Sanguinis Sitiens VII.

Musela jsem se pousmát „Jak se má Vincent?“
„Myslel si, žes utekla, ale potom zjistil, že ses skrývala v tom upířím doupěti na okraji města.“
Pomalu jsem vytahovala svůj meč a užívala si ten kovový zvuk který vydával když se třel o pochvu. Jednomu z nich – myslím, že se jmenoval Gerald – se zableskl v očích náznak strachu. Hned se ale vzpamatoval a oba na mě zaútočili. Netrvalo to dlouho a bodla jsem Geralda do hrudníku, takže se mu dostávala krev do plic a on se chroptíc svalil na zem. Druhý byl lepší a mě už to přestávalo bavit. Bolestivě jsem mu pronikla do hlavy, ale i když jsem se pokusila použít na něj to, co jsem dělala upírům ze sídla, nic se nestalo. Byla jsem zmatená. Proč to sním nic nedělalo? Proč to na něj nepůsobí?
Přestala jsem dávat pozor a on mě jednou ze svých dýk seknul hluboko do boku. Zaúpěla jsem, ale on se dostal velmi blízko ke mně a já se mu zahryzla do krku. Nemohl ani začít křičet.
Rána se mi díky jeho krvi skoro zacelila. Chtěla jsem se napít i z toho Geralda, ale on jen těsně před smrtí zachrčel něco jako: „Mrcho.“ Neměla jsem chuť na krev mrtvého člověka a tak jsem je tam nechala jen tak ležet. Pro dnešní noc to stačilo a tak jsem se vrátila do sídla.

Edward čekal v hale, jak jsem čekala. Od teď již zahojené ráně na boku, jsem měla na košili rudý flek a díru od seku, takže jsem jí mohla tak akorát vyhodit.
„Potřebuju s tebou mluvit,“ řekla jsem mu.
Edward přejel pohledem po zničené košili, vstal a šel vedle mě do mého pokoje.
„Ano?“ Sednul si do křesla a já naproti němu.
„Ta moje schopnost způsobovat bolest zřejmě zabírá jen na upíry.“
Viditelně sebou škubnul.
„Takže co se stalo?“
„Sledovala jsem dva lovce a pak jsem je napadla. Toho jednoho jsem zvládla snadno a s tím druhým jsem už neměla trpělivost a tak to chtěla použít. Sice ho určitě trochu bolelo, když jsem se mu dostala do hlavy násilím, ale nic jiného to s ním jinak neudělalo. Byla jsem z toho tak vyvedená z míry, že mě poranil. Pak jsem ho zabila.“
Chvíli zamyšleně seděl a dloubal do opěrky křesla.
„Mám jistou teorii, ale nejsem si tím stoprocentně jist. Varacolusovi jsou ale ještě tady a jak jsem už jednou říkal, oni znají spoustu odpovědí.“
Chvíli jsme seděli mlčky, když někdo zaklepal a do pokoje vešla drobná upírka se sklenicemi s krví. Lovce vždy učili, že upírům nejvíce chutnala lidská krev, ale to rozhodně nebyla pravda. Samozřejmě, někteří měli lidskou krev opravdu nejraději, ale například já jsem měla nejraději krev srny nebo jelena, lidská se mi i trochu hnusila, protože lidé jsou náchylní ke zlozvykům jako je třeba pití nebo kouření. Krev samotná pak ztrácí svou kvalitu a dobrou chuť.
Já jsem ale neměla žízeň, takže sklenice vyprázdnil Edward.
„Edwarde,“ zeptala jsem se když dopil.
„Ano?“
„Sneseš sluneční svit? Myslím tím, jestli můžeš chodit ven i přes den.“
Pousmál se. „Myslím, že ano, ale nikdy jsem to nezkoušel. Noc a temnota mi naprosto vyhovuje.“
Zvednul se a chystal se k odchodu.
„Možná by ses měla převléknout,“ ušklíbnul se a zavřel za sebou dveře.

