Ústav 3: Poslední krveprolití

Ústav 3
Poslední krveprolití

Německo, Berlín, 2. dubna 1945

„Všechny kosti, včetně lebky, byly vyjmuty a nahrazeny meteoritickým kovem. Srdce je definitivně odoperováno a nahrazeno velice výkonnou pumpou. Do celého těla bylo dohromady voperováno tři sta šedesát pět mechanismů, které jakýmkoliv způsobem vylepšují jeho tělo. Většina svalů byla nahrazena superhmotou , která se dokáže přizpůsobit jakémukoliv tvaru. Tato hmota odolává ohni, vodě a velkým teplotním rozdílům dokonce dokáže ochránit tělo před škodlivými paprsky. Oči nahrazeny vysoce odolnými kamerami, které umožňují orientaci v úplné tmě. Z původního člověka již vlastně zůstala jenom kůže a mozek… Jinak je poháněn na všechno co je doslova po ruce. Ano, náš první diamantový stroj byl poháněn pouze na vzduch a to byla chyba. Když byl pár minut ve vodě, zkolaboval celkový systém. Tento stroj je ale poháněn doslova na vše. Když je na souši, tak vzduchem, když ve vodě, tak vodou. Kdyby se dostal do velkého působení ohně, dokázal by ho využít a následně by ho využíval jako svou pohonnou látku.“ Praví ten samý vědec, který byl při vzniku „diamantového“ Schwarze.

Tentokrát je ale v jiné místnosti a s jiným člověkem. Tito dva lidé jsou v obrovské laboratoři plné světla. Kolem nich se rozkládají tisíce přístrojů jakýchkoliv velikostí a tvarů.

„Tak, jak se vám líbí, pane Kleine?“ zeptal se vědec. „Je to nádhera. Doufám, že už ale nezklame a co se týče toho mozku, doufám, že jako jeho jediná vlastnost zůstala krvežíznivost. Nechci aby se mu vrátila paměť, byla by to naše zkáza.“

„Nemějte nejmenší obavy, pane Kleine. Jak zněla objednávka, tak jsme to udělali. Paměť má zablokovanou účinnými čipy. Další čipy mu zase přikazují, aby stále poslouchal jen vaše rozkazy.“

„Tak to jsem velice rád. No, myslím, že bychom ho mohli vidět v akci.“ Řekl Klein. „Klidně, bez problémů. Ale nezapomeňte, když ho jednou zapnete, už nikdy nejde vyřadit z provozu. Leda, že byste ho zničili, ale o tom pochybuji... Zapomněl jsem vám připomenout, že dokáže bezpečně přežít jakékoliv záření i o síle dvaceti atomových výbuchů. Kůže by sice zmizela, ale ta tam je jenom pro obelhání nepřátel. Dokonale napodobuje člověka.“

„Čím dál tím více se mi ten stroj zamlouvá! Tak už ho zapněte!“ nemohl se dočkat Klein.

Vědec přistoupil k vysoké plechové bedně. Na jejím boku byl ovládací displej. Na něm vědec cosi zadal a přední stěna skříně se začala pomalu otvírat. V bedně stál člověk. Nepoznali byste, že je v něm samé železo. Na pohled byl úplně normální. Měl čistou zdravou kůži.

„Thomas Löw. Bývalý desátník. Po zradě naší Říši, byl odvlečen do dnes již bývalého pokusného ústavu v Oberstdorfu. Při zničení ústavu utekl společně s doktorem Edmundem Grossem. Jeho téměř mrtvé tělo bylo nalezeno na místě potopené lodi. Dokázali jsem zachránit mozek a kůži. To je vše podstatné z jeho života.“ Pravil vědec.

„Znám jeho život. Teď ho konečně spusťte!“
„Jak si přejete.“ Odpověděl vědec a sebral ze stolku, který byl vedle něho, jakýsi ovladač. Namířil na Thomase a cosi zmáčkl.

V tu otevřel Thomas oči. Nebylo poznat, že v nich má zabudované kamery. Byl to úplně obyčejný člověk. Celý nahý vystoupil z železné bedny. Po dobu své chůze ani nemrkl okem, stále se díval kupředu.

