Boží odkaz část 3.

Jdu okolo automatů na jízdenky a vidím, že na nich leží noviny. Na titulní straně stojí:

Čtvrtého, někdy kolem 23:00 hod., spadl muž čekající na stanici Hazel Street na dráhu, kde jej přejela souprava přijíždějící ze St. Renata College. Došlo k oddělení hlavy od trupu a oběť zemřela okamžitě.
Policie zatím nezjistila, zda se jedná o nehodu, nebo sebevraždu. Podle výpovědí svědků nepůsobil muž opilým dojmem, spíše se zdá, že na koleje skočil záměrně.
Totožnost oběti je stále neznámá. Bylo mu přibližně něco kolem 40 let, výška 178 cm, na sobě měl černý kabát.

Co to tu dělá? Ty noviny jsou čtyři měsíce staré. Podivné. Ale tady už bylo podivností dost. V pokladně u turniketů nikdo nestojí, kašlu na to, přelezu je a mířím na nástupiště na Hazel Street. Sbíhám po schodech dolů a když zamířím k dalším schodům vedoucím na platformu, nestačím se divit. Jsou zavřené. Zamčené dveře mi uzavírají cestu. Použila bych pistoli, ale nemám ani jediný náboj. Poslední skončil v tlamě červa. A jestli je stanice uzavřena, možná tam ani nic nejede. Zřejmě zkusit jiný spoj.
Zamířím k protějším schodům a sbíhám na nástupiště St. Renata College. Tam, kde došlo k té sebevraždě, jak se psalo v novinách. Ano, je sice fajn, že vyběhnu na nástupišti, ale je očividně mimo provoz. Jediné, co se tu nachází, jsou dva ohavní psi, stejní jako v nákupním centru. Dostaly se odtamtud ty obludy až sem? Je to možné. Ale co teď? Nemám jediný náboj!
Psi štěkají a běží za mnou. Jelikož jsem husa, zpanikařím a neběžím zpět nahoru, ale oběhla jsem schodiště a na jeho druhé straně se ženu po schodech ještě více hlouběji. To jsou snad dvě stanice pod sebou? Čoklové mě nepronásledují, tak seběhnu dolů a oddechnu si. Copak je to tady? A safra! Hromada haraburdí a novin. A pod nimi…nohy. Vypadá to, jako kdyby pod nimi někdo spal. Jenže ta krev. Noviny jsou celé od krve a pod nimi veliká kaluž. Zřejmě nějaký bezdomovec. Jeho osud opravdu neskončil nejlépe. Čím to je, že mě to ani tak moc nepřekvapuje? Ani mě nepřepadá znechucení nad touto scénou. To jsem si tak rychle zvykla?
Vracím se zpět. Ale ti psi…Budu muset znovu použít svůj nůž. Snad je zvládnu… Vyjdu schody a ocitám se ve tmavé stanici. Čekám, kdy se mi tesáky sevřou na hrdle. Ale nic takového se nestane. Psi jsou pryč. Jak to?
Baterkou svítím kolem sebe a čekám, co paprsek světla odhalí. Kromě otlučeného a zřejmě vyřazeného vagónu metra, nic zvláštního. Nic tu není. Jsem zvědavá. Chci prozkoumat ten vagón. Dveře jsou napůl otevřené. Protáhnu se dovnitř a málem se zarazím o své vnady. Nejsem zas tolik vyvinutá, ale v některých situacích je má velikost nepraktická.
Uvnitř si okamžitě všimnu velikého balíku opatřeného stužkou, na protějším sedadle. Copak to asi je? Zvědavě to rozbaluji. No páni! Strhám balící papír a z krabice vytáhnu něco, co je pro mě v této chvíli opravdu cenný dárek. Upilovaná brokovnice. A k ní šest nábojů. Není to moc, ale lepší než nic.
