Přežít...!

Moc věcí jsem u sebe neměl, jen to, s čím bych se asi opravdu táhl, kdybych byl na útěku. Trochu vody, žádné jídlo, ani ty hnusné, energetické sajrajty, co nemají chuť a tvar jídla, zato dost munice – ovšem cvičné, tedy ,,slepé“.

Už to byla řada hodin, co jsme stáli v posádkové tělocvičně a velitel výcvikového turnusu stál před námi.

,,Pánové, až mě znovu uvidíte, budu mít v ruce pro vás důležitou kartu a bude to znamenat, že cvičení skončilo.“

Nebylo třeba nic dodávat. Každý z nás měl mapu, která vypadala jako kterákoliv jiná, ale nebyla. Chyběly na ní jakékoliv názvy čehokoliv. Jen změť vrstevnic, čáry potoků a číselné označení v metrech, týkající se nadmořské výšky jednotlivých kót – kopců. Řečeno slovy klasika -,,rozkaz zněl jasně…“, dostat se v určitém časovém limitu z místa ,,A“ do místa ,,B“.

Pohoda ne…?!

Bylo mně jasné, že mám před sebou cvičení typu -,,zdrhej jak umíš, stejně nezdrhneš…“

Snažil jsem se vzpomenout si na všecko, co jsem se kdy o pohybu v terénu naučil. Pečlivě jsem porovnával své přesvědčení, kde že to v danou chvíli přesně jsem s číselnými údaji o nadmořské výšce v mapě a stejnými údaji, které mně ukázaly moje hodinky Casio Pathfinder. Zmáčknutím tlačítka jsem aktivoval kompas, srovnal jsem ruku s hodinkami se severem na mapě a mazal jsem dál.

Pohyboval jsem se rychle jak jen to šlo, ale v místech, kde mě mohlo být třeba vidět z protější stráně jsem to s rychlostí nepřeháněl. Nechtěl jsem, aby ten ,,někdo“ na druhé straně údolí postřehl pohyb mojí maskované postavy.

Potkat mě nějaký civil, asi by se lekl, protože jsem měl samozřejmě maskovacím krémem rozostřený obličej. Proč říkám ,,rozostřený“? No, protože to je to, o co přesně v obličejové kamufláži jde. Čelo, nos a líce jsou v konturách obličeje vyvýšenými místy. Proto je třeba natřít je barvou tmavou a tím se jakoby ,,propadnou“. Naopak okolí očí a prohlubně podél nosu je třeba světlejším, zeleným odstínem krému jakoby ,,vytáhnout“. Celkový dojem je ten, že při pohledu na váš obličej ztrácí tento kontury a markanty obličeje, jak jsme zvyklý ho vnímat.

Nepomohlo mně ani to. Prostě v jednu chvíli jsem byl sám a ve chvíli druhé okolo mě jakoby listí a jehličí vybuchlo a já si stačil jen uvědomit, že jsou nejméně čtyři. Jeden mě chytil za hlaveň Sa vz58 a zvrátil ji vzhůru. Tím mě donutil k tomu, abych se zaklonil. Druhý mně šel po nohách a než jsem se stačil vzpamatovat a popadnout vyražený dech, měl jsem na hlavě černou, neprůhlednou kuklu a ruce za zády spoutané plastovými pouty.

Už jen cesta poslepu k náklaďáku stála za to…

Muselo nás být na korbě auta už víc. Jasně jsem slyšel přerývané oddechování a levým bokem jsem se dotýkal někoho, kdo ležel na podlaze vedle mě.

Když auto zastavilo, popadly mě silné ruce a podle zvuku a ozvěny kroků jsem za pár okamžiků skončil v nějaké místnosti. Někdo mě něčím stáhl kuklu okolo krku (aby mně jí nestrhli z hlavy) a potom ze mě čísi ruce začaly svlékat oblečení.

Nevím, jestli si to řada lidí uvědomuje, ale je veliký rozdíl, když se svlékáte sami, nebo když vám neurvale pomáhá někdo cizí. Cítíte se trapně, podřízeně a staví vás to okamžitě do role odporu.

Jenže ,,ONI“ přesně vědí, jak vám odpor vyhnat z hlavy…

Seděl jsem nahý na holé, betonové podlaze. Musel jsem mít zkřížené nohy pod sebou a ruce s propletenými prsty za hlavou. Záda jsem musel držet rovně. Jak jsem jen začal zádové svaly uvolňovat, hned mě čísi ruce chytily za spodní strany nadloktí a drsně povytáhly znovu do vzpřímené polohy.

Nikdo nemluvil, ale podle zvuků bylo jasné, že je okolo mě pohyb. Šoupání nohou, kroky, funění a občas zaúpění. Byla mně zima, ale zatím jsem byl v pohodě. Z každé strany mě zvedl jeden chlap a už mě někam odváděli. Měl jsem v nohách od ,,tureckého“ sedu mravenčení a záda bolela tak, že pro mě byl vztyk a chůze vysvobozením.

