Cherchez la Femme

Blázinec začal už na začátku služby. Tři Rumuni v postarším Opelu si spletli pražský okruh s okruhem v Monte Carlu a potom, co ten machr za volantem nevybral levotočivou zatáčku, skončili omotaní okolo lampy veřejného osvětlení. Ten co seděl vzadu a řidič to měli středně těžký, spolujezdec vedle řidiče nebyl na pásech a jeho tělesná schránka vypadala podle toho.

Prali jsme se o něj na sále tři hodiny a zas se potvrdilo, že zázraky se dějí.

Byl stabilizován a my okolo byli zralý na čistej kyslík…

Těšila jsem se na kafe jako křovák na déšť, když přišla hláška z příjmu.

Mladá žena, věk přibližně třicet. Masivní krvácení v dolní polovině těla. Při převozu ,,spolkla“ už jednu jednotku krve. Pohmožděniny na hlavě a trupu. Nastoupil šok, vážný pokles tlaku a musela být napojená na ,,provázky“. Tak říkáme připojení na mašinku, co za vás dýchá a vůbec udržuje základní životní funkce. Tak jako loutku oživují – provázky…

,,Tu snad přejel tank“, říkala jsem si.

Tank to nebyl, byla to šelma. Přesněji řečeno šelmy tři a říkali si Homo Sapiens.

To že byli tři, jsem se ale dozvěděla až později.

,,Připravte dvojku, vezou nám sem to znásilnění“, slyšela jsem z chodby hlas vrchní sálové.

Znásilnění?!

Pro boha, to jí trefila zednická četa Ukrajinců?

Nejdříve jsem jí nepoznala. Její světlé vlasy byly od krve, halenka rozervaná a spodek těla měla nahý a samou krev.

Dva saniťáci jí vezli na nosítkách a mladá sestra z ,,rychlý“ jí držela na obličeji masku s balónem a ten v pravidelných cyklech mačkala. Tím jí vháněla tolik potřebný vzduch do plic, než bude na sále připojená na ,,pevný“ rozvod.

Když byla na stole, vzala jsem její levou ruku do své, abych zavedla jehlu do kanyly, kterou už měla v žíle.

Ten prstýnek jsem poznala hned, vždyť jsem jí ho sama koupila k loňským Vánocům. Ten uzlíček zakrvavených svalů a kostí (o kterých se později zjistí, že některé jsou zlomené) je Irena!

,,Tak co je holka, já už to do ní potřebuju napumpovat…!“ hlas anesteziologa Petra mě konečně donutil zvednout oči od Ireniny ruky a já jsem se v šoku rozhlížela po tvářích skrytých pod rouškami, které jsem viděla okolo sebe.

,,Pane bože, to je moje ségra Irena!“

První zareagoval ,,anesťák“ Petr.

,,Vystřídejte jí někdo! Fofrem, nemáme čas…!“

Něčí ruce mě uchopily za ramena a s pevným, rozhodným tlakem mě odsunuly stranou. Jiné ruce udělaly to, co jsem měla udělat já a pro mé kolegy a Irenu začal závod s časem.

Odklidila jsem se stranou a protože všichni měli co dělat, nikdo mě nevyvedl ze sálu ven. Vnímala jsem jen povrchně a teprve hláška o stále klesajícím tlaku krve, která předcházela slovům -,,ztrácíme jí…!“ mě znovu zapojila do hry. Snaha všech na sále se ještě zintenzívnila a já paradoxně vnímala i slova písně Michala Tučného, linoucí se ze sterea, které nás jindy uklidňovalo - ,,…měl jsem rád stín stromů, říční proud…“

Naštěstí se povedlo Irenu znovu ,,nakopnout“ a udržet.

-------------------------------------------------------

,,Co se vlastně stalo?“

Ani jsem nevěděla, jestli mě máma vnímá. Měla opuchlé oči od pláče a v nich nepřítomný výraz člověka pod vlivem oblbujících léků.

,,Sylvinko, já nevím. Irča mně volala asi v půl devátý, že se zdrží u Petry. To je ta její bývalá spolužačka z gymplu. Bydlí někde pod Strahovem. Holky se prej dlouho neviděly, ale já Ireně říkala, ať už jede radši domů. Že to teď večer bude blbě jezdit…“

Máma polkla a i přes vliv prášků se zas rozplakala. Donesla jsem jí sklenici vody a musela jsem počkat, až se trochu uklidní. Dneska jsem u ní musela být celý den. Táta nám umřel před třemi lety a tak jsem se o ní musela postarat já.

