10

Víte, jaký to je pocit, když vám někdo opírá teplou hlaveň zbraně o čelo?
Samozřejmě že ne. Devadesát devět procent populace nikdy nepřijde se zbraní do kontaktu, četl jsem to v jednom vědecko-fantastickém poučném časopise. Tihle všichni lidé nikdy nezjistí, jaké to je, když se vy dotýkáte zbraně. Nebo když se zbraň dotýká vás. Znají to jen z Mizerů a to je pánové hodně za vlasy přitažená realita. A já jim neskonale závidím.
A vsadím se, že nikdo doopravdy neví, za jak dlouho se dá zbraň vytáhnout z na fest utaženého opasku, namířit a zmáčknout kohoutek. Pokud člověk hodně spěchá, určitě to zvládne za vteřinu. O tom nehodlám polemizovat. Ale když je pohodička, všechno je v hlavě srovnané a ví se, jaký bude další krok, ví se, kde jsem, co dělám a proč to dělám, potom je ideální čas dvě a půl vteřiny.
Já ty dvě a půl vteřiny zažil.
A řeknu vám, že jsem se potil jako prase. Ani bych nevěřil, že jsem schopný za tak krátkou dobu vyloučit z těla tolik potu. Jenže nic není nemožné a když máte uprostřed čela ještě kouřící zbraň, která před pár minutami zastřelila tu sladkou pětadvacítku za přepážkou, jde všechno mnohem snáz. Před chvilinkou tam seděla, koukala na mne, já na ni, usmívala se na všechny okolo a v další moment se její děravá hlava válela na prospektech o stoprocentně nejvýhodnějším spoření a špinila je mladickou krví. No není to k posrání?
A snáz jde i rekapitulace života. Ne že bych toho stihl bůhví kolik, je mi dvacet devět, ale něco jsem snad zažil. Jednu manželku, tři práce (tenhle flek v bance, navlečený v uniformě ochranky mi byl čert dlužnej), jeden pivní mozol, prokouřené plíce, vyschlé konto a doma milující kočku. Hlavně na ten mozol jsem pyšný, to je celoživotní práce. A teď tohle.
Ale pěkně vteřinku po vteřince, mám rád ve všem pořádek. To by vám řekla i Gabča, moje první žena. Můžu vám říct na vteřinu přesně, kdy mě nechala. Byl jsem zrovna v hospodě, kam mě vytáhli po třítýdenní otročině v těch trapných dolech. Nemuseli dlouho přemlouvat, on Ota ví, kde a jak zatlačit, abych dostal chuť na pivní pudink. Dopíjel jsem jediné pivo na ex, ke kterému jsem se nechal kdy přemluvit a mobil mi zazvonil ve chvíli, kdy jsem si utíral pěnu ze rtů. Samozřejmě, že to byla ona. Samozřejmě, že mi vyčítala to, že jsem po těch třech týdnech odloučení šel raději chlastat, než abych jí doma vyprávěl, jak jsem se tam měl báječně a jak jsem pilně jednadvacet dní v kuse zásoboval plíce smrtelným mourem. Jak jsem jí měl vysvětlit, že raději budu s chlapama v hospodě, než s ní u televize? Tři týdny bez ženský nejsou nic pěkného, ale jeden večer s Gabčou to někdy dokázal s přehledem trumfnout. Tak jsem jí to nevysvětloval, místo toho jsem něco žvanil v tom smyslu, aby tolik nejančila, že dorazím co nejdřív a ona se vytasila s její oblíbenou větou, kterou poprvé v životě myslela vážně. Že už chodit nemusím.
Tak jsem nepřišel.
Všechno jsme to pěkně v klidu vyřešili přes právníka (tedy do té doby, než začal dělat problémy její nový přítel, nějaký Filip Berzoj) a já se na pár dní ubytoval u Oty. Bez tak za to mohl on, akorát o tom nikdy nemluvil a já mu to nepředhazoval. Prostě jsem se mu tam nakýbloval, nafoukl si matraci a domluvil se na solidní pomoci s placením nájemného, aby si nemyslel, že ho chci využívat.
