má teď ukončit něčí život. Nelíbí se mu to ani trošku. Jenomže ví, že pouze odrážet údery už dlouho nevydrží.
Polkne, sevře v ruce svůj meč a člověka, jehož údery do této chvíle pouze odrážel, sekne do paže, stehna a nakonec mu rozsekne krk.
Z mužova hrdla vytéká proud rudé krve. Jeho překvapený výraz si voják bude pamatovat na vždy. Ale překvapení z toho, že se právě stal vrahem netrvá dlouho, musí bojovat dál. Bohužel toto je boj na život a na smrt. Voják nemá sílu údery pouze odrážet, musí zabíjet, což ho vysiluje psychicky snad daleko víc.
Svědomí, že zabíjí muže, kterých se doma už nedočkají, je traumatizující. Doma pro ně budou plakat manželky, dcery, dívky, babičky, dědové, malí synové…Tolik srdcí, které jedním seknutím zraní. Pro něj ta nejhorší představa.
Už mu začínají docházet síly. Ví, že dlouho bojovat nevydrží. Doufá, že dlouhý boj za chvíli skončí. Je mu jedno kdo vyhraje. Tohle je boj králů. Je k tomu potřebují jako takový nezbytný doplněk, bez kterého by byli ztracení, protože válku dvou mocných zemí by bez svého vojska provozovat nemohli.
Jaké by to asi bylo, kdyby se vojsko vzbouřilo? Začalo protestovat, že bojovat nebudou. Vždyť je tolik zbytečně prolité krve. Tolik zbytečně mrtvých nevinných lidí. Strašné. On sám byl u jedné války, když byl malý. Pamatuje si jak do jejich skromného domku vběhli vojáci se zbraněmi, loučemi. Zapálili jim stáje, maličkou sestřičku, která ležela v kolébce, narozena teprve týden….do teď živě vidí, jak vojáci nemilosrdně probodli její malé tělíčko. Její poslední dýchnutí vnímá ještě teď. Slyší matčin tak žalostně zoufalý výkřik, pro svou jedinou vymodlenou dceru. Potom ví, že ho matka popadla do náručí a utíkala se s ním před vojáky schovat. Otec válku přežil, ale jeho dva bratři se z války už nevrátili.
Chvilková představa jejich kdysi velké rodiny. Teď sedí doma matka a modlí se za něj i za otce, aby se jí oba vrátili v pořádku domů. On to musí zvládnout, nesmí tady matku nechat samotnou. Tak ať už někdo zatroubí k ústupu!

Každé bodnutí jeho meče mu přináší ukrutnou duševní bolest. Zabíjení je strašné, kruté k ničemu. Pouze pro potěšení jednoho člověka, který díky tisícům zabitých lidí zvítězí.
Cítí, že ho opouštějí síly, že tento boj nepřežije. Snaží se bránit, ale už se jen tak kymácí po bojišti. Neschopen žádného přesně mířeného úderu, neudrží meč pevně v ruce, jen se v jeho dlani tak podivně kymácí.
Najednou cítí jak mu meč jednoho mladého muže projel hrudí. Překvapivě se otočil na svého vraha. Kluk asi stejně starý jako on, možná mladší možná o něco starší. Dívali se na sebe. Jeden druhému do očí. V chlapcových očích viděl tolik lítosti a věděl, že kdyby to šlo, tak čas vrátí zpět a nezabije ho. Ale chápal ho. Odpustil mu to, že se už nikdy kvůli němu nepodívá za matkou, nespatří otce, svou rodnou ves své přátelé, kteří přežijí. Chápal svého protivníka. A toto všechno si mladí muži vyříkali z očí do očí. Jeden se omluvil, druhý odpustil. A náš voják se po tomto němém rozhovoru svezl s ukrutnou bolestí k zemi.
Chvíli nevnímal nic, jen tu nezkrotnou bolest, která mu neprojížděla už jen hrudníkem, ale celým tělem. Zavřel oči a stočil se do klubíčka. Najednou bolest ustávala, cítil, že je volnější. Už ho téměř nic nebolelo. Bolest ustupovala do pozadí až najednou přešla úplně.
Stál nad svým mrtvým tělem a cítil se skvěle, úžasně, nic ho netížilo, ten pocit by si chtěl zapamatovat na vždy. Najednou se před ním objevila natažená ruka Anděla. Voják si až nyní uvědomil co se vlastně stalo. Vždyť on je mrtvý. Už nikdy se neobejme s matkou, už nikdy neuslyší výchovná slova otce. Elišce slíbil, že se vrátí. Svůj slib nedodržel. To se nedělá. Sliby se mají plnit. Tedy aspoň ty co jsou v našich silách.
Strana, proti které bojoval, najednou ustupuje. Píchne ho u srdce. Jestli ovšem jako duch, jako prázdné nic nějaké srdce má. Ještě chvíli mohl vydržet, to mohl. Vždyť každý když si myslí, že je na pokraji svých možností, ještě nějaké má. To mu říkal otec a ten o tom něco musí vědět.
Nemůže tu ruku přijmout. Musí se vrátit. Musí si ještě prohlédnout lesy za domem. Projít si cestu ke staré chatrči, kde by měla strašit zlá babina, kterou ještě nikdy neviděl. Projít se tou cestičkou, kterou večer co večer procházel s Eliškou. Je toho moc co by ještě chtěl zvládnout.

Ruka nataženého Anděla začíná být netrpělivá. Vždyť on má dneska tolik práce. Je tolik lidí, které musí dopravit na správné místo a tenhle mladý muž ho jen zdržuje. S tím musel počítat, že zemře. Nechápe lidi, proč si takhle pitomě hrají a potom se diví, že nepřežili. To je nad jeho sily.
Svým způsobem je mu chlapce líto. Cítí jeho bolest a je mu z ní úzko. Vlastně je to první člověk, kterého dneska upřímně lituje. Jinak všichni ostatní byli překvapení, odtažití, smutní, nedotknutelní, kamenní, neprojevující své emoce. Ale tenhle chlapec v sobě má tolik citu a tolik tolik tolik bolesti až to Anděla zaráží.
Tomuto muži by moc přál, aby ještě žil. Ale bohužel, on je malý pán na to aby vrátil čas.
Natáhne ruku blíž k té jeho. Třeba si jí jenom nevšiml.
Voják o ní ví moc dobře. Uvědomuje si, že jednou se s ní jeho ruka spojit musí, ale chtěl by to oddálit na co nejdelší dobu. Anděl už vážně začíná být netrpělivý, voják to cítí.
Všechny ty životy, které obětoval pro svůj, byly zbytečné. Teď lituje, že vraždil. Mohl zemřít dřív a ti které zabil, by možná přežili a shledali se se svými blízkými.
Ještě naposledy prohlédne celé bojiště plné mrtvých těl. Ne s tímhle pohledem nechce odejít. Podívá se výš na stromy, mezi kterými poletují bezstarostně holoubci. Vypadá to na zamilovaný pár.
S pohledem upřeným na dvě šťastná zvířata vsune svou dlaň do té Andělovi.