Šla jsem spát brzy. Nemohla jsem se tedy divit že jsem následujícího dne vstala velmi časně. Slunce ještě nezapadlo za obzor a tak jsem se rozhodla, že zkusím, jak na mě bude zatím slunce působit.
Opatrně jsem natáhla ruku z okna. Pár vteřin se nic nedělo, pak jsem na kůži ucítila mravenčení a po chvíli i nepříjemné štípání. Bála jsem se abych se nezranila a radši jsem tedy spustila ruku zase podél těla. Pomyslela jsem si, že to bude chtít ještě trochu času.
Než se úplně setmělo, vyhodila jsem krví potřísněnou a roztrhanou košili a oblékla si něco čistého. Rozhodla jsem se pro světlou košili s nenápadným vzorkem a tmavě hnědý korzet s přezkami. Na nohy jsem si natáhla tmavé kalhoty a vyšší boty na tlustším podpatku.
Rozhodla jsem se řídit Edwardovou radou a zajít k Varacolusovým. Měli své pokoje v nejbezpečnější části sídla – podzemí. V případě nějaké hrozby odtamtud vedlo spoustu únikových cest, které většinou končily někde za městem. Nikdy jsem tam dole nebyla. Vzduch tam byl o něco vlhčí než v horních patrech a byla tam taky větší zima.
Zastavila jsem se u železných dveří a zaklepala klepadlem. Téměř okamžitě se otevřeli a mezi nimi stál Valerio.
„Promiňte, potřebovala bych mlu-“
Nečekal než odpovím větu a odstoupil abych mohla vejít dovnitř. Místnost byla osvětlena mnoha svícemi. Uvnitř bylo pár křesel s pohovkou, malý stůl, opravdu skromná knihovna s pár svazky a klavír. Pak tam byly i další dveře, které jistě vedly do ložnic.
Mezitím, co jsem očima prozkoumávala pokoj se Valerio posadil na pohovku.
„Hiram s Aurionem by se měli brzy vrátit.“ Řekl mi a začal něco sepisovat.
Já svou pozornost přesunula ke klavíru. Připomínal mi ten, co měla i má matka. Uměla nádherně hrát. Sama mě učila a neschvalovala to že se chci přidat ke Společenství. Zemřela při pádu z koně.
Otevřela jsem víko a lehce přejela prsty po klaviatuře. Už jsem si ani nepamatovala kdy naposledy jsem hrála. Otočila jsem se na upíra sedícího za mnou.
„Mohla bych něco zahrát?“
Zvednul zrak od listu a podíval se nejdříve na mě a pak na klavír vedle.
„Ale jistě.“
Sedla jsem si na stoličku a modlila se aby byl naladěný. Byla jsem trochu nervózní napadla mě jen jediná skladba, kterou bych mohla zahrát. Složila ji moje matka. Byla docela složitá a já měla z trémy trochu ztuhlé prsty. Zahrála jsem první akordy. Moje obavy se naštěstí nepotvrdily. Klavír hrál krásně čistě. Hlavou mi prolétla myšlenka, kdo se tu o takové maličkosti stará.
Zavřela jsem oči a jen jsem hrála. Pamatovala jsem si každou notu, každý takt.
Po pěti minutách jsem nechala doznít poslední tóny. Ještě jednou jsem přejela konečky prstů po klávesách a pak zase zavřela víko. Když jsem se otočila zase zpět do místnosti, stáli u dveří Aurion s Hiramem.
„To bylo úžasné!“ Aurion mi začal nadšeně tleskat. „Někdy nám musíš zase zahrát!“
Valerio se jen pousmál a dál se věnoval své činnosti.
„Netušil jsem že umíš hrát na klavír.“ Hiram se ležérně opíral o stěnu se založenýma rukama.
„Umím toho víc, co netušíš.“
Povytáhl obočí. „Předpokládám, že jsi sem nepřišla jen kvůli klavíru.“
„To ne. Potřebovala bych se na něco zeptat.“
Hiram se ohlédl po ostatních dvou. Valerio dál něco psal a vypadal jakoby náš rozhovor snad ani nezaregistroval a Aurion se mu zálibně koukal přes rameno.
„Pojď ven.“ Podržel mi dveře a spolu jsme šli chodbou vedoucí do lesa za sídlem.