Deprese?

Deprese. Co to vůbec je? Nevěděla jsem, dokud jsem ji nepoznala. Začalo to všechno školou. Přišlo období špatných známek a s tím i věčné poznámky a nadávky rodičů. Pomalu jsem upadala so nemoci zvané ,,sebepoškozovani". První večer jsem seděla v koutě pokoje upadnutá do deprese. Přemýšlela jsem o všem a nevyděla jiné řešení než sáhnout do mého tajného šuplíku a vytáhnout žiletku. Udělala jsem to a sedla si zpět. Vyhrnula jsem rukáv a prohlížela si svoje neponičené žíly. V druhé ruce se mě třásla žiletka. Bála jsem se říznout, bála jsem se, že to přeženu a podřežu si žíly, bála jsem se, že to zjistí rodiče a pošlou mě k psychyatrovy. Ale cítila jsem, že to musím udělat. Zavřela jsem oči a...řízla!! AU, vykřikla jsem. Ucítila jsem štípání ale zároveň volnost. Bylo mě jako kdyby společně s krví odtékali aji problémy. Na deset minut jsem byla volná, užívala jsem si to. Zapoměla jsem na rodinu, na kamarády, na všechno špatné kolem mě. Ale pohled na moje zakrvácené zápěstí a loužičku krve na zemi, mě vrátil zpět do reálného života. Vzala jsem papírový kapesník a utřela krev. Pak vrátila žiletku do šuplíku a šla spát s dobrým pocitem. Druhý den ráno ,mě bolelo zápěstí ale věděla jsem, že se těším na večer až otevřu svůj šuplík a opět budu na chvíli volná. Takhle to šlo pořád dál. Začala jsem být závislá. Přes den to bylo horší než deprese ale naděje na večer mě přemlouvala vydržet. Hodněkrát jsem přemýšlela o sebevraždě ale nikdy jsem nesebrala tolik odvahy. Všechno je den ode dne horší, ne jenom problémy ale i moje zápěstí se změnilo v jednu velkou jizvu. Teď už si neumím žiletku odepřít, prostě patří ke mě.