Tma...

Zaslechla nějaký zvuk, snad pošoupnutí něčeho, snad syknutí nebo povzdech. Vůbec netušila, kde je, ani jak dlouho už tam je. Všude okolo ní byla tma. Nikdy netušila, že může být tma tak intenzivní, tak definitivní, tak doslova hmatatelná. Jenže ona ji nahmatat nemohla. Měla totiž svázané ruce za zády. Seděla na zemi, zády opřená o zeď a kupodivu, i když byla úplně nahá, zima jí nebyla.

,,Je tu někdo? Slyšíte mě prosím?!“ hlas se jí třásl, ne že by šeptala, ale zakřičet se bála.

,,Ano, tady jsem…“ ozvalo se ze tmy, jen pár kroků od ní. Hlas patřil nějakému muži, který se zdál být spíše středního, nebo staršího věku.

,,Kde to jsem? Proč jsem svázaná? To jste mě sem zavřel vy? Proč?!“

,,Ne, ne! Jsme na tom asi stejně. Já jsem tady už strašně dlouho, snad dva dny. Vás sem přinesl před pár hodinami..."

,,Kdo mě sem přinesl? Já vůbec netuším, co se stalo. Strašně mě bolí hlava a nic si nepamatuju.“

,,To já už si tak trochu vzpomínám, jak jsem se sem dostal. Šel jsem si večer zaběhat, najednou mě někdo něčím praštil a pak jsem se probral až tady. Poslední, co si pamatuju, bylo světlo lampy u chodníku.“

,,A kdo nás tady zavřel? Viděl jste ho? Musel jste přeci, vždyť jste říkal, že mě sem někdo ,,přinesl“. Kdo to byl?“

,,Vůbec nevím paní, vždyť ta blbá tma je tady pořád a není vidět ani na špičku nosu. Byla tady i když vás sem dotáhl. Slyšel jsem jen, jak se někde vlevo od místa, kde teď jste, otevřely nějaké dveře. Potom někdo něco táhl po podlaze a dost u toho funěl. Pak zas bylo slyšet dveře jak se zabouchly a potom bylo ticho. Až do teď, dokud jste nepromluvila“.

,,Ježíši, to je strašný! Co je to za magora? Co s námi chce dělat? Víte že já jsem taky byla běhat?! Ale to si říkám jen podle toho, že běhat chodím každý den a tak by byl asi div, kdybych nešla i dneska. Nebo to bylo včera? Vždyť ani nevíme kolik je hodin…“

Roztřásla se strachy. Její nahé tělo bylo krásnější než tělo mužské, ale to nebylo to, co ho na ní vzrušovalo. Byl to právě její strach, který ho uspokojoval. Ta krásná vůně potu a ten děs, co byl z něho cítit. Jak se snažila marně ve tmě cokoliv spatřit, jak měla své oči otevřené dokořán v marné snaze zachytit alespoň jiskřičku světla. On viděl, ona ne. Ten přístroj pro noční vidění byl neskutečně drahý, ale stál za to. Už mockrát měl své oběti zavřené ve svém sklepě, hned vedle garáže. Bylo tam teplo, měl tam zabudovaný radiátor s přísunem tepla z kotelny na druhé straně domu. Ty oči… Viděl je díky přístroji jako ostře zelené body, které vypadaly v její tváři strašně nepatřičně. Škoda, že už musí začít, na ten strach by se mohl dívat takhle pořád…

Bylo slyšet, jak se otevřely nějaké dveře. Spíše cítila, co nemohla vidět – pohyb nějaké postavy, která prošla jen kousek vedle ní.

,,Co to děláte?! Pusťte mě sakra! Au, to bolí, néé. On mě něčím bodl! Pomoc prosím néé“

Hlas jejího společníka vyskočil do ječivé fistule a bylo slyšet zvuky, jako by někdo s někým zápasil. Potom najednou bylo ticho a někdo táhl podle zvuků něco někam okolo ní. Měla křečovitě zavřené oči. To mu přišlo směšné v té naprosté tmě. Jako by si myslela, že když je zavře, že se situace změní. Těžce se dovlekl ke dveřím a zabouchl je z druhé strany. V druhé místnosti měl monitor napojený na infra kameru, na kterém sledoval celou vedlejší místnost. Žena se sesula na bok a bylo vidět, jak mělce a rychle dýchá. Ten strach, ta hrůza byla cítit skoro i skrze stěnu.

,,Jen se třes krásko, šílej hrůzou. To je dobře, to je moc dobře. A budeš šílet ještě víc…“ pomyslel si. Je čas začít.