Jakmile vezmu zbraň do ruky, zaslechnu zvenčí odporné funění. Co to je? Vykouknu z vozu a u schodů nahoru, vidím ležet cosi masitého. Jezdím po tom kuželem světla. Jedná se o tělo jakési hnusné bytosti. Odporně otylé, oteklé a smradlavé. Nemá to ani obličej, zato to strašně páchne. Fuj! A ty hnusné končetiny…
Vzpomínám si na thriller Sedm, kde hrál Brad Pitt a Morgan Freeman. První oběť tamního psychopata, onen nehorázně tlustý muž, vypadal stejně jako tohle monstrum. Jenže tam se jednalo o člověka, kdežto tady…
Pokud chci nahoru, musím přes něj přejít. Zatím nejeví známky pohybu. A vzhledem k jeho tloušťce, možná nebude moc rychlý. Jinak vyzkouším svou brokovnici. Ale já s tím ani neumím zacházet…
Když vyjdu z vagonu, monstrum sice stále leží, ale už se mu nadzvedává břicho a začíná funět. S namířenou brokovnicí se k němu opatrně přibližuji. Rozeznávám jeho strupovitou pokožku, rozvlněnou záhyby tuku. Je to nechutně tlusté!
Když ho obcházím a skoro vstupuji na schody, cosi zahuhlá a začne se ztěžka zvedat na krátké vratké nohy. Zdá se neuvěřitelné, že něco takového ty nožky udrží. Pomalu se obrací mým směrem a pozvedá jednu oteklou ruku. Kašlu na to!
Řítím se po schodech nahoru a doufám, že je ta věc tak neohrabaná, že nedokáže vylézt za mnou. Vyběhnu na odpočívadlo a ohlédnu se. Nepronásleduje mě. Nic tam není. Otočím se zpět a zaječím leknutím. Hned před obličejem se mi scvakne rozpůlená tlama jednoho z těch psů. Pažbou brokovnice mu uštědřím pořádnou ránu do hlavy, až s kňučením odskočí. Jenže to už se z vedlejší chodby ženou tři další!
Běžím jedinou volnou cestou. Nevím, na které nástupiště mě dovede.V zádech smečku psů. S vytím a štěkáním se řítí za mnou. Nemá smysl bojovat, stačila bych možná jednou vypálit a roztrhali by mně.
Utíkám na nějaké nástupiště a z cedule zjišťuji, že je to druhá platforma na Hazel Street. Vřítím se tam a znovu křičím. Číhají tu další dva psi. Prokličkuji mezi nimi, jenže na něčem uklouznu, snažím se neztratit rovnováhu, ale nakonec spadnu do kolejiště. Těžce se sbírám na nohy. Z tunelu zazní troubení.
Psi skočí za mnou. Troubení se ozve znovu, tentokrát mnohem blíže. Jede metro, musím pryč! Hodím brokovnici na nástupiště a začnu se škrábat nahoru. Přitom nakopnu jednoho dotěrného psa. V ústí tunelu se objeví světla. Rychle!
Vylezu na okraj nástupiště a odkulím se co nejdál. V tu chvíli asi dva metry ode mě prosviští vlak. Pod ním to mlaskavě křupne. Pejsci přišli o svačinu, teď budou po celých kolejích.
Vlak se skřípotem zabrzdí a zastaví. Pak se v zadní části otevřou jedny dveře. Nikdo v něm není. Snad mě doveze domů… Každopádně je to cesta z tohoto nádraží hrůzy…
Pospíchám k otevřeným dveřím a podezíravě si vlak prohlížím. Seberu ze země brokovnici a jsem připravená vystřelit na cokoli, co se pohne. Vagony asi dlouho nikdo nemyl, jsou zaprášené a zašlé. Procházím dveřmi a rozhlédnu se. Sedadla také nezáří čistotou. Povalují se tu útržky novin, jakási láhev a utržená tyč na držení.
V tu chvíli se dveře zavřou a vlak se začne rozjíždět. Jen na ně bezmocně zabuším a matné světlo stanice, vystřídá temnota tunelu.
Zkusím jít až k řidiči. Zeptat se, kam to vlastně jede. Vlak jede dost rychle, vůz se chvěje a zvenčí je slyšet skřípání kol na kolejnicích. Světlo poblikává. Přecházím k protějším dveřím do dalšího vagonu a občas se musím přidržet některé z tyčí. Dveře jdou snadno otevřít a v dalším voze je téměř tma. Ale ne prázdno. Je tu jeden cestující. Jenže ne člověk, ale ten sténavý dlouhooký neřád! Už si mě všiml a ťape ke mně.
