,,Mlha nad Kanálem se zvedá pánové..."

Slunce bylo skryté za oparem a mlha co se zvedala z plochy letiště č.125 pomalu stoupala k nebi. Z nedalekého Ashfordu dovezl náklaďák čerstvé mléko a den mohl začít. Piloti – stíhači ze 602. perutě ,,City of Glasgow, 132. perutě ,,City of Bombay“ a 184. skupiny vyzbrojené protitankovými Huricany se trousili do jídelny – stodoly, na snídani.

Minulý den proběhl v pohotovosti, ale plánovaná akce – podpůrný, doprovodný let s Tajfuny k přístavu Cherbourg, se pro mlhu nad Kanálem nekonal. Všichni byli zvědaví, jaké počasí dnes rozhodne o náplni dne a všichni byli jaksepatří nervózní. Míchaná vejce s klobásou, jejíž mastnotu cítili ještě dlouho po jídle, zapíjeli silným čajem.

Kapitán Pierre Boudellier si ani nevšiml, že je to právě on, kdo si odnesl snídani v misce s modrou linkou na boku…

Po snídani denní briefing a oči pilotů – Skotů, Australanů, Novozélanďanů, Kanaďanů, jednoho Belgičana, dvou Francouzů a jen několika Angličanů se s napjatým výrazem vpíjely do neproniknutelného obličeje velícího důstojníka, Ira Mikea Beigtagha.

,,Mlha nad Kanálem se zvedá pánové. Münsterland čeká…“
Německá nákladní loď Münsterland měla ve svých útrobách tisíce tun surového kaučuku, který se mohl proměnit spolu se syntetickými výrobky z buny ve vybavení až 22 obrněných divizí na pěkně dlouhou dobu. A tak velení RAF rozhodlo, že 36 Tajfunů, vyzbrojených 500 kg pumami podnikne nálet na přístav Cherbourg, kde loď kotvila a pokusí se jí buď potopit, nebo zapálit. Právě 602. a 132. peruť měla tuto sílu bombardérů doprovázet. Jejich úkolem bylo chránit útočný svaz před palbou z německých flakových lodí a hlavně proti dotírání německých stíhačů z poloostrova Cotentin.

Piloti byli odvezeni džípy na plochu, kde už mechanici stahovali maskovací sítě ze Spitfirů V-D. Muži nebyli příliš nadšení z faktu, že jejich jednotka ještě nebyla vybavena Spitfiry – IX.

Jejich V-D se zkrácenými křídli sice v letu nízko nad zemí dosahují rychlosti až 560 km/h, ale ve výškách okolo 3000 m, kde většinou probíhaly doprovodné lety, byly jejich stroje pomalé a těžkopádné. Navíc měl typ V-D ve výzbroji ve svých kanonech jen pouhých 60 granátů, oproti 145–ti u typu ,,IX“…

,,Modrá čtyři, přístroje v normě.“

,,Modrá tři, stav v normě.“

,,Modrá dva, v normě pane.“

,,Modrá jedna, rozumím. Než se stočíme zpátky k pevnině, nařizuji test zbraní. Po doplnění paliva ve Fordu se přidáme ke svazu. Naši ,,beránci“ čekají nad Brightonem. Komunikace zatím na normálu, jak budeme nad Kanálem, udržujte rychlost na 500 a dodržujte radiový klid. Modrá jedna konec.“
Došlo k tomu někde nad rejdou přístavu. ,,Modrá jedna“ – kapitán Pierre Boudellier právě uhýbal ze směru střel čtyř kanónů Focke – Wulfa, který mistrně uhnul střelám ,,Modré dva“, ale nevšiml, si že ze slepého úhlu najednou roste další žlutý čumák jiného ,,Bandity“ a jeho střelám už Boudellier uhnout nedokázal…

Z té akce se tehdy nevrátili dva piloti 602. perutě, dva z perutě 132, sedm Tajfunů a další dva spadly do moře nedaleko břehů, ale jejich posádky byly naštěstí zachráněny rychlými čluny.
Ta pověra se zrodila hned druhý den ráno…

,,Tu misku z tou modrou čárou nechci! Dej si jí komu chceš, ale já z ní jíst nebudu…!“

,,A co je na ní špatnýho proboha? Je to miska jako každá jiná!“ rozčiloval se muž u výdejního pultu.

,,Já ti řeknu, co je na ní zkurvenýho kamaráde! Včera z ni jedl Pierre, dobře jsem to viděl, protože jsem seděl naproti němu. Ne, ne kamaráde, z tý já žrát nebudu, nechci dopadnout dnes, jako Pierre včera…!“

,,O co jde desátníku?!“ hlas velitele perutě zahřměl starou stodolou.

