Boží odkaz část 4.

Aha, staveniště. Nade mnou se tyčí veliký dům a kolem lešení. Celý objekt je obehnán jakousi plachtou. Snažím se ji rozříznout, ale jako kdyby byla z nějaké nezničitelné gumy. Je poddajná, ale proříznout se nedá. Ksakru! Ani jediná mezírka, nikde nic.
Pak si všimnu otevřených vchodových dveří. Dům je v rekonstrukci, všude se povalují kusy nářadí, cihel a koleček. Zajímalo by mě, co je to za hmotu, ta plachta. Něco mi napovídá, že i kdybych tu čekala do rána, žádní zedníci nepřijdou. Můj šílený osud mi stanovil trasu, ze které není cesty. V domě cosi hučí. Je to snad vzduchotechnika? Kdo by ji nechal zapnutou, teď přes noc? Co jiného by to mohlo být?
Jelikož jsou všechny dveře v přízemí zatlučeny prkny, nedá se prakticky nikam dostat, tak běžím do patra. Tam jedny chybí, opatrně posvítím do místnosti a všimnu si cedule, na které stojí, že je propadlá podlaha. Užitečné vědět! Díra je jen několik metrů za dveřmi. Kdybych si jí nevšimla, sletěla bych a minimálně si zlomila obě nohy. To je to nejmenší, co bych teď potřebovala.
No opravdu to tu rekonstrukci potřebuje! Je to v dezolátním stavu. Bylo by lepší zmizet. Všimnu si otevřeného okna a vkročím na lešení. Možná bych vylezla na střechu a odtamtud se rozhlédla, kde to vlastně jsem. A jak daleko to mám domů. Chodím kolem dokola, ale jediné co najdu, je vedlejší dům. Podivné, ta plachta je asi i kolem něj. Každopádně kolem prostoru, kde se momentálně nacházím. Jediná mezera v plachtě, uvolňuje cestu do otevřeného okna protějšího domu. Zkusím tam prolézt.
Když se protáhnu dovnitř, ve slabém světle mé baterky rozeznám jakousi malou kancelář. Prázdná. Ale jinak poměrně zachovalá, polstrovaná křesla, konferenční stůl, nějaká knihovna…
Vy jdu ven a ocitám se v chodbě s dalšími vstupy do kanceláří. Je tu více firem. Nějaká automobilka, Moničino taneční studio a další. Jediné co tu svítí, je nouzové světlo nad požárními dveřmi a výtahem. Výtah! Dostanu se dolů! Snad bude lepší, než má poslední cesta výtahem…
Mačkám přivolávací tlačítko jak chci, ale nic se neděje. Asi nejde proud. Zklamaně se odvrátím od výtahu. Kde jsou dveře na schodiště? Zvědavě vejdu do kanceláře oné automobilky, zkusím zavolat tátovi. U nejbližšího stolu zvednu sluchátko telefonu, ale přístroj je němý. Jaké překvapení… Rozhlížím se a přemýšlím, co by se mi mohlo hodit. No ten vystavený hever asi těžko. Prohlížím šuplíky, ale v nich nacházím hlavně jakési dokumentace. To je mi nanic…
Na podlaze mě zaujme zase ten kruhový symbol. Zvláštní, už mě tolik hlava nebolí. Stále si nedokážu vybavit, kde jsem ho viděla. Je mi strašně povědomý… Snad se mi paměť probere víc!
Opustím kancelář automobilky a zamířím k Moničině tanečnímu studiu. Tam asi také nic extra nenajdu. Za vchodovými dveřmi následuje úzká chodbička, lemována dalšími prosklenými dveřmi. Jedny vedou do tančírny. Když tam vkročím, vidím na zemi jakousi hmotu. Jdu se podívat blíže a když si na to posvítím, leknutím vyjeknu. Jedná se o toho hnusného tlusťocha, na kterého jsem narazila v metru.