Pozvednu brokovnici a zkusím spoušť. Málem mi to utrhne ruce. Zjišťuji, že broky zasáhly všechno, jen ne monstrum. Zkusím to znovu, tentokrát zbraň držím pevněji. Teď se trefím. Monstrum síla broků srazí na záda a tam se chvíli zmítá. Nebudu plýtvat broky. Z kapsy na vestě vezmu pistoli a s nesmírným potěšením netvora dorazím…nedorazím. Zapomněla jsem, že nemám náboje. Tak mu pažbou brokovnice rozbiji lebku.
Kde se ve mně vzala taková krutost? Asi reakce na všechny ty události. Nebo ne…?
Pokračuji vagonem dál a procházím dveřmi do dalšího. Ten se zdá prázdný. Pak mě napadne, že bych mohla důkladněji prohledat ten předchozí, mohla bych objevit něco užitečného. Netuším sice co, ale co kdyby…
Vracím se zpět ke dveřím do prvního vozu a když je otevřu, málem mě to stojí život. Minulý vagon se někam ztratil. Málem jsem spadla na koleje! Je tohle možné? Že by se nějak odpojil? Ani ten vlak není v pořádku. Nehodlám nad tím přemýšlet a vracím se zpět. Překročím mrtvé monstrum a očekávám, co mě čeká v dalším vagonu. A to koukám! Na podlaze svítí zase ten kruhový symbol. Je mi čím dál víc povědomý. Jako kdybych si začínala vzpomínat. Také by mě zajímalo, kdo to tu namaloval.
Nechám symbol symbolem a přesunu se do dalšího vozu. Tady na zemi oddychuje zase to otylé monstrum. V uzavřeném prostoru je zápach snad ještě horší. Vyhnu se konfrontaci? Abych ho nemusela nějak složitě a nebezpečně překračovat, vylezu na sedadlo a po něm se blížím ke konci vagonu. Právě u něj leží ono monstrum. Možná i reaguje na světlo. Sáhnu do kapsičky kde mám zasunutou baterku a zhasnu ji. V matném světle, které proniká od světel v tunelu, nespouštím z očí tu nestvůru. Začne se vrtět, když jdu kolem ní. Neváhám a dlouhým skokem se přenesu ke dveřím. Otevřu a rychle za sebou zabouchnu.
Pak je zase otevřu a vidím ubíhající koleje. Vagon se opět ztratil, i s monstrem. Tím lépe pro mně. Už musím být v posledním, tady by měl být řidič. Vlak se žene stále vpřed, míjí stanice, které se ztrácí v dálce. Já kráčím vpřed. Pak se ozve skřípot, vlak sebou cukne a já upadnu. Na poslední chvíli stačím nastavit ruce. Souprava se zastaví. S rámusem se otevřou dveře.
Nevypadá, že by se vlak chtěl rozjet. Doběhnu na začátek vagonu, tam kde by měl být šofér. Jenže není. Vůbec tam není řídící kabina. Že by se snad první vůz odpojil a jel dál? To se mi nezdá. To bych slyšela. No, jsem asi na konečné.
Vystoupím a rozhlížím se, kde se ocitám. Je to nějaká stanice, ale chybí tu jakákoli cedule, která by prozradila, kde se nacházím. Zdi zdobí pouze graffiti. Jinak nic. Baterkou svítím kolem sebe a všimnu si dveří. Podle jejich vzhledu poznám, že se jedná o údržbářskou stanici. Proto žádné označení, ani nástupiště. Nebudu riskovat cestu tunelem po kolejích. Ještě by mě něco přejelo. Musím tudy. Sice nechci, ale jiná cesta mě nenapadá.
Doufám, že ty dveře nebudou zamčené. Zkouším vzít za kliku a nevím proč, čekám, kdy kdosi z druhé strany mi ji vytrhne. Nic takového se nestane a dveře se s tichým vrznutím otevřou a odhalí prostor za nimi. Schodiště vedoucí kamsi dolů. Jak po něm sestupuji, začíná se dít cosi velmi divného. Zdi a strop začínají něčím porůstat. Vydává to mlaskavý zvuk a připomíná to plíseň…Jenže podle barvy a celkového vzhledu, se o plíseň nejedná. Je to maso. Okolí porůstá živou tkání. Tkání, která se neustále hýbe. Je to vrchol hnusu! Co dalšího mě dnes ještě čeká? Já chci domů!
