Bratrská láska

Už se probouzí. No konečně. Otevřela pomalu oči a zkřivila tvář bolestí. Do toho oka jí praštit opravdu nechtěl. Seběhlo se to tak rychle, a i když měl všechno předem připravené, nešlo vše podle jeho plánu. Ale k čertu s tím, teď ji má u sebe a jen pro sebe. Podívala se na něj a její oči byly jeden velký otazník.

„Proč?“ zeptala se klidně, i když si dobře uvědomovala, že má svázané ruce i nohy. „To je přesně ta otázka sestřičko, na kterou ti rád odpovím. Když jsme byli malí, byli jsme a chodili všude spolu. Nejdřív do školky pak do školy. Potom ses odstěhovala, pamatuješ? Jistěže pamatuješ. Byl jsem tvůj mladší bratříček, o kterém sis myslela, že nic nechápe. Každopádně nebyli jsme už my ale ty a já. Studovala jsi. Častokrát jsem na tebe vzpomínal a snil o tobě. A pak si jednou přijela. Ale ne sama. Přivedla sis takovýho namachrovanýho frajírka. Všichni z něho byli paf. Jen já jsem ho prokouknul. Neměl jsem ho rád už od prvního okamžiku. Drželi jste se u večeře pod stolem za ruce. Věděl jsem to a moc dobře. Usmívala ses na něj jako na obrázek a já byl vzduch. No a kam zmizel ten tvůj milej?“
„Nechápu, kam tímhle míříš. Chceš otvírat staré rány? To snad já vím sama nejlíp, že mě nechal a zdrhnul si, bůh ví kam.“ „Ale nikoliv má drahá. Zůstal pěkně na tom místě, kde ses s ním naposledy rozloučila.“ „Co tím chceš říct?“ „Neměl jsem ho rád. Mluvil jsem s ním nejdřív na rovinu, ať se tě vzdá, ale byl paličatý. Nedalo se nic dělat, musel z cesty násilím. Můžu tě ubezpečit, že moc netrpěl. Zahrabal jsem ho v parčíku pod ty nízké jehličnany.“
Magda jen strnule ležela na pohovce a nemohla uvěřit tomu, co slyšela. Chtělo se jí brečet i zuřit najednou.
„No ale, abych pokračoval. Opravdu jsem byl důmyslný ochránce. Ze země živých zmizelo dost sebevědomých, drzých a nadbíhajících ctitelů ve tvém okolí. Pořád si tě jenom přivlastňovali. Jako další hrozba byl Marcel, Radek, Luděk, Lukáš, Jonáš a další. Taky byli paličatí. Všude jsem ti nadbíhal, kupoval květiny, psal básničky. Dokonce jsem si najal i soukromého detektiva, který hlídal každý tvůj krok. Ignorovala jsi všechny mé pokusy.
„Ale vždyť jsme sourozenci, jak bychom spolu mohli něco mít?“ „Neměli jsme být sourozenci, ale milenci.“ „To by nás nesměla oba dva porodit jedna matka.“ „Vím, může za to matka…proč myslíš, že před 3 roky zemřela a hlavně jak.“ „To snad ne! Okamžitě mě rozvaž a pusť!“ „Vyčkej, za chvíli budeš svobodná. Nech mě mluvit!
Po čase ses stáhla úplně do sebe a z domu už jsi vůbec nevycházela. A já mohl konečně žít. Našel jsem si ženu, odstěhoval se z domu a založil rodinu. Sehnal jsem si slušnou práci, ve které jsem postupoval výš a výš. Žil jsem si poklidný život. A pak jako bys vstala z mrtvých. Plná nové energie a šarmu, který každého okouzlil, si vklouzla zpět mezi nás.

A já už nemohl nadále tajit, že tě miluju a jen odklízet konkurenci. “Nechci nikoho už pohřbívat. Unesu si tě celou celičkou a budu tě mít furt pro sebe. Budeme stále spolu, víš? Vždycky jsem si to přál a teď se mi to splní.“
Magda, která nechápala, co se v tuhle krátkou chvíli všechno dověděla, si nevšimla, že vyndává pistoli.
Střelil ji přímo do srdce. Potom zasvištěla vzduchem druhá kulka, která zasáhla jeho mozek. Skácel se k jejím nohám, jako by ji prosil, ať ještě neodchází.