Peklo!

Když jsem ráno vstala, byla nálada pod všechny psy světa.
Táta četl noviny v kuchyni, máma dělala snídani a bratr ještě spal. Přišla jsem do kuchyně.
„Co je? Tváříte se ňák divně. Dyť je sobota užívejte si.“
„No, tak se radši podívej do novin.“
Táta mi podal Moravský deník.
Oči mi padly na titulek: Záhada ztráty 3 dětí za jednu noc.
Okamžitě jsem se pustila do usilovného čtení:
To, co se v obci Maděnín událo za včerejší noc bude vrtat v hlavně asi všem obyvatelům.
Za noc se ztratily tři stejně staré, devítileté děti. A co je ještě větší záhadou, všichni přímo ze své postele z pokoje. Pachatel nezanechal žádnou stopu. Nikdo neví zda děti sami neutekly- byly totiž navzájem velcí kamarádi. Všechno to byli chlapci. Policie odmítla podat k záhadě nějaký komentář. Sdělili pouze: „Nikdo nevíme, co se vlastně stalo a jak by se mohl případný útočník dostat do domu.Nic se neztratilo, zřejmě šlo útočníkovi pouze o děti. Víc nevíme.“
Rodiče se odmítli k případu vyjádřit. Odmítli zveřejnění jmen v tomto článku.

Úplně mi z toho zatrnulo. Okamžitě jsem se zeptala táty, kdo to byl. Byl totiž v zastupitelstvu obce, takže měl přehled.
„No, nevím jestli bych ti to měl říkat. Nesmíš to nikomu říct. Takže byli to tři kluci. Bratři Malasovi a Honzík Kotlů. A abychom si něco ujasnili: V noci budete spát s náma v ložnici. Rozložíte si tam gauč a přes den budete chodit jenom na zahradu. Dokud se to nějak nevyřeší. Jasný?“
Čekal na moji odpověď ale moc příjemně mi nebylo. Byla jsem zvyklá na 100% volnost. Kromě noci jsem si mohla chodit kam jsem chtěla. Nakonec jsem ale přistoupila konec konců, mají o mě strach. „Tak jo. Ale pod tou podmínkou, že se budem moct koukat večer v ložnici na telku.“
„Ujednáno.“
Mezitím máma udělala snídani. Bylo to výborný. Takovej mini švédskej stůl. Mě ale pořád vrtalo hlavou, jak je možný, že se tady něco takovýho stalo. Hned jak jsem se najedla, šla jsem na ICQ, abych napsala kámošům, jestli ví, co se v noci stalo. Jasně, že to všichni věděli. Byli z toho úplně špatný. Hlavně Matěj. Honza Kotlů byl totiž jeho o 4 roky mladší brácha.
„Vůbec to nechápu, máme přece společnej pokoj!“
„To bude v pohodě. Zítra se vzbudíš a táta ti řekne, že je to všechno v pohodě a že už Honzu našli.“
„Ty máš teda sebevědomí. No jo, když tobě neunesli bráchu.“
„Neboj, víš co? Jestli se v noci ještě někdo ztratí, další noc se budem potoulávat po obci a budem hlídat. Ok?“ ¨
Chvíli jsem čekala než odepíše. Pak se nakonec objevilo:
„OK“

DALŠÍ DEN RÁNO.
Vběhla jsem jako střela do kuchyně
„Tak co? Něco novýho?“
Máma se na mně podívala.
„Další ztracený děti.“
„A kdo? Chci to vědět.“
Táta začal trošku zvláštně.
„Je to celé nějaké divné. Minule jim bylo všem 9 a byli 3. Teď jim bylo všem 10 a byli 4.“
Hrklo ve mně. První co mě napadlo bylo, že nám je s bráchou 11.
„Napadlo tě to stejné, viď.“
„Martine, musíme být opatrní. Vždyť jsou to dvojčata a oboum je 11.“
Máma měla veliký strach.
„A kdo to teda je?“
„ Hana Kořínková , Lenka Korcová a Kamil Havlásek.“
V rychlosti jsem se nasnídala a letěla jsem na ICQ.
Ještě že byl Matěj on-line.
„Drsný co? Tak platí dneska v noci?“
Chvíli váhal
„Si piš.“
„Dobrý, jen si přinesu papír“ napsala jsem jen tak z ironie.
Ve mně začal pulsovat adrnalin na noc.

12 HODIN NOČNÍCH
S Matějem jsme se setkali přesně ve 12 před nádražím. Trošku jsme se shodli na tom, že asi půjde po mě a po bráchovi. Schovali jsme se před našim barákem ve křoví.
„Už je půl jedné a nikde nikdo.“
„Nevadí.“ Najednou jsem se začala třást. Nevím jestli strachem nebo zimou, ale asi obojím. Někdo se totiž přibližoval k našemu domu a táhl se před tím závan studeného vzduchu.
„Co to je?“
„Spíš kdo to je!“ Napomenula jsem ho
„Ne ne. Co to je. Má to kopyta. A červenaj mu oči.“
„Panebože!!!“
Ovinul mě strach. Třepala jsem se ještě víc. Neměla jsem daleko k tomu, abych se rozbrečela.
Najednou začala hrát divná píseň. V životě jsem ji neslyšela.. To co se dělo v posledních pár hodinách si nechci v životě připomenout.
Najednou se kolem té postavy začaly sbíhat děti. 3 byli. Byl tam můj brácha, Jana a Standa.
Všem bylo 11. Začalo mi docházet, že by měli být 4 a já mezi nimy chybím. Všem bylo 11. Pak mě mozek tlačil k tomu abych šla vpřed a přidala se k ostatním. Nechtěla jsem, ale něco mě tlačilo stále vpřed.
Veverka!! Ten ďábel nebo co to bylo byl starej Veverka. Nejnábožnější člověk v Maděníně.
70 letej chlap co nevynechal jedinej kostel, jedinou mši.
Pousmála jsem se. Vždycky to je ten nejmíň nápadnej.
Šel směrem ke svému domu. My všichni jsme ho následovaly. Asi jsme všichni vnímali, co se děje, ale nemohli jsme pochopit, jaktože jdeme. Napadlo mě, že by mohl Matěj upozornit policii. Hlavou mi běhalo tisíce myšlenek.
Mezitím jsme došli k jeho domu. Bylo tam vedro jak v sauně. Všude šlehaly plameny. No jo peklo.
Všechny děti, co se ztratily v bližší době byly zavřený v klecích. Některý spaly, některý se snažily dostat z klece ven.

Zahlídla jsem Matějovýho bratra. Rozhodla jsem se něco dělat. Začala se mi vracet vlastní vůle. Rozutíkala jsem se a snažila se utéct ven. Snaha zachránit se změnila v boj o vlastní život. Na to, jak byl Veverka starej běhal až moc rychle. Byla tam spousta chodeb, všude plameny a všechny byly stejný. Našla jsem svazek klíčů. To bylo plus. Mínus bylo, že mě doběhnul a já musela najít nějakej vchod jak se dostat zpátky ke klecím. Měl nějakej palcát nebo co to bylo. Říkala jsem si, že bych mohla užít svoje hodiny juda, ale moc to nepomohlo. Koukla jsem se na ten palcát a začala radějc utíkat. Zahnula jsem doprava. Jako zázrakem jsem se k těm klecím dostala. Naštěstí začali k vědomí přicházet i ostatní. Vrhli se na něj a vytrhli mu ten palcát. Já zatím odemkla všechny klece. Pro Veverku si přijela policie. Dostal doživotí a posedí si dlouho. Já dostala cenu za hrdinství a věčné díky od rodičů všech dětí.