Z plastu 1.

Probouzím se v místnosti bez oken na matraci tvrdé jak beton obalen vlastním potem, s hlavou dokonale prázdnou. Nevím, co se stalo, jak jsem se sem dostal. Nevím nic. Buch, buch, srdce bije o závod. Kolem není nic než tma. Daleko tmavší, než ostatní tmy. Buch, buch… Zrak si na ni nikdy nezvykne. A najednou světlo. Prudké a nelítostné. Mžourám po místnosti. Zdi obložené bílými kachličkami, podlaha z linolea, postel a já. Nemám se ani čím přikrýt a je mi zima, sakra!
Těžké ocelové dveře se otevřou a vejde něco mezi ženou ve středních letech a sudem. Na hlavě má pracovní drdol, aby se jí vlasy nepletly do obličeje a na sobě latexový obleček, což vzhledem k její postavě nevypadá příliš libě. Oči má ostře modré, rty jsou tenké a zlé. „Vstaňte,“ řekne hlasem tak ledovým, že je mi najednou ještě větší chladno. Rukama se snažím zakrýt nahotu. Neúspěšně. Žena si mě pohrdavě měří, jako bych byl ten největší padavka, co kdy viděla „Je mi zima,“ zakňourám. „Jdeme,“ štěkne ona. Potvora.
Ocitáme se v nekonečném koridoru. Žena škrtá moje jméno na papírovém tablu vedle vchodu do díry s kachličkami a linoleem. Její ruce jsou jakoby mokré. Cítím spálenou gumu. „Pojďte za mnou, prosím.“ Její hlas zní jako syntezátor. Jdu. Procházíme kolem kovových dveří. Zem je opět pokryta linoleem. Strop je neuvěřitelně vysoký. Na dlouhých provázcích z něj visí plastové lustry se slabou žárovkou. Mám pocit, že je tu všechno z plastu, dokonce i obklady stěn. „Jak se jmenujete?“ ptám se tlustoprdky. Vůbec nevím proč. „Marie-Currie.“ „Sklodowska?“ zeptám se žertem. Zpraží mě pohledem. Konečně jsme na místě. Marie-Currie se opře do těžkých dveří a lehce je otevře. Dochází mi, že jsou rovněž z umělé hmoty, pouze s texturou jakéhosi lesklého materiálu. „Nazdar Otto,“ pozdraví muže stojícího za (plastovým) pultem se smetákem místo kníru a s obličejem mrože. Je, stejně jako ona, oblečen v latexovém kostýmku. Zvedá se mi z toho žaludek. „Potřebuju něco tady pro pána,“ řekne už trochu méně formálně a já si uvědomuju, že jsem stále nahý.
Vyfasoval jsem žlutou pláštěnku a sandály. Opět kráčíme chodbou. Opět mlčíme. Nyní lze z postranních místností slyšet lidské hlasy, především nářek. Snažím se rozeznávat slova, ale nejde mi to. Proč přišla zrovna za mnou? Možná aby mě přivítala a řekla mi, jak tohle místo funguje. Nelíbí se mi to tady. Chci pryč. „Jdeme za doktorem Straymayerem, dá vás do kupy.“ „Ale mě nic není.“ „Je. Doktor se na vás podívá.“ A dál nic. Nemám chuť se s tou ženskou hádat.
Když Straymayera uvidím, neubráním se zděšenému výkřiku. Jeho plešaté hlavy si mě zvědavě prohlížejí. První se usmívá, druhá se mračí. Druhá se plastikově leskne. Vypadá jako by byla silikonová. A je. Obě mají v ústech cigaretu. Bez filtru. Obě vypadají staře, avšak energeticky. Musím snášet pohled dvou párů vytřeštěných, divoce se blýskajících očí. Pohublá postava je zahalena doktorským pláštěm. Jeho kostnaté ruce svírají injekci s pro mě neznámým obsahem. „Tady je, pane doktore,“ pípne Marie a nechává mě s netvorem o samotě. Zbaběle mizí za dveřmi. Slyším ozvěnu jejích klapajících podpatků vzdalujících se chodbou. Mrcha. Když Stramyer promluví, překvapí mě klid a mír skrytý v jeho hlase.
