Těžké rozhodnutí

Zuří válka. Země je zničena. Tisíce vojáků padlo za svou vlast a další tisíce jsou právě nasazeny v bojích. Císař Jiří IV. ve snaze podmanit si sousední zem krále Pavla X. pustoší Pavlovo království a plení jedno město za druhým. Krutost císařových bojovníků je nevídaná. Nahánějí strach, kam přijdou. Přesto se daří Pavlu X. odolávat nelítostným útokům. Jiří IV. se již se svým vojskem blíží k hlavnímu městu a hrozí tak jeho přímé ohrožení.

Král Pavel X. svolal poradu velitelů svých vojsk, na které jim vysvětlil situaci. Pověděl vše o průniku císařových vojáků. Dále zdůraznil, že bude nutné zastavit armádu Jiřího IV. již na pláních daleko od hlavního města, protože v hlavním městě by se královi vojáci nedokázali ubránit. Velením obranné akce posléze pověřil vrchního velitele svých vojsk Zikmunda. Za zavřenými dveřmi pak probíhala debata velitelů.

V místnosti seděli celkem čtyři velitelé. Kromě Zikmunda tu byli ještě tři další.

„Situace je tedy následující,“ začal poradu Zikmund, „Jiří IV. se dostal daleko za polovinu našeho území. Vyplenil zhruba padesát vesnic a dvacet měst. Všechny naše střety s ním si vyžádaly na tři tisíce padlých vojáků na naší straně. Kdyby se dostal až k hlavnímu městu, mohli bychom se sice bránit z hradeb, ale ne nadlouho.“

„To je pravda,“ doplnil jeho slova jeden z velitelů, zkušený Svatopluk, „mohl by například obsadit zásobovací cesty a vyhladovět nás.“

Zikmund souhlasil. „My se mu musíme postavit na pláních před městem. Je to naše jediná naděje. Podle zpráv, co mám k dispozici, nemá už Jiří IV. příliš početnou armádu. Stav jeho vojáků se značně snížil na zhruba deset tisíc mužů. Přesto však má nad námi téměř dvojnásobnou převahu. Proto musíme vymyslet správnou taktiku.“ Těmito slovy poradu ukončil a svolal ji na další den, aby se do té doby velitelé poradili na nejlepší variantě, kterou mu pak představí.

Den na to se sešli ve stejné místnosti. Velitel Svatopluk představil jimi navrženou variantu: „Je to velice prosté, ale účinné. Vojska císaře Jiřího se na pláň musí dostat přes Velký les. Jakmile jím projdou, spatří na pláni menší skupinu našich vojáků. Počítáme, že jich bude tak tisíc. Zbytek bude ukryt právě v lese a za postranními skalisky, které planinu obklopují. Jakmile spatří Jiří IV. tu skupinku, bude si myslet, že to je celá armáda a tak bude cítit větší odvahu na ni zaútočit. Jakmile to udělá, vyběhnou naši vojáci ze záloh a překvapeného nepřítele napadnou. Moment překvapení tu bude hrát velkou roli.“

„Je to stará a osvědčená metoda,“ přidal se další z generálů. „Málokdo ji čeká a tím je velice účinná.“

Vrchní velitel Zikmund přešel k oknu. Chvíli přemýšlel. Pak se otočil a prohlásil: „Než stačí naši ukrytí vojáci doběhnout k nepříteli, tak ta skupinka na pláni bude z valné části pobita.“

„Ano,“ souhlasil Svatopluk, „ale to máte jako při hře šachy. Tam také musíte obětovat střelce, abyste mohl dát mat.“

„Jenže my tu nehrajeme šachy,“ zvýšil hlas Zikmund. „Tady nejde pouze o figurky, ale o životy vojáků.“ Po chvíli ticha pokračoval: „Ta vaše varianta se mi nelíbí. Musíme vymyslet jinou.“

„V současné chvíli to je nejlepší možnost.“ pokračoval Svatopluk. „Nehledě na to, že nemáme moc času.“

Kdosi zaklepal na dveře. Do místnosti vstoupil posel se vzkazem. Zikmund si psaní vzal a otevřel. V textu stálo:

Jiří IV. dobyl další města. Pokračuje k městu hlavnímu. Je od něj vzdálen necelých dvě stě kilometrů.

Dvě stě kilometrů! Tak málo. Vrchní velitel věděl, že času nemá nazbyt. Musí jednat a to rychle. Přečetl vzkaz také ostatním velitelům.

Svatopluk vstal. „Vrchní veliteli, vydejte rozkaz k této akci.“

Zikmund zakroutil hlavou: „Ta vaše varianta se mi nelíbí. Musíme vymyslet jinou. Nemůžeme jen tak nechat zabít tolik vojáků.“

„Když jich tam nastrčíme míň,“ namítl Svatopluk, „bude to nepříteli nápadné a tato lest nevyjde. Musíme to provést takhle, jinak nebudeme úspěšní.“

„A to mám jen tak obětovat tolik mužů? Nemohu si dovolit větší ztráty!“

„Bohužel je to nutné,“ trval na svém Svatopluk, „celá země může padnout. Nedokážete si ani představit, co by to mohlo znamenat.“

Zikmund se otočil k oknu a tichým hlasem, spíš pro sebe, řekl: „Ale co řeknu jejich rodinám? Já budu zodpovědný za to, že jsem jim poslal otce na jistou smrt. Mám k nim přijít a říct: ‚To jsem byl já, kdo nařídil, aby se váš manžel či otec rodiny nechal zabít pro blaho ostatních’?“

Svatoplukovi došla trpělivost: „Vrchní veliteli, za tu dobu, co se tu dohadujeme, postoupil Jiří IV. opět blíž k našemu hlavnímu městu. Je proto nutné se rychle rozhodnout, abychom mohli včas celou akci přichystat. Stále je lepší obětovat tisíc vojáků, protože pokud bychom to neudělali, mohlo by zahynout mnohem více lidí, třeba i desítky tisíc. Celá zem by pak padla. To přece nechcete dopustit!“

Vrchní velitel svěsil hlavu. Za svou celoživotní úspěšnou kariéru nemusel nikdy v zájmu vítězství poslat na jistou smrt část svého vojska. Teď se však musel pro to rozhodnout, ale nebylo to rozhodnutí vůbec snadné.
Jak se asi cítí velitel, když musí obětovat část vojska pro výhru? To nikdy nevěděl, až teď.

Sepsal rozkaz o provedení celé akce a předal jej velitelům. Jisté je, že to zemi pomůže, ale jisté je také, že tu zemře ještě mnoho mladých mužů. Jak rád by tento den vymazal z paměti. Kdyby to však šlo.