Noční návštěva hřbitova

Kostelní hodiny ukazují jednu hodinu ranní. Doma se nudila a tak si vyšla na ulici. Prochází a v tom dostala ten nápad. Pomalu se blíží k jeho uskutečnění.
Jde pomalými kroky, jakoby se trochu bála, ale cítí se svěže. Každým krokem se přibližuje k onomu místu, kam má namířeno.
Ticho, ani ten lehoučký vánek neovívá její tvář a nepohrává si s jejími vlasy, je úplné bezvětří.
Došla k místu, stojí před branami místního hřbitova a rozmýšlí se, jestli má vstoupit dále. Malé zaváhání na rozmyšlenou. Zadívá se kolem. Celý hřbitov je obklopen zdmi, za kterými se tyčí občasné stromy. Jsou holé, bez listí a pod svitem měsíce vytváří všelijaké ornamenty.
Skrz mříž, která je zavřená se zadívá do míst, kam má namířeno. Spokojeně si tu poblikává několik světélek.
Vytahuje ruku z kapsy a otevírá si. Není zamčeno, naštěstí. Vstupuje dovnitř a zavře za sebou.
A teď to cítí, ta tíha, nepopsatelná, zvláštní. Do krve se jí vhrnuje adrenalin, který jí nahání hrůzu, ale ten pocit něco utlumuje.
Udělá několik kroků vpřed a je zase o něco blíže k hrobům. Všude ticho, ani větvička na stromě se nehne. Mráz se jí vrývá pod bundu. Jde dál.
Cítí to stále víc, pociťuje to zvláštní mrtvo a přitom cítí, jak to někde uvnitř žije. Mrtvo, které se jí zarývá až do morku kostí a utlumuje ten adrenalin, ten uniká do pozadí, tohle je silnější.
Připadá jí, že je někde uprostřed davu lidí a všichni koukají právě na ni, ta nervozita se do ní zavrtává. Něco jí stlačuje hrudník a následně celé tělo, přesně tak, jako když ji sleduje mnoho očí a ona neví, jak se před nimi schovat.
Každý krok je silnější a silnější, jako kdyby se víc a víc blížila k jádru. Ta zvláštní energie ji uchvacuje. Adrenalin z krve ustupuje úplně, nebo je dokonale potlačen tou energií, tou zvláštní silou, která ji pohlcuje. Ano, je potlačen, ona ho cítí, cítí ten zvláštní pocit, kdy by se projevily všechny její pocity, ale jsou ubity. Vstřebávají se hluboko.
Poznává, kdo je tady pánem, panuje tu mrtvo, ale přesto to tu žije. Něco zvláštního ji sem vábí, přitahuje a tak dělá kroky dále a dále.
Nejde sama, to už poznala, začíná se bát. Cítí za sebou něčí dech, je zvláštně studený, ale úplně jiný, než dech života, tak zvláštně mrtvolný, vstupující do nitra a tam se ozývá a odráží, postupně ta studenost projde celým tělem. Neodvažuje se otočit. Jde dál a slyší divný šum. Větve se ani nehnou. Někdo se někam stále přesouvá, je z toho nervózní, ale všechno je stále utlačeno, mrtvolná energie to utiskuje, to je ten tlak, který stlačuje hrudník.
V duši se jí rozprostírá chlad, temnota, cítí tu smrt, je nablízku, všude kolem ní.
Zastavila se u jednoho náhrobku a čte si jméno zesnulého. Kolem hlavy jí zazpívá meluzína. Prudce se rozhlédne kolem, ale nikde nic a ani jedna větvička se nehýbe.
Udělá krok zpátky a rozhlédne se znovu. Cítí ty pohledy, cítí je, dokonce cítí, že tu není sama, cítí, jak někdo stojí blízko ní, ale nic nevidí. Vyvádí jí to z míry. Všude všechno šumí. Ty pohledy se na ni odněkud upírají, nemůže se jich zbavit, ať se nedívají, ať jí dají pokoj. Proniká jí to do duše, mrtvo, to hrozné mrtvo s tou ohromnou vnitřní silou. Mrtvá síla, cítí tu mrtvou sílu, ale dokonale pociťuje, že je silnější, než síla života, je jí víc a omotává ji.
