Z deníku Afghánistán - Je pět odpoledne...

(Pacifisté - raději nečťěte a když ano, dočtěte až do konce...) Je pět odpoledne a končí briefing. Odlet je ve dvacetdva nula nula a tak máme co dělat. Jde do toho náš základní čtyřčlenný tým a jeden specialista, říkejme mu třeba Petr...

Tam někde venku v horách, na úpatí kóty číslo – dosaďte si jaký chcete, stejně to napsat nemůžu…, je vesnice, o který jsou zpravodajci víc než přesvědčený, že její obyvatelé nejsou jen obyčejní rolníci, co se dřou na kamenitých políčkách. Ani žádní pasáčci koz…

,,Bus" (slangově vrtulník) nás vysadil na druhý straně horskýho hřebenu. Do svítání zbývá pár hodin a my musíme překonat docela slušný kus cesty. Sice se dá dostat na druhou stranu hřebenu i chůzí po vrstevnici a tak vlastně horu obejít na její protilehlou stranu, jenže to by trvalo moc dlouho a tak nás čeká tvrdej výstup kolmo přes hřeben. Je to namáhavější, ale potřebujeme šetřit čas. Díky přístrojům pro noční vidění se orientujeme slušně i ve tmě, ale je to stejně o hubu.

Je strašná zima, to je tady v ,,Áčku" v horách vždycky k posrání. V noci zima jako v Rusku a přes den si připadáte jako kuře na grilu. Něco podobnýho jsem zažil už kdysi na misi v Iráku. To ještě naše jednotka neexistovala, byl jsem tehdy příslušníkem ,,dvaadvacátý speciální" (nyní ,,Šestistáprvní") , ale to jsem byl o pár let mladší a myslím, že ani tam snad nebyla v noci taková kosa, jako je tady v afghánskejch horách.

Postup je pomalej a namáhavej.

Svítání nás chytlo pár set metrů za hřebenem na druhý straně. Musíme ještě sestoupit asi 300 metrů. Jenže máme problém. Jsme na severovýchodní straně hory a tak vycházející slunce pere přímo do nás. To je na hovno, nikdy nevíš, co na tobě může odrážet sluneční paprsky a poslední co potřebujeme, je to, aby někdo z nás házel ,,prasátka“ do údolí.

Jsme rozptýlení v linii sestupu a každý jistí svůj palebný sektor. Musíme počkat, až slunce postoupí víc na jih. Pak už nás bude krýt stín skalisek a bude menší riziko, že si nás někdo odspodu všimne.

Konečně můžeme sestupovat níž a pomalu se nám to daří. Touhle dobou jsme měli už být dávno zalehlý na místě cíle, ale sestup kamenitou strání nás zdržel víc, než kdo z nás čekal.

Dalekohledem pozoruju stavby hluboko pod sebou a napadá mě, že vlaštovky jsou na tom se svými hnízdy líp. Obsadili jsme skalní rozsedlinu, odkud máme nerušený pohled na vesničku. Už jsme viděli i nějaký pohyb, ale nezdálo se, že by po ránu Taliban nějak přeháněl aktivitu.

Prostě normální ráno ve vesnici, jakých jsou po celé zemi mraky. I ty kozy a ovce jsme už zaregistrovali, zvonečky nemá každá z nich, ale jen ty kusy, co asi vládnou přirozenou autoritou a vedou stádo. Jako u lidí – musel jsem se usmát…

Petr už připravil nejdůležitější součást naší mise. Vypadá to – no řekněme jako větší dalekohled o jednom tubusu, jen už na první pohled mnohem složitější. Spouští test baterií a slabé, tiché a táhlé zabzučení, doprovází rozsvícení nejdřív třech kontrolek (červené, žluté a zelené). Za vteřinku, nebo dvě zhasne červená a žlutá a pod krytem zůstává svítit jen zelená.

Kouknu na Petra a ten zdviženým palcem signalizuje spokojenost. Systém deaktivuje a potom už jen čekáme. Voda ve vaku na ,,krovkách“ je teplá a hadička v puse, kterou si občas tu vodu natáhnu, chutná jako ta nejhnusnější žvýkačka na světě.

