Bodyguard - Díl 2 -,,Vaše sukně madam..."

Všechno šlo jako po drátkách a právě to mně bylo podezřelé. Senátorka Blanchettová skoro nedělala potíže a byla šaramantní, jako by si její vnitřní ,,já“ vzpomnělo na své francouzské předky. Pořád jsem si říkal -,, to není samosebou…“

Mířili jsme do čtvrti Al Jami´-ah, kde se měla senátorka v budově Bagdádské university sejít s lidmi, kvůli kterým poctila Irák svou přítomností. Cesta na jihovýchod města byla bez překážek a bohužel, už víc než dvacet čtyři hodin nedošlo k žádnému incidentu. Ano, říkám bohužel. Znamenalo to, že se dá čekat průser každou chvíli. Vždy to tak bylo – pár desítek hodin klid a pak přijde úder fedajínů. Byl bych osobně raději, kdyby se něco někde před pár hodinami (nejraději poblíž míst, kudy jsme měli jet) semlelo. Hemžilo by se to tam bezpečnostními složkami a to by znamenalo, že bychom měli větší šanci projet v klidu a v bezpečí. Jak jsem už naznačil, senátorka nebyla až tak vysoké ,,zvíře“, aby se kvůli ní prováděly speciální manévry a musela nám stačit ,,běžná“ podpora.

Alespoň jsme ale měli spojení na ,,Eye five“, což byl vrtulník UH – 60 /Black Hawk (Černý jestřáb), který se pohyboval spolu s dalšími ,,oky“ ten den nad městem. Nebyly to samozřejmě jen ,,Jestřábi“, ale i pár AH – 64 /Apachů se motalo ve vzdušném prostoru nad Bagdádem, ale museli bychom se dostat do pořádné mely, aby se nám tito ,,ptáčci“ věnovali a vysekali nás z toho.

Schůzka skončila a my jsme jeli zpět, na vyslanectví…

,,Dráp Kočímu. ,,Zabiják jedna“ hlásím z mého pohledu čistý most. Čekám na pokyn k přejezdu.“

,,Kočí pro Zabijáka jedna. Zpomalte, ověřuji vizuál od ,,Oka pět“.“

,,Kočí pro ,,Oko pět“. Žádám o potvrzení vizuálu na mostě Al Jadriy-ah.“

,,Oko pět pro Kočího. Vizuál v normě a fedajín negativní. Opakuji – fedajín negativní… U stanoviště žádná kolona. Za mostem ve směru na Al Qadisyiy-ah volno. Opakuji - volno.“

,,Kočí pro Oko pět. Rozumím, most a Checkpoint – fedajín negativní. Kočí konec. Díky Oko pět.“

,,Oko pět pro Kočího. Zlomte vaz. Konec.“

Hlas operátora z ,,Oka pět“ zněl kovově, ale i přes hukot rotoru jsem slyšel, že kluci tam nahoře mají dobrou náladu. No, doufejme, že nám všem vydrží. Senátorka si se svou asistentkou vyprávěla o nějakém úředníkovi z ministerstva zahraničí, Márk, náš řidič, přesně kopíroval stopu limuzíny ,, Labutě jedna“ jedoucí před námi a já jsem po předání instrukcí zadnímu konci konvoje ( ,,Labuti čtyři“ Charlie Prestonové) navázal kontakt s ,,Drápem“, což bylo kódové označení pro velitele Humvee - ,,Zabijáka jedna“, jedoucího v čele kolony.

,,Kočí pro Drápa. Zabiják jedna, povolení k přejezdu mostu Al Jadriy-ah pozitivní. Opakuji, povolení pozitivní.“

,,Dráp rozumí. Přejezd mostu pozitivní.“

Za mostem jsme se stočili doleva a po asi dvou stech metrech jsme odbočili napravo, směrem do čtvrti Al Qadisyiy-ah. Jeli jsme po spojnici, mezi ulicemi Al Fallujah a Al Mansur.

Kousek za Al Ma´-mun se to stalo.

Jako by se do nás opřel vítr svým poryvem. Limuzína nadskočila, ale po pár vteřinách se zdálo být vše v pořádku.

,,Kočí všem Labutím a Zabijákům. Podejte hlášení!“

,,Zabiják jedna Kočímu, vypadá to na výbuch, zatím těžko říct, kterým směrem, ale nebylo to daleko…“

,,Zabiják dvě Kočímu.“ Ozval se ,,ocas“ našeho konvoje, což byl zadní Humvee .

,,Bylo to někde vlevo za náma, odhaduju to na jihozápad města…“

Potom se ozvali velitelé všech ,,Labutí“ a všichni byli v pořádku. Nezbývalo, než oslovit ,,Oko pět“.

,,Oko pět Kočímu. Došlo k detonaci někde ve čtvrti Bajá, na jihozápadě od vás. Doporučuji pokračovat v naplánované trase. Oko pět, konec.“

,,Kočí pro Oko pět. Díky, snad se nás to netýká…“

,,Co to má znamenat agente Taylore?!“ ztratila senátorka alespoň trochu toho svého klidu.

,,Nic zvláštního madam, někde vzadu, nalevo od nás došlo k výbuchu nějaké nálože. Jak jsem vám už ráno říkal, je to tady na denním pořádku…“

Asistentka měla vykulené oči a otevřenou pusu. Senátorka měla naproti tomu oči přivřené a rty stisknuté do tenké, fialové linky.