Po mém výkřiku se těžce zvedá na nohy a kupodivu k jeho tloušťce a velikosti, poměrně hbitě mi zastoupí východ. Rozpaží své otylé ruce a jde ke mně. Na místě očí dvě úzké štěrbinky, ze kterých vytéká krev. Kůži pokrytou vředy. Teď musím bojovat!
Zmáčknu spoušť a pokouším se vší silou udržet brokovnici namířenou. Takto zblízka by byl na člověka účinek broků více než smrtící. Ne však v případě tohohle krasavce. Sice to s ním pořádně škubne, ale to je tak všechno. Udrží rovnováhu na svých vratkých nohách a máchne mi po obličeji. Na poslední chvíli uhnu, taková rychlost mě překvapila. Trochu poodstoupím, natáhnu brokovnici a posílám další dárek. Z toho rámusu mi zvoní v uších. Tentokrát na záda padne a snaží se zvednout. Přitom kolem sebe kope a mlátí jako šílený.
Natáhnu a znovu vystřelím do jeho ohromného těla. Vycákne krev. Uhodí mě oteklou pěstí do nohou. Nečekám to a padám na parkety. Trochu se vzpamatoval a plazí se ke mně. Asi je vážně zraněn, nemůže se postavit. Ale plazit ano. Znovu pozvedá ruce a kdybych se rychle neodkulila, rozdrtil by mi hlavu. Pěkně jsem se praštila do lokte, jak mě porazil. Snaží se mě zalehnout. Jestli se mu to povede, je se mnou konec…
Z posledních sil se odvalím a pažbou brokovnice ho vší silou praštím do hlavy. Nemám takovou sílu jako chlap, tak lebka nekřupne. Ale asi to nečekal. Podaří se mi vstát, ucouvnu dozadu a znovu vystřelím. To už jeho hlava nevydrží. Broky ji doslova rozmetají a na jejím místě zůstane jen halda hnusné směsi.
Tělo sebou trochu zaškube v posmrtných křečích a pak se začne scvrkávat. Scvrkne se do poloviční velikosti. Zvláštní…
,,Tady máš dietu, zmetku!“ vztekle kopnu do mrtvoly. Jenže mě to stálo tři cenné náboje. Nebo čtyři? Ani nevím, kolikrát jsem střílela. Mají tu vážně hezké tanečníky…
Opustím místnost a vracím se do haly. Proč ten mizerný výtah nefunguje? Nezbývá mi, než hledat schodiště. Poleká mě zářivka, která mi nad hlavou zničehonic začne blikat. Dějí se tu divné věci, to ano, ale ta zářivka mě vylekala snad nejvíc. A je to jen obyčejné světlo.
No konečně! Dveře na schodiště. Nedočkavě je otevírám a chci běžet dolů. Jenže…taktak to ubrzdím. Schody se propadly a do přízemí je to asi deset metrů. Co teď? Nemá smysl zkoušet okna, když je kolem ta pitomá plachta. Zkusím to výš, třeba nahoře nebude… Nic jiného mě nenapadá.
Mrtvé ticho ruší jen mé kroky. Zůstává po nich ozvěna. Kolik že mi zbývá patron? Čtyři? Nebo tři? Kdybych s tím pořádně uměla, snad bych to nějak vybila a mohla se podívat… Ale rozumím tomu asi jako koza petrželi a akorát bych se možná sama postřelila. V nejhorším případě je umlátím pažbou…
Co to ale je za nestvůry? Claudia o nich říkala, že se přišly podívat na zrození Ráje…Jakého Ráje? Ona sama je vyšinutá. Ráj, bohyně…AU! Bolí hlava, nesmím na to myslet.
