Death diary - part 7

Tak sem si to takhle štrádovala po cestě když v tom sem se zastavila. Zastavilo mne jakési světlo. Světlo které mi ozářilo oči tak, že sem neviděla nic, pouze bílo... Zavřela sem oči... a pomalu jsem je znovu otevřela.... Už sem na místě nic neviděla.... Jen takovou zvláštní okolní krajinu.... Byla světlá... světlá jako to světlo... Přišla mi povědomá.... No ano už sem si vzpomněla... To byla přesně ta, co se mi vybavila při mém pádu... Ale proč zrovna ta? Proč ne třeba.... Moje rodné údolí, nebo.... Áááách!! Teď mě něco napadlo... Vždyť ... vždyť.... sem se tu narodila... No ano, tady tohle místečko, uprostřed týhle... hmmm? kytky? jo asi jo... Že by...Mamma mia já asi našla svojí schopnost.... Že by vracení vzpomínek? Asi jo... Ale počkat, vždyť tady... tady ... uprostřed tý kytka... tam něco je... něco malýho, malilinkatýho... vždyť to jsem... JÁ!!! Ne tak nemám schopnost vracení vzpomínek, já mám schopnost vracení minulosti.... Budu pronásledovat to mimino.... a zjistím, čím vším sem prošla... Ano, to je ono!!! Ale nesmim zapomenout na čas, etě mi zbývá najít tu druhou schopnost .... A mam na to už jenom den.... Tak tohle všechno se mi během této události honilo hlavou... Neměla sem tušení co bude dál, ale tak proč se bát budoucnosti kdyřž jsme v minulosti :). Když už jsem měla tu příležitost, tak jsem vzala do ruky stále zvětšující se miminko a zhluboka se mu zadívala do jeho roztomilounké tvářičky... Vůbec se mi nechtělo uvěřit že to jsem já... Ale v očích toho mimča sem viděla jakýsi odlesk.... V jeho nebesky modrých očích jsem viděla známou postavu... Svojí mámu.... Otočila sem se na ní a viděla jsem jak se ke mě přibližuje. Když byla na krok ode mě tak...