Beznaděj 2

Zbývá mi posledních pár chvil života, proto se pokusím napsat dopis, který vysvětlí moji neodvratnou smrt. Jmenuji se Albert Huckley a jsem právníkem, ano jsem ten uznávaný právník z města Hakar.
Právě jsem něco zaslechl, ne to bylo jenom vrznutí oken. Už jsem myslel, že si pro mě přišla. Bože dej mi ještě jednu šanci přísahám ti, že se změním. Omlouvám se ti Bože za svoje rouhání, vím, že to změnit nejde. Už je pozdě, příliš pozdě. Alespoň spas moji duši a nenech ji propadnout ďáblu, o to tě prosím.
Kde jsem to skončil? Na začátku, právník z města Hakar.
Před měsícem mě vyhledal můj bratranec Vlastimil Mousley. Bratrance jsem přijal ještě týž den. Bohužel, kdybych věděl jaké prokletí na mě přinese, nikdy bych ho byl nevyslyšel.
Vlastimil byl ve velkých depresích, vůbec jsem ho takového nepamatoval. Dlouho seděl bez hnutí na židli. Když jsem se ho zeptal jestli mám zavolat lékaře, odpověděl mně něco v tom smyslu, že jemu žádný lékař nemůže pomoci. Já sám jsem ho přemlouval, ať mi řekne, co se mu stalo tak závažného.
Vykládal mi, že ho pronásleduje nějaká stvůra. V tu chvíli jsem myslel, že je bratranec duševně nemocen. Začal se smát, pak brečel. Pokračoval, že ta stvůra se jmenuje Beznaděj a pronásleduje ho na každém kroku. Prosil mě, jestli u mě může chvíli zůstat. Po dlouhém přemlouvání jsem nakonec souhlasil, alespoň budu mít bratrance na očích.
Problém byl v tom, že se mě držel na každém kroku, nikdy nechtěl být sám. Ale to nebylo možné, večer vysílením usnul a já ho uložil na pokoj.
To co jsem viděl ráno v pokoji, kde jsem ho noc předtím uložil, se mnou silně otřáslo. Bratrancovo tělo bylo roztrhané a poházené po celé místnosti. Krev na stěnách a střeva u dveří napovídala skutečně tomu, že ho roztrhala nějaká šelma.
Ihned jsem zavolal policii, po dlouhé analýze mi sdělili, že se s ničím takovým nesetkali. Prý ho v místnosti roztrhal vlk. Řekl jsem policii o všem, s čím ke mně Vlastimil přišel, samozřejmě to bylo tak neuvěřitelné a nechtěli tomu věřit. Smrt mého bratrance byla odložena.
Ale něco se od té doby změnilo. Cítil jsem jak mě něco pronásleduje. V noci jsem procházel městem a zahlédl jsem stín, stín vlčí zrůdy. Už vím, že jsem na řadě. Ale proč, proč já? Za žádnou cenu jsem se snažil nezůstávat sám. Bylo to těžké, žena mi před třemi roky zemřela a děti jsme neměli. Najal jsem si jednoho sluhu, aby byl neustále se mnou.
Platil jsem mu dobře, ale přeci mě dnes nechal samotného. A já sám tu teď sedím a píšu svůj dopis. Také jsem přišel na to, proč já musím umřít. Beznaděj nechce, aby o její existenci někdo věděl, proto každého, kdo o ní ví, zabije. Stihl jsem to dopsat, děkuji Bože.
Pojď si pro mě.

Zahlédl jsem na stropě stín. Je tady.

Hakarské noviny 6.6.1964

Hakar- Dochází k nevyjasněným zabití členů městské policie. Již bylo usmrceno 10 policistů, vrah stále uniká. Žádáme občany, pokud vědí cokoliv, co se týká případu, ať to nahlásí na kterékoliv policejní stanici.