„Jsem Straymayer, dovolte mi, abych vám vysvětlil, proč jste tady- ano, vidím, že mně se zájmem pozorujete a mohu říct, že nejste první. Má druhá hlava je vyrobena ze speciálního křemíku vzniknuvšího přeměnou skutečné tkáně. Rozdíl mezi ní a tou, která s vámi hovoří, spočívá v její odolnosti. Je totiž prakticky nezničitelná. Ptáte se, proč se nespokojím pouze s jednou hlavou, synteticky vyrobenou? Odpověď je prostá: Nemůžeme s jistotou předpovídat chování takového, ehm, výrobku, takže je tu pořád ta skutečná, aby zabránila nerozumným myšlenkám hlavy umělé. Vy máte tu čest, že jste byl vybrán z mnoha uchazečů, což pro vás znamená, že se jako historicky první člověk podrobíte kompletnímu zumělohmotnění. Zatím jsme tento pokus prováděli na všech osobách pouze částečně, jak jste si mohl povšimnout na slečně Marii. Říkáte, že jste nic zvláštního neviděl? A co její ruce? Jejich nepřirozený lesk vás přece musel praštit do očí. Vidím, že si vzpomínáte. Jsem si téměř jist, že vás zajímá, proč zrovna vy. Odpověď je opět jednoduchá: Vaše tělesná slabost. V praxi to znamená, že jakmile si, jakožto silikonový, nesmrtelný a - dá-li se to tak říct - nadpřirozený něco nepěkného dovolíte k nám, vašim pečovatelům, budete okamžitě utopen v kyselině bromovodíkové. Vaše ochablé svalstvo vám téměř znemožňuje se bránit, což se nám hodí. Neexistuje možnost se z toho vykroutit. Sám jste si tuto cestu vybral, i když o tom možná nevíte. Nyní mě prosím omluvte, mám tady nějakou práci.“
Začnu mu rozumně vysvětlovat, že sem nepatřím a nechápu, o čem to mluví. Odmítá mi věnovat nejmenší pozornost a obrací se k nástrojům bizarních tvarů a barev. Zvýším hlas, aby si mě ta obluda alespoň trochu všímala, avšak to už doktor dává pokyn svým tělesným strážcům, aby mě zpacifikovali. Jde jim to výtečně. Pecka do hlavy. Omdlím.
„Hej, prober se. No tak, vstávej!“ Opět pastová místnost s postelí, ale tentokrát tu nejsem sám. Pootevřu oči a vidím člověka s pleší a velkými okuláry. „Konečně ses probral. Ti tě pěkně zřídili, to ti povím.“ Bolí mě hlava. „Tady: Napij se vody.“ Vděčně polykám. „Co se stalo?“ ptám se, protože si už zase nic nepamatuju. „Přivedli tě zmlácenýho a požádali mě, abych ti vysvětlil, proč nemá cenu bránit se.“ „Kdo?“ „Straymayerova ochranka. Musel jsi udělat nějakou nepěknost, jak říká pan doktor.“ Ironicky se uchechtne. „Nemáš hlad?“ Mám.
„Říkají mi Reznor,“ představuje se a podává mi kus chleba. Po nějaké době se mi daří ho rozkousat. Sleduje to směšné divadlo a ptá se, jak se mi tu zatím líbí. Jeho cela je čistá a jednoduše zařízená. Postele, na rozdíl od té původní disponují matrací a jsou zde rovnou dvě. Plastové stěny mají pastelovou barvu. Barvu vanilkové zmrzliny. „Je to jenom bláznivý sen. Ty se mi zdáš, ta dvouhlavá potvora se mi zdá a ta hrozná ženská jako vystřižená z reklamy na samopaly se mi taky zdá. A neříkej, že ne, protože dobře vím, že jo.“ Usměju se na něj. „No tak, sakra, chlape, prober se.“ Dám si facku a ze všech sil se snažím, aby se můj pracně vytvořený úsměv nezměnil v zoufalý škleb šílence. „Sen?“ nechápe. „Jak jsem se sem dostal? Já tomu vůbec nerozumím!“ „Nechceš ještě kousek chleba?“ „Ne! Sakra, ty to vůbec nechápeš? Jak ses sem dostal ty? No?!“ Zděšeně si uvědomuju, že pištím jak malá holka. „Prostě jsem tady. Asi to tak má být. Doktor řekl, že mě vybral k pokusu – přemění moje tělo v plastovou loutku. Není to skvělý?“ Snažím se hledat náznaky ironie, jenomže ten člověk to myslí naprosto vážně. „Lidé si mě teď váží mnohem víc, dokonce mě na chodbách zdraví a přejí mi hezký den a dobrou noc a dobré odpoledne a Marie, znáš Marii, ne? Ta s drdolem. Ta si mě teď všímá mnohem víc. Šíleně se mi líbí. Má ty nejlepší prsa, co jsem kdy v životě viděl a navíc mám pocit, že jí taky nejsem úplně lhostejný.