„Zdravím vás, Thomasi.“ Řekl Klein. „Jsem připraven, můj pane.“ Odpověděl.

Island, Höfen, 2.dubna 1945

„Bohužel, pane Grossi. Je to stále horší. Ta nemoc se začíná šířit po celém těle. Doporučoval bych vám dostat se nějak pryč odtud. Zkušené nemocnice v Evropě by se vám mohly pokusit zachránit život.“ Oznamuje doktor Edmundovi. „Ne. Do Evropy se už nikdy nevrátím. Mám strašné vzpomínky na válku.“

„Škoda. Já už vám nijak nepomůžu. Nemáme tu takové vymoženosti. Je mi to vážně líto.“
„Děkuji aspoň za snahu, doktore. Nashledanou.“ Řekl Edmund a odešel z malé místnůstky vyplněné doktorskými inštrumenty.

Vyšel ven a cestou přemýšlel.
„Za co stojí můj život? Za nic. Léta promarněná zkoumáním klonování, které mi zničilo rodinu. Na co mi byla ta chvilková sláva?! Na nic. Potom ten hnusný ústav, který mi obrátil život o tři sta šedesát stupňů. Přišel jsem o přátele, rodinu a teď přicházím i o vlastní život… všechno je to na nic! Nikdy nespatřím své rodiče, proto bych chtěl, naposledy v mém životě vidět aspoň jejich hrob. Ano, v tajnosti se vrátím zpátky, navštívím je a dám jim mé poslední sbohem.“

Německo, Berlín, 3. dubna 1945

„Dostat doktora Grosse. To je váš jediný úkol. Jeho schopnosti jsou poslední nadějí Říše. Mohli bychom hromadně naklonovat stovky výjimečných experimentů. A tak bychom vyhráli.“ Říká Klein.

„Dobrá. Mým jediným úkolem je tedy chytit ho. Ale kde? Nevíte, kde se ukrývá?“ zeptal se Thomas. „Zhruba to víme. Měl by být někde na Islandu. Na devadesát procent. Před jeho úprkem mu byla totiž dána velká dávka pokusného roztoku, který ho musel hodně oslabit a při takovém oslabení by nebyl schopný doplavat až do Ameriky. A nejbližším možným cílem je Island.“

„Děkuji za informace. Ale Island je dost veliký, nenajdu ho tam.“ Pravil Thomas. „Ale najdete. Jeden z našich agentů, doktor Richard Allein nám oznámil jeho výskyt v městečku Höfen. Pan Edmund Gross k němu totiž chodí na prohlídky, kvůli jeho nemoci. Ten roztok mu jaksi započal něco, co je podobné nádoru.“

„No tak to ho ani nemusím chytat. Stejně zemře dřív, nebo později.“ Smál se Thomas. „Vy to nechápete?! My ho musíme chytit a ne zabít! Jeho mozek, vědomosti to je to nejdůležitější! On dokáže zachránit Říši. I když se o tom moc mluvit nesmí…no,… prostě to s Říší nevypadá moc dobře. Ehm, jasně pociťujeme porážku a už opravdu poslední možností je mozek doktora Grosse…“ vysvětloval Klein.

„Tak s Říší to nevypadá moc dobře… důstojníku Kleine, budu se snažit a ujišťuji vás, že ho dostanu.“ Řekl Thomas.
„Takže zítra odjíždíte, ano?“ zeptal se Klein. „Ne. Budu tam ještě dneska. Jak sám pravíte, Říše potřebuje rychlou pomoc…“

Island, Höfen 7. dubna 1945

„Dneska tu přijde naposledy. Hlavně to nepokazte hned od začátku. V klidu ho nechte sednout, aby se cítil úplně normálně. A potom rychle zasáhnete.“ Říká doktor Allein Thomasovi.