Sama bych potřebovala rameno, o které bych se mohla opřít, ale to poslední z mého života zmizelo před pár měsíci. Předcházelo tomu ,,uzrávací“ období. V ,,NĚM“ dozrálo přesvědčení, že se ještě pořád (ve třiceti šesti…) hledá a necítí se na to vázat se…

Ve mně zas uzrálo poznání, že chci někoho, kdo už se našel a ne někoho, kdo sám sobě zabloudil.

A tak jsem už nějaký čas ,,singl“. Jsou chvíle, kdy se s tím žít dá a chvíle, kdy se s tím žít musí…

Máma pomalu srovnala dech a tak jsem se mohla dozvědět, jak to bylo v ten osudný večer.

,,Povídala, ať se nebojím, že jich, jako holek z té návštěvy pojede domů víc. Jenže všechny jezdí po Plzeňský buď dolů k Andělu, nebo nahoru k Motolu. Ona určitě musela směrem k nám, na Šmukýřku jet sama…“

Jo, tohle byl problém, který jsem musela ještě jako mladá holka bydlící u rodičů řešit často. K nám na kopec nad Košířemi jezdil jen jeden autobus, sto dvacet trojka. Intervaly měl – ,,úterý a duben“. Ve večerních a nedej bože v nočních hodinách se skoro vyplatilo jít od ,,hlavní“, jak jsme Plzeňský ulici říkali, k nám na kopec pěšky. Autobus to dost objížděl a byla spousta zkratek po různých schodech a různými uličkami, kudy se dalo nahoru jít.

Někde mezi Cibulkami a bývalým areálem ZPA musela potkat ty grázly, co z ní udělali krvavej uzlíček.

První co mě a asi i policajty napadlo, byli stavební dělníci ze stavby nových bytovek, co vyrůstaly opodál. Jenže ta stavba je teprve v začátku a na nějaký noční finišování si obyvatelé v okolí ještě počkají. Takže stavební dělníci mezi půl desátou a půl jedenáctou v noci, kdy Irenu našel pán venčící psa asi nepřipadali v úvahu.

Irena byla udržovaná v umělém spánku a ležela na ,,Jipce“. Zatím s ní nikdo mluvit nemohl a byla vůbec klika, že se vrátila z ,,tunelu“ zpátky. Ten den jsem šla zas na noční, tak jsem mámě slíbila, že se na Irču zajdu podívat a že jí cinknu, jak to s ní vypadá.

----------------------------------------------------

,,Sylvo, to nebylo klasický znásilnění. Podívej, s tebou můžu mluvit otevřeně.“

Standa Chládek Irenu operoval a byl to právě on, komu se povedlo přivést jí ,,zpátky“.

,,Jak to myslíš Stando?“

,,Myslím to tak, že chlapský nářadí nenadělá takovou paseku, leda by ho některej z nich měl jako slon…“

,,Ty myslíš, že jich bylo víc?“

,,Na to dám krk. Kdyby byl jen jeden, neměla by takový stopy a pohmožděniny na zápěstích. Její stehna by neměla tolik modřin od svírajících prstů. To by ten frája, kdyby to byl sólista, musel mít rukou jako chobotnice. Já bych si tipnul, že museli být nejméně tři…“

,,Pane bože!!!“

Představila jsem si tu hrůzu a objala jsem si trup v obraném gestu překříženýma rukama. Standa dál seděl klidně naproti mně a dával mně čas, abych to strávila. Nepokoušel se mě nějak utěšovat a už vůbec neudělal tu chybu, aby na mě sahal.

Kdysi na mě sahal a mně se to líbilo. Bylo to v době krátce po mém příchodu na oddělení. On byl ženatej a já mladá holka, který imponovala pozornost staršího kolegy. Kousek ,,cesty“ jsme spolu tehdy ušli, ale naštěstí jsme došli k tomu, že z nás budou mnohem lepší přátelé, než milenci.