“ Při vzpomínce na Marii-Curie mi přejede mráz po zádech. Odpustím si poznámky. Následuje středně dlouhá pauza. „Reznore?“ „Ano?“ „Až z tebe udělají umělohmotnýho panáka, budeš se moct hýbat a mluvit?“ „To bohužel ne. Říkali mi, že posloužím jako figurína na šaty ve výloze. Vyrobit pohybu-schopnou loutku se jim ještě nepovedlo. Hledají někoho, na kom by to mohli provést.“ Chceš říct, že tu z lidí dělají panáky do butiků?!“ „Jo, je to levnější. A co ty? Obyčejnej panák nebo onen vyvolený?“ Je jasné, že otázku nemyslí vážně. „Obávám se, že to druhý.“ „Aha,“ procedí skrze zuby a nasupeně odvrací zrak. Myslím, že žárlí. „Tak hodně štěstí. Hned je mi jasné, že já a Reznor kamarádi nebudeme. „Pouze mi uniká, jak je možné, že si vybrali zrovna tebe. Jsou tu tisíce lidí zoufale toužící po osudu, jaký teď potkal tebe. Tisíce lidí, mezi nimi i já doufali, že si je k sobě jednoho dne doktor zavolá a sdělí jim to, co právě sdělil tobě. Zatímco z nás, dříčů a bezmezně věřících v sílu umělé hmoty vzniknou pouze nehybné figuríny v obchodech s textilem. V žádném případě si nechci stěžovat, pouze mě udivuje a překvapuje toto nesmyslné a nespravedlivé doktorovo rozhodnutí, které nikdy nehodlám respektovat.“
Přesně za dvacet osm vteřin se opět po boku Marie ženu nekonečným koridorem neznámo kam. Slabé žárovky v plastových lustrech nepříjemně poblikávají. „Ani nevíte, jak moc vám závidím.“ „Nechápu to. Nic nechápu.“ „Váš dočasný spolubydlící vám jistě prozradil, co ho čeká, nemám pravdu?“ „Zmínil se.“ „Výborně. Abyste rozuměl: Vás čeká prakticky to samé, jen s tím rozdílem, že orgány zůstanou nezasaženy. Dávku dostanete pouze pod kůži. To, co se chystá podstoupit pan Reznor a další jeho následovníci je vlastně jakési předávkování touto látkou. Prostě ho napustíme Mastičkou a on nám pěkně zplastovatí.“ „Čím?“ „Ma-stič-kou, tak se to jmenuje.“ „Aha,“ řeknu omámeně. „U vás to budeme regulovat, takže zůstanete naživu.“ „Proč to děláte? Proč?! Proč zrovna já, když tu máte takové množství existencí dobrovolně se podvolujících?“ vřískám hystericky. „Jsme na místě.“ Stojíme na konci chodby před obrovskými vraty.
Čekám na nejhorší, jenomže to, co přijde je ještě daleko šílenější. Ocitáme se ve 'výrobní' hale. Je tak velká, že si vytvořila vlastní atmosféru. Vystrašeně hledím přes bytelné zábradlí dolů pod sebe. Tisíce těl leží bezvládně na lehátkách umístněných těsně vedle sebe. Z hlav všem trčí obří injekce. S Mastičkou. Všechno jsou to dospělí lidé. Mám pocit, že vypadají všichni stejně, ale je to nejspíš tím, že jsou tak daleko. „Tamtudy přijíždějí náklaďáky a odváží je, už jako hotové výrobky do obchodů, kde je na nich vystavováno oblečení,“ vysvětluje Sklodowská a ukazuje mi tečky na konci haly, patrně garážová vrata. „No řekněte, není to nádhera?“ „Není.“ Pravačka sviští vzduchem a přistane na omámené tváři. Trochu zavrávorám. „Au,“ řeknu. „Není to nádhera?“ zkouší to Marie znova. „Není, sakra! Je to šílenost!“ Tentokrát sviští noha a já mám na chvíli pocit, že mě vykastrovali.“ „Ah, doprdele, aah.“ Ležím na zemi a rukama si chráním oblíbenou část těla. „Není to nádhera?“ „Je! Pane bože je, jen už mě nemlať, ty krávo tlustá.“ „Vstávejte, půjdeme zpátky do cely.“ „Nikam nepůjdu!“ Další vlny kopanců. Do břicha, do hlavy, do rozkroku. Částečně přestávám vnímat. Marie mě chytá za nohu a táhne po podlaze zpátky do díry, kde mi bude Reznor básnit o jejích dokonalých prsech. Levá strana tváře dře o zem. Jako nit se za námi táhne tenký červený potůček. Směs krve a slin. Žárovky vesele poblikávají.