„Všechno chápu, schovám se tady do té druhé místnosti.“ „Ano. To bude nejlepší. Ale opravdu chvíli vyčkej..“ najednou se ozvalo zaklepání na dveře. „Honem, běžte tam.“ Říkal tiše Allein a rychle dovedl Thomase do dveří vedlejší místnosti na léky.

Potom se usadil v křesle a řekl: „Pojďte dál.“

Do dveří vstoupil Edmund. „Dobrý den.“ Pozdravil. „Dobrý, pane Edmunde. Posaďte se.“ „Děkuji.“ Řekl Edmund a posadil se na protější židli.

„Tak, jak jste se rozhodl? Pojedete do Evropy?“ zeptal se Allein. „No, jak se to vezme… rozhodně se tam nebudu léčit. Odjedu tam navštívit hrob mých rodičů a v klidu tam… víte vyslovuje se to opravdu zle. V klidu tam umřu. To je strašné. Nemáte ani nejmenší tušení, jaké to je, když víte, že vám zbývá pár dní… a přece je to všechno zvláštní. Rakovina. Na tu nemůžu zemřít za pár měsíců.“

„Ano. Na rakovinu ne. Ale nějak se vám do těla prostě dostal velice silný toxický odpad. A ten vám v těle vypoutal něco jako, dalo by se říct silnější rakovina. Máte v sobě ohromnou nemoc. A ta vás sklátí za pár dní, nanejvýš za měsíc. Nezbývá mi nic jiného, než vám popřát hezkou cestu. A… je mi vás upřímně.. líto.“ Říkal doktor krásně falešným tónem.

V tu z vedlejší místnosti vystoupil Thomas. V okamžiku chytil Edmunda pod krkem. „Á! Chlapeček chtěl přece jenom do Evropy.“ Usmál se. „Panebože. Thomasi, ty žiješ a co… co to děláš, vždyť…“

„Nemel! A jak mě vůbec znáš, ty zrádče!“ pravil Thomas. „Nedělej si ze mě legraci a okamžitě mě pusť.“ Začal se vzpírat Edmund.

Thomas ale použil svou obrovskou sílu. Edmund zakřičel bolestí. „Nech toho!“ „Nemáte právo, doktore Grossi, mě tykat. Nebýt rozkazu, tak bych takového drzouna už dávno zabil!“

„Panebože Thomasi… jsme přátelé..co dál… Aha. Zase ty vaše pokusy!Všichni jste prašivci! Nenávidím vás!!“ řval Edmund. A následovalo to, co při jeho rozzuření vždy přichází. V mžiku byl třikrát větší. Strhl ze sebe Thomase a hodil s ním o protější zeď.

„Tak Grossi, teď si zahrajeme!“ řekl Thomas a nastavil pravou ruku. Ze zápěstí mu vyjely čtyři dlouhé háky.

Thomas vyskočil, jak by to normální člověk nedokázal, a háky se zachytil o Edmundovy záda. Ten bolestivě zařval. A na zádech mu ze čtyř dlouhých trhlin tekl proud krve.

„Nádherné, že? Ano, meteoritický kov. Dokáže prorazit i vaši kůži. A co když se jím právě prolíná deset tisíc voltů.“

Hned, když to Thomas dořekl, začalo se z háků jiskřit. „Doktore Grossi, jste zatčen.“ Řekl Thomas a vrazil bodáky nadupané elektřinou Edmundovi do pravé nohy. Edmund se svírajícně zhroutil na zem. Z rány na noze mu vytékalo hodně krve a on bolestí omdlel.

Kdesi nad Atlantským oceánem, 8. dubna 1945

„Dobré ráno, doktore Grossi.“ Smál se potupně Thomas na Edmunda. „Kde to… kde jsem?“ začal se jemně Edmund probouzet. Hned jak za chvíli procitl, pocítil, že se nemůže hýbat. Podíval se na své tělo. Byl dokola obmotán tlustým řetězem. Snažil se z něho dostat, ale řetěz, přikovaný k podlaze se nechtěl odtrhnout.