Došla jsem o patro výš a tady se nachází skladiště firmy na výrobu figurín. Zvědavě tam nahlédnu. Všude po regálech části figurín, vypadá to morbidně, ty ruce, nohy, hlavy, torza… Jedna je zajímavě postavena v regále. Sice jen torzo a hlava, ale něčím se liší. Vypadá, jako kdyby byla živá…Není mi z toho dobře. Když se otáčím zpět, všimnu si police se stojanem, kde jsou umístěny tři katany. Páni! Jednu vezmu do ruky. Je dost ostrá a docela lehká. To bude náhrada za brokovnici! No jo, jenže oboje nést nemůžu a brokovnici tu nechat nechci. Prohlížím pečlivě skladiště a nakonec vytáhnu špinavý pytel, ze kterého vysypu další části figurín. Zabalím do něj brokovnici, zašněruji jej a z jakési roztrhané krosny sundám řemení, navleču a namotám kolem pytle a provizorně hodím přes rameno. Je to těžké, řemen škrtí, ale musím to nějak vydržet. Táhnu toho dost, sotva to unesu. Teď už asi jen tak neuteču…
Beru za kliku a strašně mě vyleká ženský výkřik. Šlo to od regálů! Ale vždyť tu nikdo nebyl! Jdu se tam podívat a z toho co vidím, mě přeběhne ledový mráz po zádech a celá se rozklepu. Ona figurína, která vypadala trochu odlišně než ostatní, je bez hlavy. Jenže krk, část trupu a hlava ležící na zemi, jsou pokryty krví…
Utíkám pryč, to je moc. Celá zchvácená se vymotám ze skladiště. Očekávajíc další ,,příjemnost“ a zastaví mě veliké dvoukřídlé dveře, kde rozeznám ceduli, jenž mi prozradí, že se jedná o galerii. Divné, galerie a není zamčená. Letmo pohlédnu na několik obrazů a jakousi vázu, ale nikdy jsem se o nic podobného nezajímala. Jedna věc přitáhne mou pozornost: Na konci galerie je obrys velikého obrazu, ten tu však chybí. Zbyla jen cedulka. Je téměř nečitelná. Jediné co přečtu, je: ,,Plameny očišťují vše.“
Zvláštní… Jdu z galerie pryč a vedle ní vede vstup do psychiatrické kliniky. Tady mají i cvokárnu? Ne, je to nejspíš ordinace… Aha. Dveře nejdou otevřít. Klika funguje, ale jakoby byly zazděné. Pomalu odcházím a narazím na obchod s nábytkem. Co dělá v tomhle patře? Neměl by spíš být v přízemí? Nebudu nad tím dumat, dnes je možné všecko.
Otupěle procházím obchodem a okukuji nábytek. Některé kousky vypadají pěkně. Zvláště tahle pohovka musí být pohodlná. Soška sedícího psa, vypadá jako živý. Ani bych se nedivila, kdyby najednou obživnul a kousnul mě.
Míjím část se zařízeními do koupelen a když dorazím na úplný konec krámu, zarazím se. Uprostřed místnosti stojí vana. Co dělá tady, sanitární zařízení jsou za mnou… A hele,ona k ní vede trubka? Že by tekla voda? Mám žízeň jako pes!
Přijdu k ní a otáčím kohoutkem. Skřípe, ale žádná voda neteče. Ani kapka!
,,Věděla jsem to!“ zlobím se.
Pak mi zahučí v hlavě. Je mi nějak divně. Co…co to je? Z kanálku vany začíná vytékat krev! Víc a víc! Hučení v hlavě se změní v nesnesitelné a já klesám k zemi. Svírajíce si bolestí zmítanou hlavu, se ještě rozhlížím. Co se to děje?
Místnost se začíná měnit. Čisté a vymalované stěny, podlaha i dveře, začínají chytat rez, cákance od krve, zem pokryjí špinavé bílé dlaždičky. Pak se vše začíná měnit zase zpátky, vzápětí ale opět v hrůzu. Tu bolest nemůžu vydržet, křičím a cítím, jak mě opouští vědomí…
,,Proniklo sem záhrobí. Svět, ve kterém se noční můry, probraly k životu…“
S trhnutím otevřu oči a ještě slyším ten hlas, říkající tato slova a který mě probral k vědomí. Je mi povědomý, ale nemůžu si vzpomenout!
