Jude

Kvůli barvě pleti.Hodili ho do pračky a řekli,ať čeká a hlavně neleze ven.Kvůli barvě pleti.Chtějí ho snad vyprat?Odbarvit?Barva kůže nejde smýt!A ten zatracený pocit stísněnosti,to se nedá vydržet!Slyšel hlasy.Vzrušené hlasy.Bál se.Jeho barva se mu líbila.A nechtěl o ni přijít!Pak slyšel jen:“Zadrž dech a plav“,a tak to udělal.Najednou byla v pračce spousta místa.Plaval na dno,dotkl se bláta a když cítil,že mu dochází dech,plaval nahoru.Když se vynořil,otevřel oči.Spatřil jen hráz rybníka,zkalenou vodu kolem sebe a zelené uniformy.Opravdu byly zelené?Nevěděl.Vše bylo v tu chvíli zelené.něco mu říkalo,aby se zas ponořil.Nechtělo se mu zpět do bahnité vody,ale musel.Ponořil se tedy,plaval na dno a po chvíli to tu bylo zase.Pocit stísněnosti.Z pračky.Byl opět v pračce.Ale v této to zvláštně vonělo.Domovem.Domovem,který tak dlouho hledal.Teď na nic nečekal a prudce vymrštil ruce před sebe.Měl štěstí,že narazil zrovna na víko.Na první ani druhý pokus nepovolilo,ale po třetí už ano a on..Byl volný!Po dlouhých týdnech schovávání.Pro něj tak nesmyslného.Rozhlédl se po místnosti.Stál v kuchyni.V kuchyni,kterou měl ze všech kuchyní nejradši.V kuchyni své maminky.Stála tam.Uprostřed místnosti a v rukou držela podnos s velkým borůvkovým koláčem.“Tak přece jsi přišel.Pojď jíst,nebo ti to vystydne…“.A v tu chvíli se před ním rozzářila slavnostní tabule plná dobrých jídel.Jeho nejoblíbenějších.Nemohl tomu uvěřit.“Ale napřed se umyj“slyšel vzlykající matku,ale nechápal význam jejích slov a proč kvůli špíně na jeho těle pláče.Až když se podíval na své zakrvácené ruce.Vůbec celý byl od krve.Krev se mu řinula z čela směrem dolů.Zasraný fašouni!oni mě zabili!