Zkrátka můj první rozvod proběhl v klidu. To jsem si během první vteřiny uvědomil. A to nebylo všechno. Vytáhl jsem z bažiny zapomnění vojenské znalosti o zbraních, zavzpomínal jsem, jak jsem na vojně střílel do pohyblivých terčů, a vybavilo se mi, že zbraň, která mi míří na čelo a hodlá mi ho rozpůlit vedví, je Sig Sauer, taková pistole pro holčičky, protože se do ní nevejde moc nábojů. Do zásobníku maximálně devět, jeden může být v komoře.
Tak pěkně po pořádku, chlape, to zvládneš.
První rána letěla do kamery nad vchodem. Byla to rána, že mi to málem odnesly bubínky. Moje pracoviště je právě u vchodu, takže jsem to měl krásně z první ruky. Stačilo pár okamžiků, tři chlapi v kuklách a už to lítalo. Střepy se rozprskly na všechny strany, pokropily starší ženu se složenkou v ruce, která stála u přepážky číslo jedna a jejího odrostlého syna a zachrastily jim pod nohama.
Druhá rána obšťastnila kameru vpravo nahoře, za poslední přepážkou, kde seděl čahoun v bílé košili a kravatě. Díval se vystrašeně na všechny strany, jakoby si myslel, že mu některá z jeho notně starších a subtilnějších kolegyň pomůže a za to dobu si skoro rozcupoval kravatu, jak ho u krku tlačila.
Třetí šla do třetí a poslední kamery, tentokrát vlevo nahoře, těsně vedle ventilátoru. Tentokrát to už nikoho nevyděsilo. Asi pochopili, že ti chlápci přesně ví, kde kamery jsou a co pro ně znamenají. Fsííí... a prsk, kamera se utrhla od stojánku a dopadla jednomu z maskovaných pod nohy. Kopl do ní, protočila se na zemi a skončila u dveří s nápisem VSTUP ZAKÁZÁN.
Trošku krušná vteřinka, chtělo by se podotknout. A kruci že je to pravda.
Všechno, co říkám, je pravda a je to mnohem krušnější, než by si kdo dokázal představit. To už si člověk háže hlínu na vlastní hrob a v duchu si vybírá písničku, kterou by mi mohli na funuse zahrát. Protože oni vždycky vyberou tu špatnou, všem bych jim zpřerážel za to ruce. Pak se jen brečí a brečí a všichni vzpomínají, jak to byl skvělý bavič a kuchař a fotbalista a já nevím kdo ještě a pak se znova brečí, místo aby ho naposled pořádně zapili, udělali mu tam tu trnitou cestu nahoru trošku příjemnější. To poslední má být krásný, ať už se tuho zúčastníte, nebo budete jen čumět někde za oltářem ve své duchovní podobě a zírat, kdo že to vlastně na váš dýchánek přišel a panebože, ona vaše tchyně vážně bulí...!
Tady je krásně vidět, jaké pocity v člověku vyvolávají zbraně.
Když jsem tehdy Otovi říkal, že nemám šajn, co budu dělat, protože mě vylili z šachty, našel mi tu práci hned. Krátký - dlouhý týden, patnáct čistého, solidní výhody, solidní kolektiv... přemýšlel jsem asi pět minut. Na pistole jsem tehdy vůbec nepomyslel, bylo to hrozně daleko, ale už tehdy mi bylo jasné, že jakás takás zodpovědnost tu bude a že bude na mně, jelikož budu jediný uniformovaný ozbrojený muž v místnosti. Tedy až dodneška, samozřejmě.
Druhá vteřina bývá pekelně rychlá, rychlejší než druhá. Ono se to nezdá, ale je to tak. Ale stejně se dá stihnout halda věcí, jenom trošku chtít.
Čtvrtá kulka mířila do živého masa. Bův ví, proč se ta blondýna za přepážkou číslo čtyři sklonila, protože tam alarm určitě nebyl, ale ten nejmenší z maskovaných to samozřejmě nevěděl, neváhal a zamířil přes okýnko až děsivě přesně. Hlava jí trhla dozadu, rozhodila ruce a shodila jimi papírovou krabičku se stíracími losy a pak se jí tělo vrátilo dopředu a hlava se zaduněním dopadla na dubovou desku. Čahoun v bílé košili se viditelně rozklepal a úplně zbytečně zvedl ruce nahoru, jakoby se bál, že bude další kulka pro něj.