„Nejde vám to, že? To je ale milé… víte, těším mě, když můžu někoho trápit tím, co on nedokáže porazit. Nebojte… tohle nevyrvete! Je to vyrobeno z meteoritického kovu, který vám, jako jediný odolává.“

„Jste podrazáci toho nejvyššího stupně. Udělali jste z člověka, který byl dobrák zrůdu! Ale buďte si jisti, že já to takhle nenechám. Pomstím se za všechno!“ řval Edmund. „Už se těším,“ usmál se Thomas, „nesnáším výhru bez pořádného boje. Jo, a neradil bych vám, abyste tu něčemu nějak škodil, mohli by vám to udělat problémy. Jsme totiž v malém letadle, které nás převáží do nově zbudovaného pokusného ústavu, takže kdyby to spadlo, udělalo by to VELIKÉ BUM! A to doufám nechcete…“ stále se smál Thomas. Jeho chování připomínalo šílence.

O hodinu později:

Německo, lesy Sophienhofu, 8. dubna 1945

„Něco slyším…“ „Já taky, to bude letadlo a asi bude přistávat.“ „Chytím ho! Třeba budou mít s sebou nějaké zásoby!“ říká středně vysoký blonďák o něco vyššímu brunetovi. „Skvělý nápad, hele! Už ho vidím! Je nad námi! Honem, chytni ho.“

Blonďák rychle vyběhl z lesa. Napřáhl ruku směrem k letadlu. Jeho dlaň za pár okamžiků napuchla. A stále a stále se zvětšovala. Začaly se na ní objevovat prasklinky, které se čím dál více rozšiřovaly. Tekla z nich krev. V tu celá dlaň praskla. Blonďák trochu sykl.

Z díry vyčnívající ze zápěstí rostla červená chapadla. Stále rostla, až dosahoval velkých rozměrů. Potom chapadla uchytila letadlo za pravé křídlo a jemně ho popotáhla dolů.

V letadle:

„Co se to děje?! Neumíš řídit, nebo co?!“ řval Thomas a vrazil do kabinky letce. Letec seděl na sedátku jako přikovaný. A nikdo by se ani nedivil proč. Čelní okno bylo totiž rozbité a po rámu se plazilo jakési chapadlo, které končilo v letcově břiše.
Vedle něj druhé chapadlo a to už se hrabalo v letcově hlavě. „Kriste Pane! Co to je za hrůzu?!“ vykřikl Thomas a z místnosti odešel. Zamkl dveře a utíkal do skladu.

„Před čím utíkáte?! Trápí vás svědomí?!“ pozdravil Edmund Thomase. „Drž hubu! Áá!“ zařval Thomas když spadl na bok. Celé letadlo se zprudka natočilo doprava.

Dlouhé chapadla obmotávala celé letadlo. Vlastník těchto velikánů točil s letadlem dokola. „Dělej! Sekni s ním o zem a jdeme tam!“ znervóznil druhý muž. „Vydrž. Tentokrát musíme být tišší! Pěkně pomalu je přicápnu na zem.“

„Už mám hlad jako vlk.“ „Ha.“ Zasmál se muž s chapadly. „Víš, jak to dokáže rozveselit, když ti vlk řekne, že má hlad jako vlk?! To se ti povedlo.“

„Nemel furt! Panebože já se snad dneska ani nenajím!“ zakňučel brunet. V tom se už ale letadlo začalo jemně dotýkat země. „Pozor, ať tě nesrazím… zastavím to o nějakej strom.“

„No počkej! Když s tím praštím o strom tak to bouchne!“ zařval brunet. „No a co?“ „Jak odtamtud asi vytáhneme zásoby? Co? Musíme rychle zavolat Waltra! Jinak to všechno shoří!“ „No tak dobře Wolfe! Ale pohni si! Já je ještě chvilku udržím.“

Wolf mlčky kývl a rázem mu z kůže začaly vystupovat jakési štětinky. O chvíli později byl Wolf o poznání menší, spadly z něho oškubané šaty. Část obličeje kolem nosu se začala prodlužovat a za pár okamžiků stál na Wolfově místě vysoký vlk.

Okamžitě se rozběhl směrem do lesa a bouřlivě štěkal.