Něco mi to připomíná. Jenže když začnu přemýšlet, bolí mě hlava. Nechám to být. Soustředím se na svou cestu ven. Pokud nějaká existuje. Sejdu schody a dorazím k velikým vratům, která také porostla onou tkání. S pocitem nevýslovného hnusu vezmu za držadlo a vrata s rachotem odsunu. Za nimi se nachází veliká prostora, plná všelijakého haraburdí. Válí se tu nářadí, cihly, kolečka, přilby…
Rozhodnu se jít na konec veliké chodby a narazím na další vrata. I zde tkáň pokrývá stěny. Podlaha mi mlaská pod nohama. Vezmu za držadlo vrat a odsunu je. Jdou mnohem víc ztuha. No a to co za nimi čeká, stojí za to. Ve světle baterky rozeznám bytost, která mě pronásledovala v mém snu. Tenké dlouhé nohy, hmyzí tělo a podivný dvouhlavý trup, točící se mezi nimi. Vše doprovázené nepříjemným skřípajícím zvukem. Mám sice brokovnici, ale kdoví, kolik tahle příšernost vydrží. A já mám pouhých pět nábojů. A s nožem se mi na ni zrovna moc nechce. Zvolím tedy možnost, stejnou jako dříve. Beru nohy na ramena!
Oběhnu monstrum a to se vztekle za mnou otáčí. Pak neuvěřitelně rychle, běží za mnou. Vypadá to komicky, otáčky jeho trupu se zdvojnásobí a obě hlavy sviští tak rychle, že připomínají ventilátor. Dohání mě! Uvidím jakési dveře, tak k nim zamířím. V rychlosti nahmatám kliku, rozrazím je a za sebou přibouchnu. Monstrum do nich vztekle praští, až se celé prohnou, ale drží. Chvátám od nich pryč, nebudu čekat až je to milé zvířátko vyrazí.
A tady tkáň ze stěn začíná mizet. Ustupuje, řídne a odhaluje cihlovou zeď. Na konci této chodby, či co to je, jsou další dveře. Byl na nich nápis, ale nemůžu ho přečíst. Neřeším to a otevřu je. Za nimi je jakási kancelář. Nachází se v ní počítač, šatní skříňky, psací stůl a nástěnka. Na ní visí mapa tohoto podzemí, podle ní zjišťuji, že se nacházím v kanalizační síti. Také je přes ni pořádný krvavý cákanec. Jeho původ je zřejmý. U zdi se povaluje ohromný palcát, jehož ostnatá hlavice je celá od krve. Tato hrozná zbraň tu musela někomu urazit hlavu. Hodil by se, ale když ho zvednu a zkusím se rozmáchnout, málem letím za ním. Je to příliš těžké. S tím bych monstrům moc daleko neutekla. Mapu si však přivlastním.
Na stole leží otevřený diář. Nahlédnu do něj a čtu:

Ve vodě žije netvor. Ten bastard už zabil dva moje kámoše. Nikdy jsem neměl pochybovat o těch místních legendách s aligátory v kanalizaci. Nebyl to jen mýtus. Ale nikdo mi nevěřil. Byli snad opilí a uklouzli? Přece nejsme tak hloupí. Nazývat 'to' netvorem ani nemusí být docela přesné. Je to něco víc. Všechno, co vím, je, že je to tady.
Právě se chystám vyrazit a rozmlátit té bestii hlavu. Pokud najdete tento záznam, berte jej jako moji závěť. Můžete si myslet, že pomsta nemá žádný smysl, ale Jose a Jaime byli mí nejlepší kamarádi. Přál bych si vědět, jak na to. Střelné zbraně pod vodou nefungují. Ani mé skvělé ovládání boje s nožem mi moc nepomůže. Kdybych tak měl ruční granát...

Tak tohle mi zrovna odvahy příliš nedodá. Ještě nějaké obludy ve vodě…Jako kdyby toho bylo málo! Opustím kancelář protějším východem a stojím na okraji, pod kterým proudí špinavá voda stoky. Břečka tak páchne, že se mi obrací útroby. Také je absolutně neprůhledná. Myslel snad zapisovatel diáře tuto vodu? Nejspíš ano. Hladina je klidná a vládne tu ticho, až na občasné kapání vody.