Ale další byla do vzduchu, přesněji řečeno do stropu, kde vyloupla trochu omítky a ta se teď snášela dolů jak první listopadový sníh. Myslím, že všichni dostatečně pochopili, že to bylo varování. Čtvrtá kulka i pátá.
Šestá zamířila do zámku dveří s nápisem VSTUP ZAKÁZÁN, sedmá taky a poté se dveře nepatrně pootevřely a člověk, který teď zahříval mé čelo tam vše prohlédnul, aby se ujistil, že se před ním nikdo neschovává a nealarmuje policii.
Ale jak jsem hádal, ta už tady musela tak do deseti minut být.
Ale jak to lze srovnávat se dvěma a půl vteřinami? Horko těžko.
Zbývala mi půl vteřinka. Krásná, sladká a v některých ohledech předlouhá půl vteřinka. Když jsem včera seděl u Oty a kreslil, nenapadlo mne, jak budu tenhle čas snášet. Člověka můžou připravit na všechno, na loupeže, únosy, vraždy, přepadení. Na to, jak mluvit s pachatelem, jam mluvit s raněným, jak mluvit s pozůstalými. Ale neřeknou vám, jak se zachovat, když máte pocit, že vám zbývá poslední výdech.
Osmá kulka se zaryla do ruky toho čahouna a upřímně řečeno – zasloužil si to. Kdyby byl chytrák zticha, kdyby nechal ty ruce dole a čuměl by do stěny, mohl mít obě paže zdravé. Jenže on poslední minutu pořád žvanil, mezi slzami něco blekotal o roční dcerce a plyšovém medvídkovi a jestli z toho nebolela hlava ty tři, tak mě určitě. Nikomu nepřeju nic zlého, ale tohle ho aspoň vyléčí.
Číslo devět udělalo paseku asi deset centimetrů od mého ramene a to je vlastně ten důvod, proč mi zbývá teď ta půlvteřinka. Stačilo se dotknout zbraně, jen naznačit, že bych s ní mohl něco zamýšlet a přišlo varování. Pak přišlo vteřinové zaváhání, jak se v tajemné hlavě cosi převaluje, jak se uvnitř přemýšlí, co udělat a co ne a pak už jsem měl hlaveň pod ofinou a před sebou černé myšlenky.
Myšlenky na desátou kulku, která mohla uniknout mojí pozornosti, ale měl jsem spíš pocit, že neunikla Sig Saueru. A pocit z toho, že by mohla zakotvit v mém mozku a udělat tam pěkně pohřební paseku, způsobil, že jsem se tak krutě zpotil.
No co, aspoň to bylo přesvědčivé.
Přece by se nevinný člověk tak děsivě nepotil. Nikdo mě nebude podezřívat, že jsem dal Otovi plánek s rozmístěním kamer, že jsem mu dal tip, že za dveřmi VSTUP ZAKÁZÁN je přístupná kasa s penězi, které jsou připraveny k odvozu. Nikdo mne nebude podezřívat, protože jsem měl chvílemi pocit, že už jsem mrtvý, protože jsem si neuvědomil, že desátá kulka byl speciální dárek pro mne.
Tedy spíš pro přítele mé exmanžely, pro Filipa Berzoje, který zemřel na následky příliš rychlé kulky a její cesty dýchacím traktem u sebe doma. Takže to bychom měli desátou kulku, díky níž cvakla zbraň naprázdno a já to věděl, já to přece věděl, jenže jsem špatně počítal a i Ota mohl udělat chybu, každý je přece omylný....
„Tady má dneska někdo zatraceně šťastnej den,“ pronesl tím svým vychlastaným hlasem, který jsem tak často slýchával v hospodě, kde jsme promýšleli tuhle akci, a h rukojetí mi přejel po spánku, až mi v hlavě zachrastilo, jako před chvílí střepy na podlaze.
Svezl jsem se na zem a poprosil všechny, kteří mi věřili o odpuštění.
Světová krize se přece nějak musí řešit.