Nový život

Vítr lehce nadzdvihoval lístky na stromech, které se v záři poledního slunce leskly jako nové mince z mincovny. Celá ulice byla lemována vysokými stromy lípy americké. I před mým novým domem jedna statná stála a tyčila se do výšky jako newyorské mrakodrapy. Všechno kolem vypadalo jako z romantického filmu. Malé, bílé domky s nízkým plotem, aby si sousedé mohli v sobotu ráno povídat pří sečení trávy, poštovní schránky s vlaječkou která vám ukazuje jestli pošta už přišla nebo ne, nebo také třeba noviny válející se na přístupové cestě pod dřevěnými schody. Já sám jsem seděl ve svém, ještě úplně prázdném novém bytě. Studená dřevěná podlaha mi chladila bosé nohy. Holé šedé stěny, vyhořelý cihlový krb i bledě zářící světla – to všechno je teď moje. Ale vyplatilo se to vůbec? Stálo to za tu námahu? Věřím, že někdo může říct, že jsem neměl na vybranou a i já sám jsem si to myslel. Ale co když pravda je jinde? Už v tuhle chvíli svého činu lituju. Podíval jsem se na své zlaté hodinky. Ukazovaly půl páté. Během poslední půl hodiny jsem se díval na hodinky skoro pořád. Měl jsem smluvenou schůzku s agentem Youngem z FBI. Charismatický chlap v středních letech. Jeho knír a bradka spolu s nezhojenou jizvou nad pravým okem přesně ukazovali na drsné dětství. Měl pro mě přijet už ve čtyři zeleným buickem s texaskou poznávací značkou. To je tady v kalifornii celkem neobvyklé, ale říkal, že bude vypadat jako vzdálený příbuzný. Nechtěl být nápadný, hlavně v této pohnuté době. Tím spíš v téhle příměstské části, kde se všichni navzájem znají a policisty nemá nikdo rád. Ani mě tady nevítali zrovna s nadšením. Zažité tradice lidi neradi mění.
Půl páté a jedna minuta. Kde sakra je? Vždycky byl dochvilný, na všechny naše schůzky přišel včas. Na rohu ulice se objevilo tmavé auto. Na takovou dálku ho nešlo rozpoznat, ale přibližovalo se. Když jsem ho rozpoznal zase jsem se podíval na hodinky. Zase nic, říkal jsem si ve chvíli kdy kolem mého domu projížděl černý ford. Sousedi se museli divit pokud se podívali ke svému novému sousedovi, který právě seděl u okna mezi hromadou neotevřených krabic s bytovými doplňky a vybavením. Prohlížel jsem si revolver, který ležel na zemi vedle mně. Jeho krása mi učarovala hned poprvé když jsem ho dostal. Celý stříbrný s černou rukojetí, válec na šest nábojů. Už jsem chtel vstát a vytáhnout z nejbližší krabice ploténkový vařič, když v tom jsem zaslechl sirény. Co se to kruci děje? Nemají na mě upozorňovat! Na rohu se objevil policejní studebaker se zapnutou sirénou. Projel celou ulicí a i když nebylo nikoho vidět, věděl jsem, že celá ulice je teď jako přilepená za záclonou a čeká na nějaký skandál, o kterém by mohli druhý den tlachat. Ani jsem se nedivil, že policejní auto zastavilo před mým domem. Vstal jsem, proběhl chodbou a boso vyběhl ven. Policista byl už v půli cesty ke dveřím.
„Kde je agent Young?!“ utrhl jsem se na něj.
„Agent Young je mrtvý pane.“ odpověděl. „Byl asi před patnácti minutami zastřelen před trafikou kousek odsud když jel k vám.“
„Cože? Kdo ho zastřelil?“ zeptal jsem se i když už jsem znal odpověd.
„To já.“ Řekl. Došlo mi to. Všechno mi došlo. A došla mi taky závažnost a absurdnost situace. Našli si mě. Vždycky se říká, že mafii nikdo neunikne, ale že si mě najdou takhle rychle jsem nečekal. Vybral jsem si a teď vím, že omerta mě nemine. Nebo spíš jsem věděl, že mě nemine ale ani by mě nenapadlo, že mě dostihne tak rychle. Šáhl jsem do kapsy. Kapsa byla prázdná. Jak typické, moje štěstí se zase ukázalo, revolver který mi dal agent Young zůstal ležet u okna. Otočil jsem se. To stihnu, je to kousek. Policista, nebo spíše ten kdo za něj byl převlečen už vytahoval revolver z pouzdra. Byl jsem už pod schody, první schod. Druhý schod. Třetí schod. Něco se muselo stát, vystřel už měl přijít. Nechtěl jsem se otočit, protože bych tím určitě ztratil pár sekund a samotná informace co se mi za zády děje by mi stejně nepomohla. Už jenom dva schody a klika. V tom mi pod mezi žebry projela nesnesitelná bolest, která doprovázela zvuk výstřelu. Podle místa odkud bolest proudila musela kulka roztrhnout kůži na zádech a proniknout mezi žebry dál směrem k játrům a poškodit je. Síla s kterou mi kulka vrazila do těla mě připravila o stabilitu a srazila mě k zemi. Když jsem padal natáhl jsem ještě pravou ruku ke klice, ale aby ji stiskla jsem ji už přesvědčit nedokázal. Ruka se bezmocně svezla po klice a dopadla natažená přede mě. Napjal jsem všechny svaly abych se otočil na záda. Všude kolem byla rozstříknutá krev.
Na schodech, na pravém sloupu, který podepírá verandu, na dveřích a i na mojí košili. Kulka prošla skrz a vyletěla ven. Z posledních sil jsem zvedl hlavu. Bylo to nesmírně obtížné a cítil jsem, že mi rychle docházejí i ty poslední síly. Policista byl už na cestě ke mně. Na chodníku za ním ležely prázdné nábojnice. To byl ten důvod, to co ho zdrželo. Když zastřelil Younga byl tak nervózní, že si ani nenabil. Byl to vlastně nějaký amatér! Ze všech profesionálních vrahů, zabijáků, vojáků, které jsem poznal, na mně pošlou takového amatéra! Nejspíš nějaký neúspěšný policajt. Stejně to už bylo jedno kdo to je. Ležel jsem tam s dírou v hrudi, zalitý krví. Vyšel po zakrvácených schodech až ke mně. Naposled jsem zvedl hlavu a podíval se mu do očí. Byl jsem připraven. Ale to, že je to nějaký amatér mě štvalo. Zamířil. Tak, že jsem v hlavni dokonce viděl závity. Podíval se mi do očí.
„Stálo ti to zato?“ zeptal se tiše.
Vystřelil.