Půlnoční hřbitov

Půlnoční hřbitov

Je noc, krátce před půlnocí, na přelomu mezi čtvrtkem dvanáctého a pátkem třináctého. Hřbitovem se toulá postava. Muž v kabátě ve tmě neurčité barvy. Tmavé vlasy má rozcuchané a spletené mastnotou. Má vousem zarostlou tvář a pod očima velké kruhy. V ruce drží poloprázdnou láhev pálenky. Muž vrávorá blátivou cestou mezi náhrobními kameny. Prší a kvílí vítr, ale chodec jde dál, přichází ke svému cíli.
Je jím jeden z hrobů, nedávno zasypaný, na první pohled obyčejný. Pro něj má však zvláštní význam. Vždyť toho, kdo je zde pohřben, sám zabil, snad z pomsty, pro peníze či z rozmaru. Sám už si nepamatuje. Teď se přišel nebožtíkovi vysmívat, z opilé mysli tento nápad vzešel. Kope do náhrobního kamene, křičí nadávky a směje se. Jeho hlas je silnější než hromy z okolní bouře. Má zvrácenou radost ze svého díla.
Však nesmál by se, kdyby věděl, co ho čeká. Vdova mrtvého, okultistka kouzla znající, dnes večer ho proklela. Uprostřed pentagramu na podlaze seděla, vzývala duchy, démony, temné síly. Samotného ďábla prosila, aby ten, jenž jí o muže připravil, spravedlivě potrestán byl, aby dostal, co si zasloužil.
A temný pán vyslyšel ta slova.
Odbíjí půlnoc pátek třináctého, osudný to den, začíná. Vrah na hřbitově přestává nadávat, náhrobek už neničí, přestalo ho to bavit. I bouře ustává, již přestalo hřmět i kapat. Je ticho, hrobový klid. Náhle starý havran z větve suchého dubu zakráká. Toť signál.
Opilec se chystá odejít, otáčí se a hřbitov opouští. Však najednou klopýtna a padá k zemi. Zakleje, chce vstát, ale nemůže. Něco ho drží za nohu. Ze země vyčuhuje mrtvá ruka, pařát zombie deroucí se z hrobu ven. Polapený křičí, trhá nohou, aby se vyprostil. Stisk mrtvého je silný a mrazivě studený. Konečně se vysvobodil, vstává a utíká pryč. Avšak nemá kam, všude ze země vylézají mrtví, ze svých hrobů vstávají, pánem temnot probuzení. Jdou po něm, vztahují po něm své pařáty, ženou ho před sebou.
On utíká, popadá dech, bloudí tmou hřbitova. Náhle uslyší srdceryvné vytí a rudé oči ve tmě zří. To ďábelští vlci, bestie satanovy, ucítili svou kořist. Muž leknutím povyskočí, těm neuteče, to ví. Rozhlíží se a hledá místo, kde by se mohl skrýt. A hle, tam stará gotická krypta stojí. Tam nestvůry se na něj nedostanou. Přibližuje se k jejím železným dveřím, snaží se je otevřít. Ale ty tvrdohlavě drží, nepustí ho dál. A šelmy už se blíží. Zoufalec křičí na dveře, bouchá do nich až ruce bolí, nutí je se otevřít. Ta dvě železná křídla však soucitu nemají. Vlci přibíhají, obkličují ho a temně vrčí. Největší z nich, vůdce smečky s černou srstí a ohnivýma očima, skáče vpřed. Zahryzává se muži do nohy. Ten řve bolestí, jako raněné zvíře kvílí, křečovitě svírá kliku dveří. Bolest je ostrá a mučivá. Vlk škube hlavou, zuby pronikají hlouběji, kosti i šlachy praskají. Poslední rychlý pohyb a noha je od těla odtržena.
Klika náhle povoluje, dveře se jako kouzlem otvírají. A ten, co na ně před chvílí bušil, teď padá po schodech do hlubin země, tam kde mramorové hroby jsou. Konečně dopadá na kamennou podlahu, tělo má zlámané, pahýl po noze krvácí. Však nešťastník žije dál, tak lehké to mít nebude. Zdvihá hlavu a postavu před sebou spatří. Štíhlého gentelmana v rubáši s tváří mrtvolně bledou. Jeho oči jsou rudé jak krev a z jeho úst dva dlouhé špičáky číhají ven. Nosferatu svého hosta zdraví, krvelačně se usmívá. A kolem něj se jeho sluhové shromažďují, muži i ženy, staří i mladí, všichni po krvi prahnoucí.
,,Pojď, někdo tě chce vidět.“ vrchní upír praví, chytá člověka za límec a z krypty ho vynáší ven. Tam přede dveřmi už čekají přízraky, duchové těch, jež zabil. A málo jich není, vždyť on všechny své problémy jen nožem řešil. Zdraví ho kvílením plným smutku a zlosti. Muž zažívá vše znovu, všechny vraždy jež spáchal, avšak z pohledu svých obětí. Znovu má na svých rukou jejich krev, vidí jejich poslední výrazy než zemřeli, slyší jejich křik a jejich strach poznává. Po těle běhá mráz, zuby drkotají, hrdlo je sevřené, neschopné vydat hlásku. Dýchá se mu těžce, z podpaždí teče studený pot, z očí slzy a z kalhot proud moči.
,,Dost!!!“, řve lapený nešťastník, ,,Dost!!! Chci z tohohle pekla pryč!!!“
Stvůry ztichli. Berou ho a nesou někam dál na hřbitov. Honí se mu hlavou, co s ním teď bude. Ze zoufalství poprvé v životě utíká k modlitbám. Prosí nebesa o pomoc, o slitování žadoní. Ale Maria si zacpává uši, Kristus se odvrací, Bůh dělá, že není. Muž je zpátky odvlečen, k tomu hrobu, jenž dnes poničil.
„Jeho pros.“ , přikazují poslové ďáblovi. „Tady si klekni a pros! On ať ti odpustí, ten, jehož jsi dnes rušil ve spánku věčném, toho, jenž jsi zabil!“
On na kolena padá, prosí mrtvého, ať mu odpustí, ať je jeho život ušetřen a ta hrůza skončí. Škemrá stále hlasitěji, zoufaleji, svoje slzy polyká a lomí rukama.
Hlína se rozhrnuje, rakev sama se zvedá na povrch. Víko se otevírá a nebožtík vstává. Tvář jeho je v rozkladu, dívá se na prosebníka. Ukazuje na něj kostěným prstem.
,,Ubožáku, ty prokletá duše! Žiješ v hříchu, nemáš žádnou úctu k živím ani k mrtvým! Ty ničeho nelituješ, jen škemráš o svůj život mrzký. Nezasloužíš si žít ale smrt je pro tebe až moc dobrá. Staneš se nemrtvým, chodící mrtvolou, jako ti všichni tady okolo. Budeš navždy bloudit světem, nešťastný a prokletý, nikdy už nenalezneš klid. Toť ďáblům rozsudek!“
Mrtvý domluvil, přízraky hází jeho vraha za ním do rakve. Prokletý křičí ale nic mu to nepomáhá. Nebožtík ho svírá, drtí ho ve svých ledových mrtvých pažích. Rakev se snáší dolů, zpět do hrobu. Ten se sám zasypal. Křik konečně ustal. I stvůry zmizeli.
Odbila první hodina. Mraky na noční obloze odstoupily a odkryly měsíc v úplňku a miliony hvězd. Všude na hřbitově je zase ticho. Nikdo se nikdy nedozví, co se zde pátek třináctého o půlnoci stalo.
Jen starý havran dál kráká na větvi stromu vrahův umíráček.