Přes vodu vede rezatý můstek. Stoupnu na jeho začátek a zkouším pevnost. Po tom žebříku v nákupním centru, už nevěřím zkorodovaným věcem. Chytnu se zábradlí a snažím se zlehka našlapovat. Jsem už v polovině, když se lávka otřese. Celá se rozklepu. Jestli spadnu do té vody…Zdálo se mi to, nebo se hladina zavlnila?
Přejdu můstek a úlevně vydechnu. Je to za mnou. Ještě vrhnu pohled přes rameno na vodu. Nic se neděje. Pokud tam něco je, tak to o sobě nedává vědět.
Dál vede jen jediná cesta. Plechové dveře k nějakému schodišti, které vede NAHORU! Konečně se dostanu ven! Rychle po něm vybíhám nahoru. A tam zjistím, že zase klesá dolů. Co je tohle za systém? Ksakru, kudy pryč?
Schody nakonec vyústí v samotné stoce. Je tu naprostá temnota, nebýt mé baterky, asi bych už spadla do toho svinstva. Okraj chodníčku je dost kluzký. Jestli si nedám pozor, slétnu tam. Hladina se občas nepřirozeně zavlní. Něco tam žije…
,,Co to bylo?“ vyhrknu. Ticho prořízlo táhlé zavytí, na konci přešlo ve vrčení. Nevím přesně odkud to šlo, tady se zvuky nesou velmi daleko. Rozklepou se mi hrůzou kolena. Jediné co mám na obranu, je asi pět brokových nábojů. Možná jsem si měla říci Douglasovi o nějaké do pistole… Ale asi by mi je nedal.
Jednou rukou rozhrnu mapu a snažím se vyčíst, kde vlastně jsem. Po delší chvíli objevím onu stanici na které jsem vystoupila, kus podzemí a tuto stoku. Ta se však kříží se spoustou dalších. Jak já se odsud vymotám, to je ve hvězdách. Co mě tu ještě čeká? Že já blbka lezla dnes do toho nákupního centra! To jsem nemohla vědět, že se to všechno zblázní. Za to může Claudia! Co mě našla, tak se dějí divné věci! Čert ji vem!
,,Tady je asi východ…“ uvažuji nahlas. V té změti čar a schémat, se mi podařilo rozeznat něco, co bude nejspíš cesta ven. A není to příliš daleko. Musím dávat pozor, abych někde špatně neodbočila. Je to opravdu labyrint!
Sledujíc mapu, vykročím a snažím se najít nějaké orientační body, podle kterých se snažím neztratit směr. Slouží mi za to ústí dalších chodeb, nebo dveří. Vždy když míjím další stoku, letmo tam nahlížím. Kromě zápachu, na mě dýchá jen tma. Vzduch je tu zkažený. Ubozí údržbáři…
Jestli se nepletu, tyhle dveře by mě měli dovést k dalšímu schodišti, které asi vede vzhůru. Zkusím je otevřít. Nejde to dobře, klika napůl přirezla. Když s ní konečně pohnu, musím si pomoci ramenem. Asi to dlouho nikdo neotevíral. Dostala jsem se do rovné a dlouhé, dobře osvětlené chodby. Konečně pryč z té stoky! Zhasínám baterku, je tu dobře vidět, tak nebudu plýtvat baterií.
Jdu vpřed a slyším nejrůznější zvuky. Praskání, vzdálené bouchání, řev… Snažím se to ignorovat, jinak se zblázním! Možná už to zní jen v mé hlavě. Po tom všem, by nebylo divu. Copak asi dělá táta? Určitě už má strach, že ještě nejsem doma. Kdyby jen věděl…
Na konci chodby projdu zašlými dveřmi a za nimi se nachází další kancelář. Není tu nic moc zajímavého, ale u jejího protějšího východu je spásná cedule s nápisem „VÝCHOD“ a šipka nahoru. To znamená jediné! Podle mapy by to souhlasilo.
Nedočkavě je otevřu a doslova vylétnu schody vzhůru. Nakonec narazím na žebřík a otevřeným poklopem se dostanu na čerstvý vzduch. Konečně pryč z toho strašidelného podzemí! Ale kde se nacházím teď? To už mi mapa neprozradí.