Pátek třináctého...

Byl pátek třináctého a lehký vánek si pohrával s vlasy dívky.... , která seděla na mostku nad řekou. Má na sobě lehké bílé šaty... Stojím a dál se dívám jak si sjejími vlasy hraje vítr. Asi bych za ní měla jít... Neznám ji, ale brečí a má na sobě ty lehké šaty, musí jí být zima. Ale bylo tam něco, co mi říkalo, ať k ní nechodím... ,,Haló?!" Volám, ale ona si toho nevšimla. ,,Ha-ha-haló?!" Dívka se otáčí, v obličeji je stejně býlá jako ty šaty co má na sobě.... a má.... světlounce modré, průhledné, mrtvé (!!!) oči... Vstala a šla ke mě. Natáhla ke mě ruku. ,,Co.. se ti... ty oči... co... mám zavolat....." Koktám, ale ona mě popadla za ruku a táhla mě k mostku, kde předtím seděla. ,,Pomooooooc!" Volám, ale okolo nikdo není. ,,Kam mě... nech toho...pomooooc!!!" Znovu volám a znovu marně. Stojíme na mostku a co hůř, na kraji mostku. ,,Nééé.Prosím!" Šeptám, ona se na mě podívá a říká: ,,Promiň, ale zemřela jsem stejnou smrtí a chci se pomstít." Její průhledné namodralé oči se do mě zařezávají pohledem. ,,Mstíš se nesprávnému člověku. Já nemůžu..." ,,Já vím, ale toho správného člověka nemůžu najít a..." Odpovídá mi a já šeptám : ,,Pátek třináctého..." Ale to už mě ona zatahala za ruku a já spadla do vody. Proud mě sebou bere a já se naposled podívám nad hladinu. Ona sedí na mostku tak, jak jsem ji viděla poprvé a... V zádech cítím bolest, ale teď už mě bolí celé tělo. Voda se zabarvuje do červena a já strácím vědomí...
Byl pátek třináctého a lehký vánek si pohrával s vlasy dívky..., která seděla na mostku nad řekou.