Otočí se a namíří své kroky k bráně. Šumot zesiluje, všude se všechno hýbe, strašně rychle to kolem běhá, ale nic nevidí, sakra, proč nic nevidí. Panikaří, začíná panikařit. Ne, musí se uklidnit, klid, klid, třeba se jí to jen zdálo. S přivřenýma očima se krade co nejrychleji k východu. Je stále pozorována, šumění trochu polevilo. Že by to ustalo? Možná čím víc se blíží k bráně, tím víc všechno opadá. Co když byla přímo uprostřed? Ano, tím to musí, tohle se jí zdá jako jediné rozumné vysvětlení. Šumot ustal docela. Jen ty pohledy stále cítí. Ale neklade na ně důraz, přece je cítila hned od začátku. Už jen pár kroků od brány.
Vezme za kliku a už se vidí za branami a doma.
Ale ta mříž nejde otevřít, sakra, co se s ní stalo? Ze všech sil se ji snaží otevřít. Kolem hlavy jí zase prolítne zvuk meluzíny. Jakoby by si prozpěvovala. Vzdálený šumot, ano, to je někde ze středu hřbitova. Myslela si to, všechno žije uprostřed, tady už to není tak živé, ale proč ta mříž nejde otevřít?
Pálí ji záda pod tíhou pohledů. Jakoby se ten tlak zesiloval. Nepřidává se víc a víc očí? Zůstane nehybně stát a po delší odmlce se začne soustředit na to, co se děje kolem. Zase ten šumot, už ho neslyší tak daleko. Sakra, jakoby se přibližoval, co má dělat? Poblázněná mříž, musí se zaseknout zrovna teď. Začne lomcovat klikou, ale je jí to stále nic platné. Už ji to unavuje, nedá jí to a ohlédne se za sebe.
Tlak stále zesiluje, šumění se stupňuje, přibližuje. Hruď už ji úplně pálí. Ale nikde nic nevidí. Bojí se, nejdou jí otevřít dveře a něco se k ní neustále přibližuje. Sílí to, každou vteřinou to je silnější a silnější, jakoby by ji to přimáčklo k mříži. Dech se zeslabuje, pomalu se nemůže nadechnout. Všude kolem zpívá hlas meluzíny, zpívá píseň na rozloučenou? Ovívá jí nepříjemně studený vánek, ale stromy a ani větve se nehýbou. Co to je? Proč, co udělala špatně? Hlas meluzíny zesiluje, přidává na hlase a vráží jí do ušních bubínků, vánek se zesiluje, až přechází v silný vítr, který do ní naráží v krátkých intervalech, pokaždé silněji a silněji. Šumění už nevnímá, nesnaží se ani otevřít tu bránu, nesnaží se o nic. Zády opřená od mříž se sotva drží na nohou a zírá před sebe. Celá bledá nemůže uvěřit svým očím, přeje si, aby se probudila a zjistila, že to je jen sen.
Roj, doslova roj červených očí se neúprosně blíží k její postavě. S každým přiblížením její duše těžkne, mrtvo jakoby se jí zarylo drápy do jejího nejtemnějšího kouta a usídlilo se tam.
Jsou blíž a blíž a ona nemá žádnou sílu na to, aby zdolala jakkoliv tu mříž, tu prokletou bránu, proč sem kdy lezla?!
Natahují se po ní, sápou se na ni, vidí jejich smrtelně tvarované ruce, prsty, nehty, natahují je směrem k ní a každým okamžikem ji uchopí.
Už se téměř dotýká jejího obličeje, cítí ten pach smrti, který se kolem nich rozlil.
Mysl upadá do mdlob, nohy se jí podlamují a ona se sune k zemi.