To přesvědčení mně vydrželo jen chvíli…

Zastavili jsme se a ti dva mě postupně připlácli křížem ruce dlaněmi na drsnou, betonovou zeď. Potom mně důraznými kopanci do nohou přinutili trochu couvnout a já tak stál opřený rukama o zeď a s nohama asi šedesát centimetrů od ní.

Asi po půl hodině jsem pochopil, že skončila veškerá sranda. ,,Mravenci“ z nohou se přesunuli do natažených paží. Jak se postupně odkrvovaly, mravenci přešli do útoku a přes neskutečnou bolest dostali mé ruce do stavu olověného znecitlivění.

To ale nebylo všechno. Bylo žádoucí, aby má záda zůstala rovná, protože sotva jsem povolil napětí v pažích a začal se hrbit, hned byl u mě nějaký ,,dobrák“, chytil mě za ruce, zvedl je výš na své místo na zdi a kopanci do kotníků mě přesvědčil, abych si odsunul nohy zas o pár centimetrů dál od zdi.

No, schválně si tak zkuste stát třeba jen půl hodinky, my jsme tak stáli několik hodin.

Musel jsem si v duchu začít opakovat, že je to jen hra. ,,ONI“ se pokoušejí mě zlomit, ale opravdu ublížit mně nemohou. Ublížit si můžu jen sám a to tak, že se zlomit nechám. Začalo se mně chtít čůrat. Celé tělo se mně nekontrolovatelně třáslo, dílem z chladu, ale většinou z vypětí přetížených svalů. Ztratil jsem pojem o čase.

Najednou jsem zase seděl jako Turek a zase jsem měl ruce za hlavou a byl nucen držet rovná záda. A po nevím kolika hodinách zase drsná zeď, napnuté, překřížené ruce a nohy, co se klepou námahou. Ta nutnost čůrání se stala akutní.

,,Chce se mně chcát! Slyšíte mě někdo?!“

Ten hlas nebyl můj, to promluvil někdo vlevo ode mě.

Ticho, nikdo se neozval.

,,Sakra jste hluchý?! To se mám pochcat nebo co?!“

Na hlase bylo poznat, kolik toho má už kluk za sebou, ale zase mu bylo odpovědí jen ticho.

Po chvíli se ozval zvuk crčení, jak to ten maník nalevo ,,pustil“. Chvíli byl klid, ale potom začal zase držkovat. Nelíbilo se mu, že musí mít pomočené nohy a ještě v tom stát. Když jsem ho tak poslouchal, bylo mně jasné, že jeho přístup nebyl dobrý. Nepáral jsem se s tím a klidně jsem se počůral taky.

Teplá moč pomalu chladla okolo mých chodidel, ale s tím se nedalo nic dělat. Snažil jsem se v duchu dělat si z toho srandu. Potom se vzadu za námi ozvaly kroky a něco, někdo postavil na podlahu. Došlo mně to asi vteřinu před tím, než se to stalo. Ozvalo se to, co bývá slyšet, když někdo někam vychrstne kýbl vody. Do toho se ozval příšerný skřek.To můj kolega vlevo ode mě schytal plný kýbl ledové vody na své tělo. Měl jsem asi tři vteřiny na zpracování té informace a i mně se do oblasti zad zabodlo milion ledových dýk…

První pocit z ledové vody byl šok. Druhý pocit patřil myšlence, znovu popadnout dech. Třetí pocit bylo uvědomění si, že mně podkluzují v louži vody na podlaze nohy. Třetí pocit byl ten, že mě nakopla nejdříve podlaha do kolen a potom zeď do čela, jak jsem si do té louže kecnul.

,,Je to jen hra! Jen hra! HRAA!“ – řval v hlavě můj úmysl vydržet.

,,Už toho mám dost! Chci pryč! Je tu někdo? Já už nechci, slyšíte kurva, už nemůžu!!“

Můj kolega vlevo to vzdal. Ještě chvíli řval, ale potom ho asi někam odvedli, protože už byl klid. Kupodivu mě to posílilo – jestli se to dá takhle vyjádřit. Řekl jsem si, že jsem se dostal dál, než ten kluk, co to před chvílí ,,položil“ a musím to přeci vydržet!

Seděl jsem na židli, kuklu jsem měl sundanou a mžoural jsem na dva cizí chlápky, které jsem nikdy neviděl.

,,Zima co?“ zeptal se ten, co stál. Asi se ani nečekala moje odpověď a tak jsem mlčel - ,,vždyť já přeci musím mlčet sakra!“ – připomněl jsem si.

,,Kolik je ti let?“ to byl ten ,,sedící“.

,,Nemůžu vám odpovědět.“

,,A proč bys nemohl? To je to nějaký tajemství“

Ticho.

,,Ptám se tě, jestli je tajný, kolik je ti let. To jsi hluchej nebo co?!“

,,Nemůžu odpovědět na vaši otázku“.