Ležela na boku a hlavu se snažila schovat mezi ramena. Byla hrůzou celá bez sebe, ale přesto ji to zasáhlo nepřipravenou. Za dveřmi se najednou ozval zvuk puštěné vrtačky a do toho se ozvalo něco, o čem zprvu nevěděla, co by to mohlo být. Až když jasně rozeznala ve zvuku slovo -,,prosím“, uvědomila si, že ten příšerný zvuk co doprovázel vrtačku, byl křikem člověka v agonii nepředstavitelné bolesti. To musel být hlas jejího společníka, kterého ten někdo odtáhl svázaného do vedlejší místnosti. Vrtačka ztichla a křik se ztišil do přerušovaného kvílení.

,,Ne, prosím, koleno ne! Néééé!!

Ozval se zvuk, který připomínal úder kladiva do nějakého kusu kovu. Ve své představivosti si uvědomila, že podobný zvuk slýchala, když její muž tloukl kladivem do sekáče při vysekávání cihel ve zdi. Ucítila teplo moče, která se jí rozlila po nahých stehnech. Odvedle bylo slyšet jen nějaké cinkání kovu o kov, které se po chvíli změnilo v charakteristický zvuk pily, která cosi řeže. Žádný křik, žádný hlas. Jen nástroje, kterými někdo ,,pracoval“…

Nechal na chvíli řezání a sledoval monitor. Její tělo se třáslo a doslova nadskakovalo na holé podlaze. Položil pilu na zem a oprášil si z kalhot dřevěné piliny. Úplně ho bolelo v krku z toho, jak před chvílí křičel a úpěl. Málem se smál, jak se mu povedlo zmanipulovat její mysl a vnutit jí představu, že roztlouká někomu kolena kladivem a majzlíkem. Krása, ani jí nenapadlo, že žádný další ,,unesený“ neexistuje. Vůbec netušila, že muž, se kterým před chvílí mluvila, byl on sám. Jak krásně zahrál zvuky zápasu sám se sebou. Je čas se nadýchnout krásného odéru hrůzy.

To otevření dveří jí v hlavě zaznělo jako výstřel. Chtěla se nohama odstrčit od země a plazit se někam pryč, pryč z dosahu toho monstra ve tmě, ale nohy jí neposlechly a ona se zmohla jen na zaskučení křečovitě sevřenými ústy.

Ta vůně potu s močí ho fascinovala. Ne, ještě jí nepustí. Nechá si ji alespoň ještě jeden den. Zhluboka dýchal a užíval si jejího zoufalství. Přišel až těsně k ní a lehce se dotkl jejího ramene. Jako když se narovná pružina, její tělo se napřímilo, aby se vzápětí zhroutilo v šoku na podlahu. Ztratila hrůzou vědomí.

Nevadí, dojde si někam ven do hospody na večeři a po tom si s ní zase trochu užije. Utéct mu nemůže, z toho jeho sklepa se nedostane a nikdo o ní neví…

,,Kdybych zapomněl, kde bydlím, tak by tady chcípla“ smál se v duchu té představě. Těšil se na to, až se vrátí a už se mu v hlavě líhl nápad, jak zase sehraje nějakou komedii na její nervy, aby jí donutil šílet hrůzou. Pustí jí až zítra…
----------------------------------------------------

,,Já nemohl nic dělat, on mně tam prostě vlítnul. Připadal mně, jako by byl v rauši a vůbec se nerozhlédl. Věřte mně prosím!“

Řidič dodávky byl v šoku. Před pár minutami srazil chodce a ten právě ležel v kaluži krve na silnici pár metrů stranou. Lékař z přivolané rychlé záchranné služby mohl už jen konstatovat exitus a zrovna o tom faktu vyplňoval nějaký formulář. Jeden policista klel, protože zjistil, že mrtvý muž u sebe neměl žádné doklady a tak bude více papírování. Nikdo neví, kdo muž je, ani kde bydlí a komu případně dát zprávu o jeho skonu. Druhý policista měl neosobní výraz, když si prohlížel obsah jeho peněženky. Kromě peněz byl uvnitř už jen účet z jedné prodejny v Karlíně. Na paragonu stálo, že si muž koupil před nedávnem noktovizor, přístroj na vidění ve tmě…

,,Kdybych zapomněl kde bydlím..."

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

P.S. Včera jsem si vzpoměl na pana Alfreda Hitchcocka a řekl jsem si -,, jo, to byl pašák..." a pak jsem sedl k PC a vylezlo z toho tohle :-))