Ještě, že nejsme na jižní straně, to by nám slunce definitivně vysálo i morek z kostí…

Krátce po poledni ožila vysílačka. Vlastně se neozval žádný opravdový hlas, jen vysílačka přijala sekvenci, kterou dekódovala jako uloženou v paměti a vydala tichý zvukový signál pro ,,zelenou“.

,,Go“

Kdyby byl signál jiný, dostali bysme ,,Stop“.

Předpoklad je takový, že v popoledním žáru budou všichni ti, kvůli nimž jsme tady, zalezlý ve stínu svých ,,domků“ a o to jde. Vlastně ani přesně nevíme, proč někomu záleží na téhle v prachu a kamení zapomenuté díře. Doufám, že ten ,,někdo“ ví, co dělá, protože já vím, že to, na co se už řadu hodin díváme dalekohledy, do soumraku nebude existovat…

Sejmout na férovku chlapa, kterej po mně střílí - to mně potíže nedělá, ale tohle je tak strašně neosobní, až mně z toho běhá mráz po zádech. Z těch lidí tam dole vidíme jen postavičky a přitom je jedním zmáčknutím odsoudíme k smrti. Někomu by to možná takhle vyhovovalo, já z toho mám husí kůži...

Petr poslušný signálu ,,Go“ aktivuje naše ,,maličké“. Test baterií zabzučel. Červená, žlutá, zelená – blik a už jen zelená…

Laserový naváděcí paprsek propojil naše stanoviště s domkem, který má na své stěně cosi modrého a je tak nejlíp zaměřitelný z celé vesnice. Vlastně to ani žádná ,,vesnice“ není, jen pár domků z bláta a kamení. Marně si lámu hlavu, proč jsme tady. Je snad pod těma barabiznama vchod do nějakého jeskynního komplexu?

Sice se mně to nezdá, ale už jsem v týhle zemi dost dlouho, abych věděl, že tady je možný skoro všechno.

Neslyšeli jsme je přiletět. Vlastně to ani nebylo možný, určitě se držely hodně vysoko a z ,,dohledu“ případných talibanských Stingerů (ručně odpalované protiletadlové střely typu země – vzduch), nebo ještě záludnějších a přesnějších překvapení, které na ně mohly klidně odkudkoliv přiletět.

Vojenské námořnictvo USA, které dostalo stejně jako naše česká jednotka rozkaz ke spolupráci, vyslalo dva letouny F-14 Tomcat. Když se přiblížily a detektory laseru daly jejich operátorům zbraňových systémů vědět, že navázaly ,,kontakt“ s naším naváděcím paprskem, vypustili každý ze svých gondol po jedné laserem řízené pumě GBU – 12…

Ty ,,napojily" své senzory na náš laserový paprsek a svezly se po něm k zaměřenému cíli...

Z vlastního zásahu si pamatuju jen to, že jsem měl nasazené chrániče uší a otevřenou hubu dokořán kam až to šlo. To kvůli vyrovnání tlakové vlny. Když to přišlo a my jsme se váleli jeden přes druhýho ve skalní mezeře, vím jen, že jsem si uvědomil -,,kurva, nejsme dost daleko! Určitě nejsme dost daleko…!!“

Byli jsme dost daleko. Ale ten hnusnej prach si sedal snad půl hodiny – možná dýl.

Těch pár domků prostě zmizelo. Rozvaliny se nedaly skoro rozeznat od okolního terénu.

Dodnes nevím, proč jsme tam byli a kdo byly ty postavičky, které jsme viděli mezi domky. Zmizely a s nimi i těch pár ,,vlaštovčích“ hnízd.

Dodnes se budím v noci, protože mě pronásleduje sen.

Slyším letadla (která jsem však tehdy neslyšel) a zároveň vidím, jak z vesnice na úpatí hory ,,tam někde“ běží stádo koz. Za nima běžej malí kluci, je jich jako máku, jsou stejně velcí, jako kamarádi mojí dcery ze školky.

,,...Ježíši, to nám nikdy nikdo neodpustí..."

Smějou se a výskají. Pak se zastaví a já slyším zabzučení testu baterií – červená, žlutá a zelená…

Nežije se s tím dobře…