,,Jak se jmenuješ?“ to byl zase ten stojící.

Řekl jsem jim své jméno.

,,Jsi voják?“

,,Nemohu odpovědět na vaši otázku.“

,,No, jestli jsi voják, tak máš hodnost. Jakou máš hodnost?“

,,Podpraporčík“.

,,No vida, tak jsme se přeci jen dostali dál!“ – sedící.

,,Co jsi tam v lese hledal? Hrál jsi si na vojáčka?“ – stojící.

,,Nemohu odpovědět“.

,,A co číslo podpraporčíku, číslo máš?!“

Řekl jsem jim své armádní, identifikační číslo. Tím jsem se dostal ke konci ,,svaté trojice“, kterou, jak jsem byl vycvičený smím vyšetřovatelům prozradit. Jméno, hodnost, číslo. Nic víc, ani o slovíčko. Na každou jinou otázku platí jen -,,nemůžu odpovědět…“.

,,Z jaké jsi jednotky?"

,,Nemůžu odpovědět na vaši otázku".

,,Jak se jmenuješ?"

Řekl jsem jim zase své jméno.

,,Je ti zima viď?“

,,Nemůžu odpovědět“.

,,Postav se!“

Postavil jsem se.

,,Tak si zaskákej na místě, to tě zahřeje.“

Váhal jsem.

,,Tak dělej!“ zařval stojící.

Začal jsem poskakovat. Najednou se otevřely dveře a do místnosti vešla mladá, krásná holka. Patřila tam do toho místa a do té situace, jako jeptiška do bordelu. Měla džíny a svetr a v ruce nesla nějaký papír. Položila ho na stůl před sedícího a sjela mě pohledem od hlavy až k mému, v poskakování se bimbajícímu přirození.

,,Dneska je to tady koukám samej chcípák…“

Ta zmije!! Nejen že to byla krásná holka, která mě viděla, jak před ní poskakuju nahej jako idiot, ale ještě se snažila mě rozhodit blbýma kecama namířenýma na moje ,,mužství“. Bylo to dokonale promyšlené. Byla hezká, ale malé postavy. Každý z nás, kdo se chtěl dostat k jednotce, byl velikej chlap. Každý takový, když vidí malou ženskou, co se mu vysmívá, dostane vztek. Někdo se neudrží – vybuchne, nebo se položí a v obou případech končí…

Já to vyřešil po svém. Prostě jsem zavřel oči a ta malá mrcha zmizela.

,,Sedni si“ – zavelel zase ten sedící.

Holka byla pryč.

,,Dostal jsem zprávu, že tvůj brácha měl autonehodu. Žije, ale je to s ním vážné…“

Už, už jsem otevíral pusu, abych se zeptal, co se stalo, ale nějak jsem si uvědomil, že mně něco nesedí. Jasně, brácha přeci nemá řidičák! Ano, mohl mít nehodu v autě při jízdě s někým jiným, ale to mně nedošlo. V tu chvíli mě to pomyšlení ale donutilo zavřít pusu a mlčet.

,,Tebe ani nezajímá, co s ním je?“ – stojící.

,,Nemohu odpovědět na vaši otázku…“.

Zase jsem stál u zdi, zase jsem cítil, jak se mně klepou kolena. Zase bolest v zádech, v rukách a na spodní straně stehen. Po několika hodinách zase ,,turecký sed“. Zase kukla na hlavě. Taky místnost, kde byla ještě větší zima, než tam u zdi.

Další dvě kolečka na židli u ,,vyšetřovatelů“. Pokaždé to byli jiní, střídali se hajzlové, aby byli čerství a odpočatí. Postupně se ozvalo pár hlasů, co různými způsoby oznamovaly, že končí, že už nechtějí – nemůžou dál.

Bylo to peklo a trvalo odhadem třicet šest hodin. Celou dobu beze spánku.

Potom jsem najednou seděl v jiné místnosti a někdo mně hodil přes záda deku.

Strašně štípala na kůži.

Přede mnou seděl velitel výcvikového turnusu, ale já byl tak ,,grogy“, že jsem ho ani nevnímal.

,,Jak se cítíte podpraporčíku? Máte hlad, nebo žízeň?“

,,Nemmůžu povědět na ší otázka…“ pletl se mně jazyk.

Oči se mně klížily, bolelo mě celé tělo a už ani ta deka se mně nezdála být tak štípavá.

,,Poznáváte mě podpraporčíku? Pro vás cvičení skončilo. Vzpomínáte si, co jsem vám říkal na začátku? Že mě uvidíte až na konci a budu mít pro vás v ruce důležitou kartu. Opakuji, pro vás cvičení úspěšně skončilo.“

Při těch slovech sáhl pravou rukou do kapsy a položil přede mě na stůl kartu – žaludové eso.

Fajn, spadlo ze mě posledních čtyřicet osm hodin.

Tuhle část výcviku jsem ,,přežil…"