Mathews

Zazvonil telefon. Nic. Nikdo jej nezvedl. Inspektor jen mlčky stál u okna a tupě zíral ven, na šedivou oblohu a mravenčí uličky velkoměsta obklopené masou bloků vysokých budov, paneláků a mrakodrapů.
Měl zlost na všechno kolem něj, nesnášel velkoměsta, nesnášel lidi, ce se mu snažili vetřít neustálým dolízáním, nesnášel věčně zvonící telefon, nesnášel svou práci, byl naštvaný na celý svět. Když včera přišel do práce, bylo to jako vždycky. >Tělo bylo nalezeno před Johnovou kavárnou...< Šel se podívat na místo, potom se jeho tým ujal pravidelných úkolů a on si sedl do kanceláře a zpracovával v hlavě fakta, které mu ti rychlejší už stihli předložit. Mrtvá se jmenovala Lillian macFlynne, třicet pět let, svobodná, bezdětná, žádní příbuzní, žádní podezřelí. A pak mu volali z laboratoře. Jeden flek od rtěnky, stopy drahého parfému a pár vlasů, které oběti zůstaly mezi prsty. Bylo vidět, že vrah byl naprostý amatér. Tak jako u většiny případů. Ale tentokrát to přecejenom nebyl jen tak obyčejný případ. Vlasy totiž patřily jeho ženě. Stejně jako parfém a rtěnka. Všechno ukazovalo na ni. Na drobnou plavovlásku co pracovala v květinářství o dva bloky dál, na ženu, kterou tolik miloval. Ne, to nebylo možné, to nemohla být ona, říkal si pořád dokola, jenže fakta byla fakta. Večer se vrátil domů jako by nic, snědli spolu večeři, podívali se na oblíbený film. Najednou jako by ji ale neměl pořád stejně rád. Cítil, že se něco změnilo. Že už ho neobjímá tak jako dřív a on že ji nechytá zezadu za pas když v kuchyni krájí zeleninu. Snad k té změně došlo už dávno, snad si jí všiml až teď, když se dozvěděl pravdu. Bude si s ní muset promluvit. Věděl, že musí. Nejen o tom, co mezi nimi opravdu je, ale taky cítil povinnost říct jí pravdu. Nedopustil by, aby u nich doma zítra ráno zazvonila policie, odvedla si ji s sebou a on už ji nikdy neuviděl.
>Sarah?< Vztyčil hlavu a vypnul televizi. Nadechl se. Nevěděl, co říct. Bylo mu jen jasné, že něco říct musí. >Víš, dneska ráno...<

>Ne, ne, já to přece nebyla! Mathewsi! Ty mi nevěříš?? Proč mi nevěříš, řekni, proč mi nevěříš??? Jsem tvoje žena, musíš mi věřit, já to nebyla, já ne...< řvala jako šílená, zmítaly jí křeče zoufalství a pláče.
>Sarah! Sarah, uklidni se! Já tě slyším, věřím ti, no tak se uklidni!< Chytil ji za paže, ale ona kolem sebe mlátila jako vyšinutá.

Telefon dozvonil. Do jeho kanceláře vešla silnější stará paní. >Pane Mathewsi, přede dveřmi čeká nějaký muž, prý s vámi musí nutně mluvit.<
>Pusťte ho dál.< Paní se zase odporoučela a po chvíli se dveře opět otevřely, tentokrát se v kanceláři objevil mladší černovlasý muž v koženém saku. >Pane Mathewsi, musím s vámi mluvit.< Řekl prostě a popošel k němu blíž, inspektor však stále stál u okna a němě civěl ven, až když od něj byl muž vzdálený jenom asi krok, promluvil ledově chladným hlasem. >Kdo jste?<
>Jmenuji se Daniel Scott...< Najednou se inspektor prudce otočil a přitisknul muže ke stěně. >Ty parchante! To ty jsi ji zabil, to ty!!! Sarah to nebyla, to ty jsi tam nastražil pár jejích vlasů a otřel jsi tam její rťenku. Nědělalo ti problém se k těm věcem dostat, což o to, že to byl můj barák, když pokaždé, co jsem byl pryč, jsi v něm spal ty! Ty a Sarah!!!<
>Já to nebyl. Víte, že já Lillian nezabil. Ale v jednom máte pravdu. Přišel jsem se udat.<
Mathews ho pustil. >Tak proč tedy? Proč tady jste a říkáte mi takové hlouposti?<
>Se mnou nemá budoucnost. S vámi byla vždycky šťastná.<
>To já mám pocit, že se poslední měsíce smála jen proto, že jste stál za zdí když jsme se my hádali... Proč se teď neobrátíte a nejdete za ní?? To chcete dalších deset let strávit v base? Proč?<
>Má smysl vám říkat, že ji miluji?<
>Ne.<