Pohnutí

Prohodil jsem oknem hlavu a rychle pro ni běžel. Když jsem byl venku tak už jsem tam zůstal. Nebylo ani tak hezky jako spíš že bylo syrovo, chladný vítr vál a studené kapky deště se tříštily v jeho silných poryvech. A tak jsem tam stál a čekal až naprší a uschne. Nejen na to. Za ten čas, co jsem tam stál, jsem si uvědomil tolik věcí, tolik souvislostí. Stát a hledět na kamennou stěnu mraků s jejich rozfoukanými kraji jakoby do spirál. V tom nečase se samotný čas zastavil. A jak tam stojím, už skoro celý mokrý, kovový příkrov nade mnou si odšrouboval své víčko a vyhrnul plášť aby z té šedi vystřelil jeden jediný paprsek jako šíp z luku, který zasáhl moji hruď. Teď postřelen nevěděl jsem co dělat. Oranžový pruh skrze mlžný opar je jasně ohraničený a míří na mě. Jistě by šlo utéct, ale není kam. Jasnost zalila každé místo, o kterém by šlo jako o skrýši smýšlet. Raději dál na svém místě nehybně zůstanu stát v objetí toho kontrastu. V kleci.
Okamžik, který netrval déle než pár sekund, já prožíval několik hodin možná dnů. Teď už jsem věděl co dělat. Slunce už opět zašlo v olovo a z mraků se pomalu začaly sypat kroupy ledu. Rozběhl jsem se ke dveřím a vešel. Vyšel jsem po schodech a lehce zaklepal na dveře bratrova pokoje. Nikdo se neozval a tak jsem je otevřel. Leželi tam. Dvě nahá těla propletená v jedno. Nevšimli si mě. Vzal jsem tedy šavli, kterou bratr dostal od dědy po jeho pradědu. Zabil jsem je. Ji i Jeho. Neuvěřitelný chlad se rozlil po mém těle. Poté jsem sešel dolů a tam dokončil vše. Matku jsem podřezal kuchyňským nožem a otce na zahradě ubil kalačí. Nechtělo se mi nad tím dílem plakat, nepocítil jsem žádný cit, jen chlad stále sídlil v mém těle jako tygr v kleci. Šeřilo se a mě k domovu už nic nevázalo. Vyšel jsem tedy se svým psem do lesů. Našel jsem tam nový domov a žiji zde dodnes. Psa jsem snědl.