Jak jsem řekla, neměl snahu se mě dotknout. Spousta chlapů dělá tu chybu, že se chtějí dotýkat ženský, když ta má překřížený ruce přes prsa. Chlapi prostě netuší, že to nám holkám není zima, to jen chceme být sami se sebou.

,,Pokračuj Stando.“

,,Jsi v pohodě?“

Jen jsem přikývla, ale kdybych věděla co uslyším, raději bych si tu hlavu utrhla…

,,Jak už jsem ti řekl, nebylo to klasický znásilnění. Ani v pochvě, ani nikde jinde na jejím těle se nenašla ani stopa spermatu. Já pochybuju, že by ti grázlové byli tak uvědomělí a nasadili si před ,,tím“ kondom. A jak už jsem ti řekl, ta zranění nebyla způsobená mužským pohlavním údem. Uvnitř byla ošklivě potrhaná a našli jsme tam malé kousky něčeho, co vypadalo jako kůra z nějakého klacku…“

Jo a ještě něco,ona totiž taky měla menzes…“

,,Děláš si prdel Stando?!“

Připadala jsem si, jako by mně někdo nasypal ledovou tříšť za krk.

,,Bavíme se snad o něčem humorným Sylvo?!“ Standa se ke mně naklonil a vážně se mně díval do očí.

,,Promiň Stando, já… Já jen… To je prostě mimo okruh mýho chápání. Proč by jí to někdo proboha dělal? Že by se našel jeden takovej magor, budiž, ale nemíň tři?!“

,,Já to taky nemůžu skousnout, I ti vyšetřovatelé z kriminálky z toho byli tak trochu vedle. A že ti už musí být zvyklí ne ledacos…“

,,Vidíš, policie,“ uvědomila jsem si.

,,Musím k nim taky zajít. Nebo myslíš, že přijdou oni za mnou?“ Moje vnitřní rozpoložení mně bránilo vyfabulovat si pravděpodobný vývoj událostí.

,,Myslím, že za tebou přijdou sami. Anebo si tě spíš nějakým způsobem předvolají. Když jsem jim předával ty kousky kůry na rozbor, říkal jsem jim, že je to tady taková naše ,,rodinná“ záležitost. Řekl jsem jim, že jsi byla u jejího příjmu. Nevadí ti to?“

Jen jsem zavrtěla hlavou, že jako nevadí.

,,Kdy myslíš, že bych mohla s Irenou mluvit?“

,,Ještě jí budeš muset pár dní nechat. Jestli půjde všechno dobře, opakuju - ,,jestli“, tak by mohla do konce týdne jít z Jipky na normál pokoj. Nedělej si ale naději, že si s ní moc pokecáš. Zatím řešíme její ,,fýzis“, pak příjde na řadu duše. Tam si myslím, že to bude mnohem na dýl…“

--------------------------------------------------------

,,Můžu vám něco nabídnout?“

Na poldu byl celkem fešák. Jmenoval se Kubín a jeho oči už asi viděly hodně. Když jsem odmítla jeho nabídku na kafe nebo vodu, chvíli si mě jen tak mlčky prohlížel. Nevím, jestli je to učí už na policejní škole, ale uměl se těma svýma očima dívat tak, že jste si před ním připadali nazí a průsvitní. Bůh ví, proč jsem znervózněla a jako by v předtuše událostí co se stanou v blízké i vzdálenější budoucnosti jsem se oklepala a musela jsem pohledem uhnout.

Asi si uvědomil, jaký vliv jeho mlčenlivý pohled na mně má, zakašlal a přerušil to nepříjemné ticho.

,,Jste si hodně podobné, ale to asi víte.“

Jo, po stránce vzhledu jsme si s Irenou opravdu podobné. Uvnitř jsme ale každá jiná. Já byla vždycky víc do ,,světa“. Byla jsem kdysi juniorskou mistryní republiky v lukostřelbě. Sport mně dost bavil. Jenže pak přišla maturita a po ní jako by se ve mně něco zlomilo. Začala jsem dál studovat, abych nebyla jen ,,umývačkou zadků“ a na luk už nebylo tolik času. Sport mě ale dal hodně. Naučila jsem se rvát s obtížema a docela mně to šlo.