,,Ne, znovu už ne! Už zase!“ plačtivě se rozhlížím po hrůzné scenérii. Vypadá to tu jako v tom nákupním centru! Zdi plesnivé, krvavé, místy nahrazené orezlým pletivem, nemocniční dlaždičky, celé pokryté špínou…
,,Tak tohle udělala taky, ta kráva Claudia?“ vzteky kopnu do vany a ignoruji bolest v noze. Hučení v hlavě pomalu mizí. Okolí je snad ještě horší než v nákupním centru. Tady se v jedné části, kde není podlaha, mezi pletivem, vyjímá děsivá věc. Nad propastí visí za jednu ruku humanoidní bytost bez tváře a druhou rukou drží za ručku jakousi mumii malého dítěte. Snaží se, aby ani jeden z nich nespadl dolů. Nehýbají se, tak to živé nejspíš nebude… Vypadá to odpudivě.
Odcházím k východu zohyzděného obchodu a vyhýbám se hojným kalužím krve. Tam, kde původně byla ta pohovka, která se mi líbila, nyní stojí olezlé kolečkové křeslo a v něm ta samá dětská mumie, stejná jako ta nad propastí. Ten invalidní vozík mi probleskne v paměti… Vozík, nemocnice, sestřička, bolest…
A to je vše. Pouhý vteřinový záblesk. Celé to se mnou nějak souvisí. Musela jsem to už zažít… Že by snad nějaké záchvěvy z minulého života? Auuu, hlava bolí…
Vyjdu z krámu a když vidím halu, otřesu se ještě více. Přede mnou leží mršina rozpolceného psa. Celá ohlodaná. Proboha, jaká bytost ho tak zřídila? Ne že bych projevila nějakou novou náklonnost k těm bestiím, co mě v metru málem sežraly, ale pes musel narazit na něco co je očividně mnohem silnější než on.
Stojím, rozhlížím se, nevěda, kam se vydat. Jasně, zkusit schodiště! Celá budova se zřejmě proměnila, třeba se zázračně zjevily schody do přízemí. Odcházím ke vstupu na schody, ale ouha! Dveře tu nejsou! Směr jsem si nespletla, tady stály, přímo tady! Poznám to podle toho nápojového automatu.
A hele… Kdosi na něho namaloval zase ten červený kruhový symbol! Předtím to tu nebylo! Neřeším to…
Zklamaně odcházím od neexistujících dveří a ve světle několika blikajících zářivek, si všimnu vstupu na psychiatrickou kliniku. Je pootevřeno… To také předtím nebylo!
Rozběhnu se k nim a vstoupím do úzké chodbičky s přijímacím okénkem. Za špinavým sklem pochopitelně nikdo není, ale na pultíku pod ním, leží fotografie. Jsem na ní já! Kde se tu vzala má fotka? Zvědavě ji otočím a na druhou stranu kdosi napsal: ,,Najít tu Svatou? Zabít ji?“
Kdo to psal? Kdo mě chce zabít?! Že by ta bláznivá Claudia? Ne, ta k tomu už dávno měla příležitost. O co tu hernajs jde?
Nechám fotku fotkou a přesunu se ke dveřím na konci chodbičky. Nachází se tu ještě jedny menší, ale ty nechám být. Pokud tu někdo je, spíše bude v té ordinaci.
Vezmu za kliku a nahlédnu dovnitř. Vnitřek stejně nechutný, jako vše ostatní. Knihovna, psací stůl, gauč, křeslo a obyvatel. Od stolu vzhlédne nějaký muž. Neznám ho, ale cosi v jeho obličeji svědčí o tom, že je lišácký a prohnaný. Na očích má brýle s tenkými obroučky, oblečen do hnědých kalhot, bílé košile a vesty. Plavovlasý. Netváří se moc překvapeně.
,,Heather…tak ti teď říkají. Je to tak?“ přivítá mě.
