Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán...

Tam na vrtulníkové základně potřeboval vyřídit pár záležitostí. Za nedlouho se chystal k návratu domů do své země a právě ony záležitosti měly s jeho návratem hodně společného. Netušil, že za několik hodin ze sebe bude muset vydat vše, co se až dosud naučil aby přežil.

Přijel do téhle Bohem opuštěné země jako jeden z mnoho příslušníků mírové mise OSN aby pomáhal. Ani ve snu by ho nenapadlo, že nakonec bude nucen zabíjet…

Byl policistou a zde v Libérii byl jako instruktor bojových umění a policejní taktiky. Lidské osudy jsou různé, často slyšel od různých lidí -,,K čemu ti to učení jak se prát někdy bude ? Dřeš se jako cvok a proč ? Copak ti to někdy k něčemu u nás bude… ?“

V životě se nikdy nic nestane jen tak a všechno má souvislost se vším. Tím, že se od mládí cvičil v umění jak se ubránit a přežít vlastně zachránil nejméně jeden život. Proč ?

Kdyby se nenaučil bojovat, asi by se zajímal třeba o umění, nebo by byl prodavačem ( nic proti prodavačům !! ). Nikdy by ho třeba nenapadlo stát se policistou a nikdy by se nedostal do Libérie aby tamní policisty učil, jak na to, aby v zemi donedávna zmítané občanskou válkou dokázali nastolit pořádek a zamezili krvavým střetům.

Nakonec by třeba to, co potkalo jeho v březnové noci potkalo někoho jiného z mise a ten někdo by třeba nebyl tak dobře připravený jako on a nepřežil by.

Mírová mise v Libérii měla pro něho jedno zvláštní pravidlo. Byl to zákaz nošení zbraně. Dost neobvyklé a dost nebezpečné. V zemi, kde násilí a krutost ještě neuvolnily místo v myšlení místních lidí bylo toto pravidlo takřka nesmyslem, nicméně bylo zákonem.

Těžko si představit policistu beze zbraně na ulici kteréhokoliv města v Evropě ( kromě Velké Británie, kde je to pravidlem také). Zkuste si představit tuto skutečnost v zemi, kde docela nedávno někdo vtrhl zcela beztrestně do domu někoho jiného. Když byly útočníci vyzbrojení střelnými zbraněmi, mohl přepadený mluvit o štěstí, jeho konec tak byl relativně rychlý… Většinou ale šlo o skupiny násilníků vyzbrojených mačetami a nevím, jestli si někdo z nás (Vás) dokáže představit, jak by musel přihlížet tomu, že jeho žena a děti ( lhostejno zda šlo o dívky či chlapce…) jsou znásilněny a postupně zaživa rozsekány mačetou na kousky. A pak ty potem a krví zalité tváře, často vedené účinky drog obrátí po nekonečných minutách svou pozornost k Vám…

Ne, nechci nikoho děsit, ani se nevyžívám v popisování drastických a nechutných situací. Popisuji jen a pouze skutečnost, kterou si my – Evropané ( snad kromě obyvatel bývalé Jugoslávie) umíme jen stěží představit. Taková hrůza je však dodnes a možná právě teď – kdy čtete tyto řádky někde skutečností.

Mise OSN působí v Libérii od roku 2003, kdy došlo po rezignaci prezidenta Charlese Ghanky Taylora k jakés – takés dohodě mezi znepřátelenými frakcemi a ke křehkému a jako ostří mačety tenkému příměří. Mise OSN měla za cíl prohloubit dialog a zkusit zavést něco, k čemu ještě většina zemí v Africe ( ať se nám to líbí či nikoliv) nedospěla.

Jsou zkrátka jiní a z toho pramení spousta nedorozumění . Oni nechápou nás a my nemůžeme pochopit je. Zdálo by se, že musí být dávnou minulostí chvíle, kdy jeden kmen napadl vesnici kmene druhého. Kdy mladí muži museli dokazovat svou dospělost a právoplatné členství ve své společnosti tím, že v boji pozabíjeli co nejvíce nepřátel. Počítali se i děti… S výkřiky -,, jedl jsem !“ s dnes a nám těžko pochopitelným gustem zaráželi své asagaje (ostrá kopí s širokým ostřím) do těl svých nepřátel.

Čas šel svou cestou a asagaje vystřídal samopal Kalašnikov. Chuť na krev ale zůstala a jediným rozdílem byla právě modernější zbraň v rukou. Jenže ne každý byl členem skupiny vyzbrojené moderními prostředky a navíc – samopal je neosobní a neposkytuje takový prožitek z výkřiku - ,,jedl jsem…!“

Jel v terénním voze a na vrtulníkovou základnu v Monrovii už mu nezývalo mnoho. Bylo krátce po desáté večer a on si všiml, že u kraje silnice leží postava. Kousek dál stálo auto a vše se zdálo být výsledkem noční dopravní nehody. Vystoupil aby pomohl, netušil, že vystoupil aby zabíjel.

Zatímco se snažil zjistit, jak je na tom muž ležící na prašné silnici, jiný muž se pod ochranou stínů přikradl k jeho vozu.

Snad něco zaslechl, snad to byl instinkt. Otočil se a došlo mu, že se o žádnou nehodu nejedná. Začal se s výkřikem -,,Hej! Co tam děláš ?!“ zvedat od ,,zraněného“ , ten ho však uchopil za zápěstí…

Pak už šlo vše ráz na ráz. Jedna mačeta mířící na jeho hlavu, úhyb a bolest na čele. V kapse teleskopický obušek – jediná zbraň kterou měl . Blok útočníkovi paže s mačetou a úder. Při každém sportovním klání by byl takový, byť jen náznak úderu důvodem k diskvalifikaci. Toto však nebyla soutěž, toto byl boj o přežití. Útočníkova krev se mísila s jeho krví a další útočník ke kterému je třeba obrátit pozornost. Úhyb a kop. Jeden úder, druhý úder. Oba z kategorie smrtících…

Útočníků se ze tmy objevuje více. Naštěstí terénní auto je docela blízko a jemu se podaří dostat se dovnitř vozu dříve, než vražedným stínům k němu. Ujíždí. Na místě zanechává dva z útočníků, podle jeho zkušeností jim šance na přežití po jeho úderech zbývá jen malá. Nemohli si vybrat horší chvíli a horší ,,oběť“. Chtěli zabíjet, zaútočili a museli nést následky svého jednání. Řídili se pravidly džungle a musely se jim sami podvolit .Uznávali jen boj a právo silnějšího ale on nebyl bezmocný stařec nebo těhotná žena tak skvělá na ,,pohrání“ a na výkřik - ,,jedl jsem…!“

Ošetřili ho v polní nemocnici, která patřila pod ukrajinskou část mise OSN. Jeho zranění nebyla vážná a on za nedlouho seděl v letadle mířícím do České republiky. Něco si však ještě přivezl.

Strach…

Jeho boj zdaleka neskončil. Krev útočníků se dostala do jeho ran na čele a na rukou. Vrátil se ze země, kde AIDS je něčím, jako u nás problém vysokého krevního tlaku…

Já osobně mu držím palce a doufám, že ti dva co se ho pokusili tam daleko zabít, v sobě neměli zákeřný vir.

Zabil aby mohl žít a s tím se nežije dobře. Kdo si myslí že ano – ať se modlí, aby nemusel nikdy bojovat o svůj život…