Irena, moje dvojče byla úplně jiná. Byla od malička daleko křehčí, tak nějak jí ta nálepka ,,malý holky“ vydržela až do dospělosti. Měla za sebou jeden nevydařenej vztah, takový ty nevinný flirtíky nepočítám. On byl stejně starý jako ona a to bylo asi špatně. Ona potřebovala spíš někoho, kdo by jí ukazoval cestu. Ten její, Ríša se jmenoval, byl spíš opak. Chvíli spolu bydleli v jeho bytě. Zhruba v době když to mezi nimi skončilo, nám umřel táta a Irča se vrátila domů k mámě. Vždycky jsem doufala, že nezůstane mámě na krku, vždyť byla hezká…

A teď se stalo tohle. Obávala jsem se, že (jestli se z toho všeho dostane) už nebude chtít chlapi ani vidět.

Upřímně, kdo by se jí mohl divit.

,,Jsme dvojčata…“

Zdál se být překvapený, asi to nevěděl.

,,Myslel jsem, že je mezi vámi tak dva – tři roky rozdíl…“

Usmála jsem se a jemu došlo, jak by se taky dala jeho slova vyložit.

,,Já to nemyslel jako že vy vypadáte s ohledem na sestru starší, ona na mě prostě působí tak strašně mladě. Nevím jestli mně rozumíte?!“

Rozuměla jsem mu. Na každého tak působila. Bylo jasné, že pan Kubín umí koukat přímo pod slupku. Pochybuju, že s Irenou mluvil. Pokud vím, probrala se zatím jen párkrát a myslím, že ani jednou u toho policie nebyla.

,,Jak se to stalo?!“

Teď překvapený nebyl. Asi odhadl i mně a poznal, že na nějaký běhání okolo horký kaše nejsem.

,,Zatím vám toho moc říct nemůžu. Ne že bych nechtěl, ale máme toho málo. Čekáme výsledky z forenzního, asi víte co mám na mysli…“

,,Čím jí to udělali?“

Pokrčil rameny a musím mu připsat bod za to, že se mně dokázal dívat přímo do očí.

,,Ať už to bylo cokoliv, odnesli si to sebou. Podle všeho šlo o nějaký kus dřeva. Klacek, nebo něco takového. Snad ležel náhodou někde na místě kde jí to udělali. Podle toho co jsme zjistili na místě činu (brr, ta odporně odborná hantýrka…) byli nejméně tři. Měli sílu a jeden z nich má boty číslo čtyřicet tři.

Musím se vás zeptat, co mohla dělat v tu dobu v tom lesoparku? V jejím věku, neuražte se prosím, už nějaké zkušenosti mít musela. Proč by šla v noci tak nebezpečným místem sama, když to mohla krásně obejít ulicí. Ulicí, kde svítili lampy a měla by hned po ruce domy plné lidí.“

,,A proč jí ty lidi nepomohli?!“ neudržela jsem se.

,,Musela přeci řvát!! Vy by jste neřval, kdyby vám někdo rval klacek do…“

Snažila jsem se chytit dech a zaplašit rudé kruhy z prostoru před očima.

,,Můžu dostat tu sklenici vody? Prosím…“

,,Je mně to všechno moc líto a chápu vás.“ Postavil přede mě skleničku čisté vody a dotkl se mojí ruky. Uměl v tom chodit polda, jeho dotek byl příjemný a přitom v něm nebyla ani špetka něčeho, co by se dalo pokládat za vtíravost.

,,Vám nikdo neřekl, že měla okolo hlavy ve výšce úst přelepenou lepící pásku že ne…? Proto nemohla křičet. Tu pásku přeřízl ten chlápek co jí našel. Je to takovej ten důchodce – skaut. Měl psa a v kapse malej švýcarskej zavírák.“

,,Ne, to jsem nevěděla.“ Bože, co ještě se dozvím?!

,,Podívejte se paní, či vlastně slečno Lhotová, vím, že je to hloupá otázka, ale položit jí musím. Nevíte kdo by snad chtěl vaší sestře ublížit…?“

------------------------------------------------------

Toto je ukázka a první kapitola z mé nové knihy – detektivky ,,Cherchez la Femme“ (Za vším hledej ženu), která je zatím ve fázi rukopisu v elektronické podobě a pokouším se ji nabídnout nakladatelům V.K.