Vlkodlak

Alexandr seskočil z koně. Už byl unaven dlouhým putováním, a proto se rozhodl zastavit v první krčmě, na kterou narazí. Teď stál přede dveřmi hostince U vlkodlaka a nevěděl, jestli nemá raději nasednout na svého koně a přenocovat v blízkém lese.
Nakonec jej však představa měkké, teplé postele donutila zůstat. Svého vraníka odvedl do stáje k čeledínovi a sám pak vešel do krčmy. Byl mile překvapen její hřejivou atmosférou.
Nalevo ode dveří seděl krčmář. Za sebou měl výklenek, kde bylo vyskládáno několik sudů s vínem. Vedle něj, v dalším výklenku, byl průchod do kuchyně. Přímo naproti dveřím stál krb, kolem kterého se tísnilo pár pohodlných křesel. Napravo ode dveří byly schody do horního patra, kde se patrně nalézaly pokoje. Zbytek místnosti zaplňovaly stolky s rozvrzanými židlemi.
Alexandr vdechl příjemnou vůni, linoucí se po místnosti a posadil se k jednomu ze stolků. Poručil si bohatou večeři. Po chudé stravě z války to byla více než příjemná změna.
S už naplněným žaludkem si objednal pokoj; usnul pomalu dříve, než ulehl.
*****
Ráno jej probudily sluneční paprsky, které mu svým světlem zalévaly celý pokoj. Spokojeně se upravil a sešel na snídani; už dlouho se tak dobře nevyspal. Od jídla jej ale vyrušil hluk zvenčí. Blížil se. Šenkýřka polekaně vykoukla z kuchyně.
„Co se to děje?“ zeptal se jí Alexandr v naději, že něco ví.
„Myslím, že vesničané jdou opět na lov,“ odpověděla mu.
„Na lov? Vesničané?“ podivil se Alexandr.
„Ano,“ přitakala šenkýřka. „Víte, jdou lovit vlkodlaky…“ zašeptala mu důvěrně.
„Vlkodlaky?“ ušklíbl se Alexandr. „Úplněk byl včera.“
„Ano. Právě proto je jdou lovit dnes. O úplňku jsou vlkodlaci silní, je těžké je zabít. Ale po úplňku je to prý docela prosté.“
„A vy tady věříte na vlkodlaky?“ zasmál se Alexandr. „Jaktěživ jsem žádného nepotkal, a to už jsem viděl spoustu věcí.“
„Vy jste ho možná neviděl… ale to neznamená, že on neviděl vás.“ Náhle šenkýřka ztišila hlas.
„Vlkodlaci u nás už napáchali dost škody. To, že nám požírají dobytek, ještě není to nejhorší… Začínají se ztrácet lidé. Zvláště mladé dívky. V téhle době je nebezpečné chodit po lese sám. Už se nemusíte vrátit,“ řekla tajemným hlasem.
Alexandr jí přisvědčil, ale stále nevěřil.
*****
Po několika týdnech se Alexandr konečně vrátil na své panství. Poté, co ze sebe spláchl prach a špínu cest, rozjel se za svou snoubenkou.
„Pane le Beau!“ vykřikla hraběnka de Amiens a vstala od stolu, aby přivítala svého hosta
„Hraběnko, rád vás opět vidím.“ Alexandr se dvorně uklonil a políbil nabízenou ruku.
„Již jste zpět z válečných výprav? Je mi skutečným potěšením, že vás vaše cesty zavedly právě k nám. Avšak obávám se, že vás zklamu. Moje dcera si právě vyrazila na vyjížďku lesem s několika dvorními dámami. Jsem si jistá, že budou brzy zpátky,“ řekla hraběnka.
„Slečna Charlotte zde tedy není?“ ujistil se Alexandr. „Nevadí, rád tu na ni počkám,“ řekl nakonec a společně s hraběnkou usedl na terasu. Po celý zbytek dne vyprávěl hraběnce, co vše zažil na svých cestách. Zároveň marně čekal, až se jeho snoubenka vrátí.
S příchodem soumraku jeho naděje na návrat Charlotte stále klesaly a když slunce zmizelo za obzorem, pochopil, že se Charlotte muselo stát něco velmi zlého. Také hraběnka ztratila svůj příslovečný klid.
„Hraběnko, dovolte mi uspořádat pátrací výpravu…“ Ani nestihl domluvit.