On mě zná? Jak to, že já jeho ne? Ne zrovna přívětivě,odpovím: ,,A ty jsi kdo?“
Popostrčí si brýle a řekne: ,,Mé jméno je Vincent. Pamatuj si to, ano? Jsem na tvé straně.“
Ta mazanost v jeho hlase! Ale není tak zvláštní jako Claudia, je více lidštější i když mazaný!
,,Když to tvrdíš…Ale jak mám vědět, že k ní taky nepatříš?“
Muž vstane ze židle, máchne rukou před sebe a téměř vykřikne: ,,K ní?! Máš na mysli Claudii? Nedávej mě do jednoho pytle s tou šílenou blbkou! Vůbec mě s ní nespojuj! Ta stará rachejtle jí zcela vymyla mozek…“
Vincent se uklidní a pak pokračuje: ,,I když, ta stará rachejtle, zní to možná trochu nezdvořile…byla to konec konců tvá matka…“
,,Mojí matkou? O čem to mluvíš?“ znejistím. To mě docela zajímá. Nikdy jsem matku nepoznala, od narození žiji jen s tátou… Nevím kde je má matka. Jak to, že tenhle chlap to ví?
Vincent údivem vykulí oči: ,,Ty si to nepamatuješ? Aha, takže Harry ti vůbec nic neřekl. Zatajil ti pravdu, aby tě při sobě udržel…Je mazaný, to se musí nechat, to je mu podobné…“
Vzteky poskočím a praštím do dveří: ,,Nemluv takhle o mém otci, hnuse!“
Vincenta má zuřivost asi trochu překvapila. Smířlivě pozvedne ruce a praví: ,,Omlouvám se, nemyslel jsem to tak. Prosím, uklidni se.“
Nechci se vůbec uklidnit. Ale mám příliš mnoho otázek a tenhle doveda mi možná na některé odpoví…
,,A odkud znáš mého otce?“
,,Vím všechno, i o tvé minulosti.“
,,Fajn, tak mi řekni, co se to tady děje!“
Znovu se zatváří udiveně: ,,Ty nevíš ani to?“
Stoupá mi adrenalin: ,,Ne, ptám se proto, abych zabíjela čas nesmyslnou konverzací s tebou! Jestli něco víš, řekni mi, jak tohle šílenství můžu ukončit!“
,,A proč si to ještě chvilku neužívat?“
Překvapení mi vyrazí dech. Copak se tu všichni zbláznili?
,,Užívat?! Cítím se, jako bych se úplně zcvokla! Copak to na tebe nijak nepůsobí?!“
Zatváří se spokojeně: ,,Ale ovšemže. Je to velmi fascinující.“
No, další magor. Nemá smysl tu s tím šílencem ztrácet čas. Musím se dostat domů! Otočím se ke dveřím a beru za kliku.
Vincent přísně křikne: ,,Já jsem ještě neskončil!“
Ohlédnu se a odvětím: ,,Já věděla, že jsi na její straně.“
,,Jak jsi na to přišla? Řekl jsem že ne!“
,,Je na tobě něco divného, nemám čas tu s tebou trčet! Jdi do prdele!“
S těmito přívětivými slovy opouštím ordinaci. Nečekám, jestli půjde za mnou či ne. Opustím psychiatrickou kliniku a jakmile vejdu do haly, uslyším jakési bublavé vrčení. Co to je? Zpoza rohu se vyplazí podivné stvoření. Leze to po břiše, ale poměrně rychle. Částečně humanoidní tělo. A tím veškerá podobnost s člověkem končí. Má to dvě ruce, ale nejsou zakončeny ani drápy, ani prsty. Nohy krátké, vypadají, jako kdyby je držely u těla jen jakési silné šněrovací stehy. Ale hlava! Místo prodlouženého čumáku, nebo něčeho takového, z jejího obličeje vyrůstá jakýsi trychtýř, na jeho konci otvor s ostrými zuby. Monstrum je zacákané krví. Už vím, kdo dostal toho psa!
Pokračování příště...