V cele čeká Reznor. Mlčí, když Marie konečně nohu pustí a nechá mě ležet na podlaze. „Dohlídni na něj. Odmítá poslouchat.“ „Provedu.“ Umírám, myslím, že tady umřu. „Tak kamaráde, ty nás odmítáš poslouchat, jo-o?“ mrkne na Marii, aby se ujistil, že ho sleduje. Usměje se na něj, což ho motivuje. Kopne mě do břicha. Jako by toho už nebylo dost. Chce se mi pomstít. „Musím jít, měj se, Reznore, jsem na tebe pyšná.“ „Pá, Marie.“ Mává za ní jako ten největší idiot. Když se dveře konečně zavřou a tlustoprdka odpochoduje vojenským krokem k Streymayerovi, rozvalí se můj milý spoluvězeň na posteli. „Není úžasná? No není úžasná? Něco zachrochtám a ztratím vědomí.

Sen: Konečně jsem se z té noční můry probral. Všechno je tak, jak má být, dokonce mi někdo uklidil v pokoji, kde se díky nepořádku skoro nedalo hnout. Střešním oknem sem dopadají ranní paprsky slunce. Nádhera. Podívám se na budík. 10:06, tak akorát čas na snídani. Míjím ložnici rodičů. Je mi příjemně teplo, tak nějak zvláštně, jakoby… Snídaně je na stole. Máslo, rohlíky, super. Táta mluví s mámou. Sestra si hraje s kocourem. „Nazdar rodičové,“ řeknu zvesela, „Dneska jsem měl fakt živej sen, chcete ho převyprávět?“ Táta se na mě podívá a usměje se a pak se stane něco zvláštního. Znovu se probudím. Lépe řečeno, Reznor mě probudí.
„Cos to měl za sen, člověče? Smál ses při něm jak smyslů zbavený.“ „Sen? Vždyť tohle je sen! Jak je možný, že jsem zase tady?! Přece jsem byl vzhůru!“ „Nevím, co to meleš a je mi to jedno.“ „Musel jsem se zbláznit, já – já jsem zešílel.“ Buším hlavou o plastovou stěnu vanilkové barvy doufajíc, že se mi vrátí smysly a tyhle halucinace se konečně rozplynou. Dostaví se pouze bolest. Spatřím svůj odraz ve stěně a zděsím se. Na obličeji se rýsuje monokl od Marie, zatímco na břiše modřina od Reznora. Dotknu se té modré skvrny a syknu bolestí. „Promiň, kámo, to víš, láska je láska,“ omlouvá se, když si všimne mého počínání. „Na lásku ti kašlu. Já chci odtud!“
Další hodiny trávím zoufalým přemýšlením. Není tohle náhodou smrt? Co když jsem umřel a tohle všechno stačí vymyslet můj mozek těsně před tím, než přestane definitivně fungovat? Mezitím se zhasnou světla. Pravděpodobně večerka. Na celu padne pokrývka ušitá z dokonale černé tmy. Víčka těžknou, (Jak je k čertu možný, že mi ve snu těžknou víčka?) mám strach, z toho, co přijde. Opět se…
…ocitám v našem domě. Neváhám ani vteřinu a snažím se co nejrychleji někoho najít a vysvětlit mu, co se děje. Z okna vidím na zahradě mámu na lehátku. Opaluje se. Slunce svítí o závod. „Mami, hej, mámo!“ řvu jak smyslů zbavený. „Nevím, co se děje! Pořád se vracím zpátky na jedno divný místo, kde je všechno z umělý hmoty a všichni tam do mě kopou a nutí mě nosit pláštěnku, pomoz mi!“ Zahrada se zdá být nekonečná. „Co se to děje?!“ Zakopnu a padám k zemi. „Mami, slyšíš mě? SLYŠÍŠ MĚ VŮBEC?!