V letadle:

„Že by se vám začaly bořit plány?!“ smál se Edmund. „Však vás ten smích velice brzo přejde. Již jsem poslal tajnou zprávu do centrály pokusného ústavu v Hilgenriedersielu. Za chvíli tu přijdou naši lidi a vysvobodí nás.“

„Aha. Takže nás něco drží!“ „Ano. Ale nemějte falešnou naději. Dostaneme se do ústavu oba dva!“

Venku:

„No konečně!“ řekl blonďák přibíhajícím vlkovi a hnědovlasému muži. Vlk se rázem přeměnil v člověka. Wolf na sebe rychle hodil oblečení a čekal až blonďák zastaví letadlo. „Tak už s tím práskněte!“ říkal hnědovlasý muž. „Už to bude Waltře. Vydrž!“

Prásk! Letadlo najelo čumákem přímo do mohutného kmene stromu, který i přes svou zdatnost spadl. Okolo letadla se rozlehl oheň.

„Dělej! Běž!“ zařval blondýn na Waltra. Ten okamžitě vzplál ohněm. Oheň mu nijak neškodil, doslova z něho vyrůstal. Walter se rozběhl k hořícímu letadlu.

V letadle:

„To není možné!“ řval Thomas a kolem něho se rychle šířil oheň. „Ale ano, je! Nějak se vám nedaří!“ smál se Edmund, kterému oheň vůbec nic nedělal. „Však vy se přestanete smát, doktore Grossi! Jestli nevíte, oheň pohlcuje kyslík a vy kyslík potřebujete! Zato já ne! Ha! Já se mám. Ale dost zbytečných řečí. Dostaneme se do ústavu, nemějte obavy!“

Naráz někdo vstoupil do skladu. „Co tu děláte?!“ zařval Thomas a rychle skočil po Waltrovi. Ten zavčasu uhnul a Thomas narazil do stěny. „Pomozte mi! Rychle!“ řval Edmund.

„A do prdele! Máme po zásobách!“ řekl Walter. „Nebo radši utečte! Vždyť tu uhoříte!“ řekl Edmund. „To je ten nejlepší vtip, jaký jsem kdy slyšel! Uhoříte! Já se z toho….“

„Zmetku!“ řekl Thomas a nečekaně hodil po Waltrovi jakousi železnou tyčku. Ta ho uhodila do hlavy a Walter spadl v bezvědomí na zem. „Větší zrůdu, než jsi ty, jsem nikdy neviděl!“ nadával Edmund Thomasovi. „Vážně?! Tak to jste se asi nikdy nedíval do zrcadla, doktore Grossi!“

Atlantský oceán, válečná ponorka Schlange, 8. dubna 1945

„Pane, našli jsme to. Je to ve výborném stavu!“ hlásí potápěč. „Výborně! Chci to vidět!“ zajásal Klein. Potápěč ho doprovodil do vedlejší kabiny.

Byla to malá místnůstka osvícená jedním špinavým lustrem. Pod lustrem leželo tělo.

„Konečně! Tak se mi to líbí! Budete odměněn vojáku!“ „Děkuji pane.“ Řekl voják a odešel.
Klein přistoupil blíže k tělu. Dělalo mu to trochu potíže, protože od těch diamantů se strašně odráželo světlo…

Německo, lesy Sophienhofu, 8. dubna 1945

„Pořád nikdo nevychází!“ říká blonďák obrovskému zástupu lidí. „Tak tam někoho pošli, Alberte!“ vykřikl někdo ze zástupu lidí. „Dobře,“ řekl Albert, „zkusíme to první uhasit, co říkáte? Tak třeba Ludviku! Ty to dokážeš!“

Ze zástupu vyšel menší muž. „Jo. To udělám.“ Postavil se směrem k letadlu a zavřel oči. Tím místem se prohnal jemný vánek. Přicházel v pravidelných intervalech a stále a stále sílil. Z vánku se stal vítr a z větru slabá vichřice, která stále a stále sílila.