,,Doufám, že nás dostanete co nejrychleji do…“

Buch, buch, buch, krast, škrst…

A potom se začalo dít několik věcí najednou. Márk bleskově odhadl, ze které strany na naši střechu a do bočního neprůstřelného skla zabubnovala dávka kulek a neomylně zamířil přesně na tu stranu ulice. Když na vás někdo začne střílet ze střechy domu, musíte jet směrem k němu a využít toho, že pokud by chtěl pokračovat ve střelbě na vás, musí se nutně naklonit přes okraj střechy a tak se z takového úhlu jednak střílí a strefuje dost špatně a jednak se tím útočník odkryje. Nikdy nesmíte jet na vzdálenější stranu ulice, tam vás má fedajín jako na střelnici.

,,Kočí všem. Kontakt! Opakuji kontakt na devíti hodinách na střeše. Menší kalibr, odhad na 5,56…“

,,Zabiják jedna kreju devítku nahoře…“

,,Zabiják dva, hlásím další kontakt. Na jedné hodině od ,,Labutě pět“ .

,, Kočí pro Labutě jedna, tři a pět a Zabijáky, žádám podporu.“

Sice jsem neviděl, co se děje, ale uměl jsem si to představit. Mariňáci z Humvee (Zabijáků jedna a dva, spolu s agenty Tajné služby z ,,Labutí“ jedna, tři a pět, což byly vozy bez VIP, zahájili krycí palbu. Kulometčíci z věží Humvee začaly kropit postavení útočníků ze svých zbraní.

,,Zabiják jedna Kočímu. Na dvanácté hodině překážka! Opakuji, nemůžu projet. Překážka!!“

Tak to bylo zlé. Přes čelní sklo jsem viděl, že přímo vepředu, před ,,Zabijákem jedna“ stojí nějaký přívěs. Nebylo možné určit, čím je naložený a bylo riziko, že by to mohlo být výbušninou.

,,Kočí všem. Zadní, opakuju – zadní!! Směr – Al Ma´mun.“

Nařídil jsem otočení konvoje a jeho odbočení na možný směr, kudy se dalo uniknout. Snad…

,,Zabiják dva, rozumím, otáčím. Nechávám dva amigos v postavení. Opakuji, dva amigos v postavení.“

Dva příslušníci námořní pěchoty opustili relativní bezpečí plechů Humvee – ,,Zabijáka dva“, ze kterého se rázem stal ,,Zabiják jedna“. Měli za úkol krýt lehkou a přesnou palbou v pozici, průjezd kolony a nasednout do posledního vozu -,,Zabijáka dva“ (před chvílí ještě ,,Zabijáka jedna“), kde byla rezerva na obsazení. Oba chlapi sjížděli optikou svých M -4 okolí střech a snažili se krýt v průchodech domů. Kulomet z věže Zabijáka jedna (nyní dvě) kropil střechu někde nad našimi hlavami. Najednou na střechu našeho pancéřovaného GMC dopadla sprcha cihel a potom něco hodně velikého. Byla to rána jako z děla a zároveň to tak jako ,,mlasklo“. Otočil jsem hlavu a uviděl jsem zhruba ve stejném okamžiku jako senátorka Blanchettová, zkrvavenou část těla muže, který spadl na naše auto ze střechy, odkud na nás zřejmě ještě před chvílí střílel. Bylo to vlastně jen torzo těla, hlava, levá paže a jen cáry z místa, kde míval ještě před okamžikem hrudník. Zadní sklo bylo rázem samá krev z roztržené plíce a z jeho úst se na sklo přitiskl jeho groteskně vyplazený, krvavý jazyk. Dávka z kulometu ho doslova rozpůlila.

Už jsem slyšel v životě hodně lidí řvát, ale to, co se záhy rozeznělo naší ,,Labutí dva“, to jsem ještě neslyšel. Senátorka řvala tak, že jsem si v koutku mozku, který ten řev neochromil, pomyslel, že dnes uvidím další plíce. Její a uvnitř vozu. Po nekonečných vteřinách jí naštěstí došel dech a já mohl do vysílačky požádat o podporu ,,Oko pět“. Černý jestřáb byl nad námi v okamžiku, ale už ho nebylo třeba. Útočníci jako by se vypařili a ani dodnes nevím kolik jich vlastně bylo. Vrtulník nemohl jen tak nazdařbůh pokropit okolní domy salvou z palubních kanonů, všude okolo byli jistě i nevinní civilisté. Tak nám jen zmonitoroval naší náhradní únikovou trasu a my jsme se konečně mohli hnout kupředu. No, vlastně dozadu…

Na vyslanectví už o incidentu věděli a tak jsme cestou potkali další dva Humvee s podporou, které nám vyrazily naproti.

Když jsme byli konečně uvnitř v areálu a zastavili jsme před budovou, uvědomil jsem si, že cítím nezvyklý zápach. O co šlo, jsem zjistil, když paní Carolline Blanchettová, senátorka Spojených států, vystupovala za vydatné pomoci své asistentky z vozu. Ta asistentka se zdála být v pořádku, což se o paní senátorce říci nedalo. Na její béžové sukni od kostýmku se pomalu rozléval tmavohnědý, zapáchající flek…

Agentka Charlie Prestonová si jí vychutnala. Jak tak procházela senátorka davem vojáků a agentů okolo ní, neztišeným hlasem prohlásila -,, Vaše sukně madam… než si někde sednete, raději se převlékněte…“

A tak se mně zase potvrdilo, že ,,kdo vypouští cosi ústy, nakonec v tom sedí sám..."

Konec

Tento příběh je výhradně mou fabulací a nikdy se nestal. Jména ulic, mostu a částí Bagdádu jsou autentická. Všechna jména postav a události (až na některé taktické postupy) jsou smyšlené. Jen někdo, jako je Benjamin Taylor skutečně existuje a já mu děkuji za skvělý námět k tomuto příběhu.