,,Nevím pane, tady Partlens se asi pomátl! Copak nějaká miska může za to, že kapitána Boudelliera sestřelili?“

,,Seržante Partlensi, buď si vezmete to jídlo, co vám desátník Stevens podává, nebo opusťte jídelnu! Nestrpím tady nějaké bláznění. Tady nejsme na táboře skautů. Tu misku vyrobily britské ruce ve snaze pomoci v boji proti nepříteli. Neopovažujte se tu snahu sabotovat! Vyjádřil jsem se jasně?!“

,,Ano pane…“

Seržant snědl snídani z misky s modrým proužkem na boku…
Ten den byl letoun seržanta Partlense sestřelen a on sám zahynul v jeho troskách ve vlnách Lamanšského průlivu.

Druhý den to věděla celá peruť, ale ač se to bude zdát divné, miska nebyla vyhozena a dál se do ní nandávala strava. Piloti sami si určili pravidla na její přidělování. Kuchaři vždy naplnili misky porcemi jídla a každý se musel postavit do fronty tak, jak přišel. Na koho miska vyšla, nemohl si stěžovat. Byl to spravedlivý ,,los“. Na tomto letišti nebyla možnost obsluhy u stolů, tak jako tomu bylo na jiných letištích a piloti to za chvíli začali brát jako hru. Krutou, hazardní hru.
Ne, nedá se říci, že by každý, kdo z misky jedl ten den zemřel. Stala se ale jakýmsi symbolem a nutila muže být ten den, kdy který z nich z ní jedl, být daleko ostražitějším, než jindy. Připomínala jim, že i když půjde vše lehce, pořád se může něco stát. Ne že by to tito stateční letci potřebovali zdůrazňovat, ale s jistou zvráceností, tenhle ,,prst osudu“ přijímali.

A potom se na letišti objevil nováček – Charles Dugan. Na Spitfirech měl nalétáno právě tolik, aby ho bylo možné pustit na cestu na druhou stranu Kanálu. Jeho šance na přežití každého bojového letu byly nízké a jednoho dne, asi týden po jeho příchodu k 602. peruti na něho osud ukázal v podobě misky s modrým pruhem…
Letka letěla už skoro půl druhé hodiny ve výšce kolem deseti tisíc stop. Před unavenýma očima Charlese Dugana tančily ciferníky palubních přístrojů. Všechny ty výškoměry, gyrohorizonty, rychloměry, teploměry chlazení a ukazatele tlaku oleje, to všechno se slévalo do změti světel a ručiček. To slovo ho ale probralo dokonale.

,,Banditi!“

Pak už jen vnímal přes rozsvícený zaměřovač siluety vějířovitě rozptýlených Focke - Wulfů. Stočil stroj a střemhlavým letem se řítil blíž k nepřátelům. Nedaleko vyrostl černý hřib po výbuchu protiletadlového granátu a z něj se do všech směrů řítí tisíce střepin, ostrých jako žiletka a hledajících cokoliv, do čeho by se zakously se smrtící silou. Bylo ale jasné, že žádné další granáty nevybuchnou - mohly by ohrozit vlastní , německé stíhače. Těm bylo třeba věnovat svou pozornost. Charles mrkl do zpětného zrcátka a zkontroloval si prostor za svými zády. Před ním se snažili dva němečtí stíhači sevřít do kleští jednoho Spitfira, ten se jim však mistrným výkrutem dostává z osidel a oni sami, pokud se nechtějí srazit jeden s druhým, musí odklonit svůj let jeden výš a jeden níž. Charles si vybral toho na pravé straně a s prstem na spoušti se dal do boje. Ze dvou kanonů na křídle jeho Spitfiru se valí záplava střel směrem k protivníkovi. Několik záblesků a už se v brázdě za Foke – Wulfem táhne kouřová stopa. Bandita se odklání na stranu, stroj si lehá na ,,záda“ a z jeho odsunutého krytu vypadne drobné cosi, nad čím po pár sekundách vyroste vrchlík padáku. To ale Charles Dugan neviděl, protože stočil svůj stroj do výkrutu a pustil se do pronásledování ,,čísla dva“. Ten snad zazmatkoval po dopadu prázdných nábojnic na kryt svého stroje, pocházejících z letadla bojujícího kdesi nad svou hlavou a nestihl si na chvilku hlídat slepý úhel.

Charles se blížil odspodu a nad sebou měl jako na dlani žluté břicho svého protivníka. Křídla jeho Spitfiru se opět otřásla zpětnými rázy výstřelů kanonů a to zdánlivě hladké, žluté břicho Focke – Wulfu nad ním, bylo rozpáráno. V mžiku se z raněného stroje začal, jako mlžný opar vylévat hydraulický olej a jeho chvost se po pár vteřinách proměnil v záblesku ohně v černočerný kouř…

Charles Dugan ten den sundal z nebe dva bandity a přestože ráno jedl z misky s modrým pruhem, vrátil se na letiště č.125 živý a jako vítěz.

Ten den bylo zlomeno prokletí misky s modrým pruhem a osud si musel se svým znamením počkat do chvíle, kdy si jeden z mužů, který ten den padl, ráno hrál s černobílým kotětem, které si ho jako jediného z celé jídelny vybralo a zamířilo neomylně k němu…