“ Sluneční paprsky olizují krásně zelený trávník. V tom okamžiku ke mně máma nelidsky rychle otočí hlavu, připomíná mi to stop-triky ve starých černobílých němých filmech, a vytřeští oči, až mám strach, že vypadnou z důlků a odkutálí se po trávě pryč. Otevře ústa dokořán. Neslyším ji. Snažím se odezírat ze rtů. Volá moje jméno, zvedá se z deky a já se nemůžu hýbat. Nelíbí se mi to. Chci se teď radši probrat zpátky v cele, jen ať už to proboha skončí. V uších se mi najednou rozhučí a je to pořád horší a horší. Mám pocit, jako bych stál v tunelu a v plné rychlosti se na mě řítila lokomotiva. Zavřu oči, a když je po nekonečně dlouhé době zase otevřu, nacházím se opět na zahradě, tváří v tvář sestře, která právě slaví narozeniny. Je podzim. Lehátko i sluneční paprsky jsou ty tam. Jsem obětí pohledů svých příbuzných. Sestra čeká, až jí podám ruku a popřeju k narozeninám. Tentokrát slyším hlasy a cvakot fotoaparátů. Babičky rokují o stále chladnějším počasí, dědové o obkladech na stěny. Sestra je z mého mlčení v rozpacích. Musím něco říct. „N., přeju ti všechno nejlepší k tvým krásným narozeninám.“ Zvládl jsem to. Následuje pusa a potlesk veškerého příbuzenstva. Neovládnu se a rozbrečím se. Tleskání v kombinaci se smíchem pomalu opadá a překvapený otec se mě ptá, co se stalo, že bulím a kazím N. oslavu. „Já – já už nemůžu…“ stačím vykoktat, těsně před tím, než mě Marie dost nemilosrdně probere.
„Vstávejte, pustíme vám film,“ štěkne. Reznor sedí na posteli a usmívá se. „Příjemnou zábavu, kamaráde.“ Z jeho očí vyčtu, že „pustíme vám film“ volně přeloženo znamená „roztrháme vás na cucky “ nebo něco v tom smyslu. Své obří brýle nesundává ani ve spánku. Za tlustými skly se zdají jeho oči několikanásobně větší. Připomíná mouchu. „Kolik je hodin?“ zachroptím. „Záleží na tom?“ odbude mě. Sklodowská mi mezitím pomáhá z postele.
V promítací místnosti už na mě čeká doktor a přidělovač pláštěnek Otto (oba kouří) a pokud se ti dva mohou sladce usmívat, tak to právě teď dělají. Promítačka je stará nejmíň sto let. Jediné sedadlo v sále připomíná elektrické křeslo. „Vítejte v naší Vymývárně mozků. Vidíte to křesílko? Vypadá pohodlně, viďte?“ celá patra se rozesměje. „Teď vás poprosím, aby…“ Co to? N.?! Co tady děláš? Rychle se schovej, než tě ten šílenec uvidí a zavře stejně jako mě! Jak ses sem dostala? Není to jen přelud? Ne! Nemluv! Proč slyším hlasy rodičů? Kde jsi?! Proč jsi zase zmizela? Vrať se a pomoz mi odtud! „…jste se posadil. Děje se něco? Jste najednou nějaký bledý.“ „P-promiňte, jen se mi něco zdálo.„ Viděl jste někoho vám velmi blízkého, nepletu se? Přesně proto po vás chci, abyste se posadil a podíval se na to, co se vám chystáme promítnout.“ Odkašlal si. „Tento typ halucinace mají všichni, co sem přijdou. Je to jakési poslední pojítko s vaším světem minulosti.“ „Chci se tam vrátit!“ „To bohužel nepůjde. Prosím, posaďte se a nedělejte problémy.“ „Ne! Já chci zpátky, pryč odsud!“ jenomže to už dává Straymayer pokyn obrům. V rohu sálu spatřím stůl a na něm narozeninový dort s jedenácti svíčkami. Ochranka mě násilím nacpe do křesla. Pomocí řemenů a řetězů zamezí jakémukoli pohybu zmláceného těla. Na hlavu mi šklebící se Otto nasadí podivnou helmu s drobnými kleštičkami, které, jak později zjistím, slouží z uchycení očních víček. Zavřít oči je nyní nemožné. Ostatní se rozhodli nechat mně a plátno o samotě.