„Vemte si kolik lidí potřebujete, vše je vám k dispozici. Máme zde i velkou smečku loveckých psů, vemte je s sebou. Hlavně mi nalezněte moji dceru!“ vykřikla hraběnka zoufale. Alexandr se spěšně uklonil a vyběhl ze sálu.
*****
Propátrali les kousek po kousíčku, nevynechali jedinou píď. Ale po lady Charlotte a jejích společnicích nebylo ani stopy. Les byl ovšem hluboký… S každou další uplynulou hodinou se snižovala šance, že by lady Charlotte ještě mohla být naživu.
Konečně na jednom křoví nalezli potrhanou rukavici.
„Ach, Charlotte, Charlotte. Kde jen můžeš být?“ zoufale zaskučel Alexandr, sotva rukavici poznal. Charlotte ji dostala od něj.
Psi se zběsile rozštěkali a rozběhli se dále do lesa. Vyrazili za nimi. Běželi ještě chvíli, než se zastavili. Nastalo ticho. Alexandr se protlačil dopředu, aby zjistil, co to způsobilo. Ti, jenž mu pomáhali hledat, jen mlčky ustupovali.
Pak na zemi spatřil něco, co ho ještě dlouho děsilo ve snech. Zoufale klesl na kolena, ale neodvažoval se Charlotte dotknout; vždyť sotva poznal, která z roztrhaných mrtvol je právě jeho Charlotte. Maně vzhlédl k obloze, poseté tisícem hvězd.
Měsíc byl v úplňku…
*****
Od té doby neuplynul měsíc, aby rytíř Alexandr le Beau neuspořádal hon na vlkodlaky. Pokaždé, když nastal den po úplňku, se u jeho zámku sešla spousta lovčích se svými psy a blízká smetánka. Pak se všichni společně vydávali do lesů a lovili vlky. Neboť právě den po úplňku všichni vlkodlaci ještě setrvávají ve svém vlčím těle.
Počet vlků v panství Alexandra le Beau se snižoval. Po téměř roce hrozilo jejich úplné vyhynutí. Avšak přesně tohle Alexandr zamýšlel…
*****
Alexandr seskočil z koně. Tento týden to byl rok, co Charlotte zemřela. Proto se hon nepořádal jako obvykle v jeho lesích, nýbrž v lesích hraběnky de Amiens. Alexandr tentokrát chtěl ulovit vlka sám, bez přihlížejících. Chtěl si vychutnat pohled na jeho smrt. Chtěl slyšet jeho žalostné vytí…
Zasadil šíp do tětivy a natáhl ji. Opatrně a co nejtišeji našlapoval. Nedaleko odtud nalezl vlčí stopy; doufal, že se vlci zdržují někde v okolí.
Vtom se nedaleko od něj něco mihlo. Okamžitě zpozorněl a strnul na místě. Blízké křoví se nepatrně zatřáslo, na malou chvíli se objevila šedá srst. Nyní nemohlo být pochyb. Alexandr vystřelil šíp. Minul. Zaklel. Ještě než si stihnul připravit další šíp, zvíře obrovskou rychlostí vyrazilo z křoví a rozběhlo se pryč.
Alexandr bleskurychle naskočil na koně a začal vlka pronásledovat. Vystřílel několik šípů, ale ani jednou se nestrefil. Kdyby ano, zvíře už by nemělo šanci uniknout. Hroty šípů byly napuštěny jedem.
Stanul pod kopcem, na který nebohý vlk vyběhl. Alexandr zastavil koně a natáhl se pro další šíp. Pousmál se; pokud ten vlkodlak ještě chvíli vydrží takhle stát, bude mít Alexandr vyhráno. Natáhl tětivu a zamířil. Náhle však strnul.
Vlk už tam nebyl sám. Vedle něj stál další, menší vlk; zřejmě to byla jeho družka. Kolem nich skotačilo několik malých vlčat. Celý obraz doplňovalo slunce, které se právě zastavilo za kopcem.
Alexandr pomalu spustil luk dolů. Nedokázal vystřelit. Tahle vlčí rodinka přece nemohli být ti krutí a krvežízniví vlkodlaci. A uvědomil si, jak velké zlo po celý rok páchal s takovým potěšením. Nakonec nebyl o nic lepší, než vlkodlak, který roztrhal jeho milovanou Charlotte.
On sám se stal vlkodlakem.