Lovec - kapitola III.

Zabouchla a zamkla za sebou dveře, opřela se o ně a zhluboka oddechovala. V hlavě jí vířilo tisíce myšlenek, ale ona nebyla schopná je utřídit. Těkala očima po tmavé místnosti, ve které nyní stála a ta tma a ticho, které kdysi měla tak ráda, jí teď naháněly hrůzu. Zavřela oči a zhluboka se nadechla, myslela si, že se uklidní a znovu získá pocit jistoty aspoň ve vlastním bytě. Jenže ten kýžený pocit úlevy nepřicházel. Místo něj měla v hlavě jen pusto a prázdno. Žádné uklidňující myšlenky, jen černá temnota a strach, který se jí zařezával hluboko pod bledou kůži. Po chvíli oči otevřela. Rychle přešla pokoj a zamířila do koupelny. Rozsvítila a stoupla si k umyvadlu před zrcadlo. Nepoznávala se. Byla celá od prachu, vlasy měla zacuchané a byla bledá jako stěna, bledá jako… Pohlédla na svá ramena. Co to mám…? Chvíli trvalo než si uvědomila, že má na sobě jeho kabát. Půjčil jí ho, když jí doprovázel domů, vzpomněla si. Aby se tolik netřásla. Kdyby jen věděl, že to nebyla zima co ji tak roztřáslo. Jo, nespíš to věděl... uvažovala.. Sáhla do kapsy kabátu a její ruka narazila na nějaký svazek papírků z tvrdé čtvrtky. Vytáhla je, byly to obyčejné vizitky. Jméno, které na nich bylo stříbřitou barvou vyryto, ale nebylo onoho muže, ale nějakého Vincenta Jonese. Nechápavě zavrtěla hlavou a vrátila je zpět do kapsy.
Shodila z ramen kabát a nechala ho spadnout na zem, stejně tak svetr a kalhoty. Kabát přehodila přes vanu a všechno ostatní s odporem nacpala do koše. Stála před zrcadlem jen ve spodním prádle a dívala se na sebe. Jednou rukou si sáhla na krk a zasténala bolestí, když se bříšky prstů dotkla začervenalých pruhů na své šíji. Přejela si dlaní po tváři a znovu sykla bolestí když narazila na podlitinu tvořící se pod okem. Snažila se být silná, ale nedokázala to. Po tvářích jí stékala jedna slza za druhou a ona je nedokázala zastavit. Celou dobu na ten pláč čekala a teď ho nedokázala utišit. Bylo jí to jedno. Pláč jí přinášel kýženou úlevu. Hlasitě vzlykala a rukama objímala své nahé třesoucí se tělo.

***

Dala si horkou sprchu a strávila v ní skoro hodinu v naději, že ze sebe smyje více než jen špínu a spálený prach, ale i pocit naprosté bezmoci. Pak vyčerpaná ulehla do své postele. Usnula rychle, ale spala neklidným spánkem. Stále se do něj vkrádaly události prožitého večera.

***

Nevěděla kde se to ocitla. Vzduch překrásně voněl, slyšela tichou pomalou hudbu a všude kolem ní nebe zářilo pastelovými barvami. Natáhla ruku ve snaze se ho dotknout, ale její prsty jím jen pronikly a ulpěly na nich kapičky třpytivé rosy. Její tvář zalévaly hřejivé paprsky slunečního svitu a obličej jemně ovíval teplý jarní vánek. Rozpuštěné dlouhé vlasy jí spadaly na ramena a vítr si pohrával s jejich pramínky. Na sobě měla volné bílé šaty. Zavřela oči a pomalu vychutnávala ten krásný pocit.
Vyrušily ji něčí kroky. Otevřela oči a viděla ho v dálce přicházet. Nevěděla kdo to je, ale měla pocit, že se už setkali. Byl vysoký a statný a byl oblečený v krémovém obleku. Měl kratší černé vlasy, které zářily když na ně dopadalo sluneční světlo. Na tváři měl vlídný výraz. Horečně přemýšlela odkud ho zná, ale nedokázala ho nikam zařadit. Došel až k ní a usmál se.
'Smím prosit?' Tázal se, ale ani nečekal na odpověď. Uchopil ji v pase a přitáhl k sobě. Nevzpírala se, při pohledu do jeho jasných laskavých očí, pochopila, že to také chce. Vložila svou ruku do jeho a pevně se ho chytla. Vnímala teplo, které vyzařovalo z jeho těla a cítila se tak klidná a v bezpečí. Bylo to nádherné. Položila si hlavu na jeho rameno, opět zavřela oči a vroucně si přála, aby ta chvíle nikdy neskončila, aby trvala věčně…

Jenže hudba kolem nich náhle utichla. Prudce otevřela oči. Byl pryč. Otáčela hlavu, ve snaze ho najít, ale jako by se prostě vypařil. Stála tu sama uprostřed temnoty. Obláčky se rozplynuly, hřejivé slunce ztratilo svou sílu a zmizelo a vystřídal ho chladný měsíc, který svým bledým svitem dopadajícím na krajinu kolem, ozařoval pokroucené suché větve stromů a trnité keře kolem ní. Vánek zesílil a měnil se na silný nevlídný vítr, který ze země sbíral zetlelé listí a prach a nepříjemně jí ho vmetal do tváře a vlasů. Zvedla ruce ke tvářím, aby si chránila obličej a oči. Už se vůbec necítila jistě a příjemně. Bylo jí jako by zpět stála na té temné ulici a čekala až se na ní někdo z té tmy vrhne. Nečekala ani minutu. Nadzvedla sukni svých šatů a dala se do běhu. Běžela rychle a trnité větve kolem jí zachytávaly a rozdíraly šaty. Občas ji některá z větví nemilosrdně šlehla do obličeje a zanechala za sebou na její pokožce drobný krvavý šrám. Prodírala se tou pustinou a nevěděla kam běží, ani jak dlouho už. Měla pocit, že slyší nějaké hlasy, jako by za ní někdo běžel, ale ignorovala je a běžela dál. Nedávala pozor a zakopla o kořen stromu, vyčnívající ze země, upadla a bolestně zasténala. Otočila se na záda, opřela se o ruce a ztěžka oddechovala. Upírala oči na krajinu kolem sebe ve snaze uvidět své pronásledovatele. Jenže nikoho nezahlédla. Zmocnil se jí šílený strach. Zvedla se na nohy a opět se dala do běhu. Znovu uslyšela ty hlasy, přicházely k ní ze všech stran. Snažila se rozpoznat, jakým jazykem k ní promlouvají, co říkají, ale mluvily řečí, kterou nikdy neslyšela. Měla pocit jako by se po ní sápalo tisíce neviditelných rukou, které jí chtějí zastavit a stáhnout k sobě do temnoty...