„Pohni!“ řekl Wolf. V tu vichřice nabrala obrovské síly. Všichni lidi se chytaly za kmeny stromů, aby je to neodfouklo. Při největší síle vichřice, otevřel Ludvík oči a ukázal na hořící letadlo.

Vichřice se přesunula nad letadlo a všechen oheň uhasl. Z letadla zbyly ohořelé trosky. Nikde se nic nehýbalo…

Za pár okamžiků se ale něco ozvalo. Všichni zbystřili a pozorněji se na letadlo podívali. Na jednom místě odpadlo pár plechů a cosi z nich vylezlo.

V tom strašně hustém kouři nebylo z počátku nic rozpoznat, ale za chvíli byly jasně viditelné obrysy lidské postavy. Z trosek letadlo vylezl Thomas. Ačkoliv byl v letadle, které vybuchlo, nic se mu nestalo. Až na to, že mu ohořely všechny vlasy, takže vypadal, jako by mu někdo uřízl skalp. Kůže mu chyběla také kolem očí a úst. Všechny ty mezery vyplňoval začmouděný kov.

„Panebože, co to je?“ ozvalo se z davu lidí.

„Ptáte se, co to je?! Já vám odpovím.“ Smál se ironicky Thomas. „Víte, mé tělo… jak bych to asi jenom řekl..“ usmíval se stále, „Není tělo! Ha! No není to směšné!“ vysoukával ze sebe Thomas směšné grimasy a pomalým krokem se blížil k Albertovi a jeho přátelům.

„Co vám je?“ zeptal se Wolf. Thomas se na něho vražedně usmál: „Nic. Jen mám strašně chuť vraždit!“

V tom mu z pravého zápěstí vyjely čtyři dlouhé a ostrá háky. „Je to blázen! Připravte se! Chce nás zabít!“ řval Wolf na všechny lidi a utekl do zadu, přičemž se rychle přeměnil ve vlka.

Mezitím v troskách letadla:

„Haló! Žijete?“ ptal se přivázaný Edmund. „To byla ale šlupka! Páni, ten chlapík má sílu.“ Říkal Walter a jemně se zdvihal ze země. „Venku se něco děje!“ řekl Edmund. „Jo, půjdeme se tam podívat, jen co vás odpoutám z toho řetězu!“

Edmund se zasmál. „Chlapče, to ti nepůjde je to meteoritický kov, který odolá všemu.“ „A odolá pět seti tisícům stupňů Celsia?“ zeptal se Walter a přiložil ruku na jednu část řetazu.

„Cože? Vy jste se snad zbláznil. Ve fyzice se moc nevyznám, ale tohle by nedokázal nikdo!“ říkal Edmund. „To se ještě uvidí. Ale, asi by vám to ublížilo.“ „Víte co? Já se rozzuřím a už mi neublíží nic. Počkejte, zkusím to vyvolat.“ Walter se na něho nechápavě podíval a za chvíli sledoval, jak se z obyčejného člověka stal obr.

„Páni! Jste jeden z nás! To je báječné!“ žasl Walter. „No hlavně si pohněte!“ řekl Edmund.

Walter přiložil ruku na řetěz. Ta náhle celá zčervenala. Řetěz vypadal z počátku nevinně, ale později se žhavil, žhavil až se doslova proměnil v tekutinu. „To je nemožné! Dělejte! Roztavte ty úchytky, co řetěz připichují k zemi!“

Venku:

„Miluju maso!“ říká Thomas a právě vytahuje své háky z těla jakéhosi dítěte. Teda, jestli by se to tělem ještě dalo popsat. Byly to spíše zbytky, bez hlavy a končetin. Břicho bylo totálně rozpárané. „Kdo další?!“ smál se Thomas na prchající val lidí.

V tom se ale Albert zastavil. „Stůjte! Stůjte!“ všichni se pomalu nechápavě zastavili, „Co pak se ho budeme bát?! Ne! Každý z nás má nějakou schopnost! Proč se ho bojíme? Kdo se nebojí, tak pojďte se mnou!“

A proti Thomasovi se většina lidí hrdě obrátila a utíkala proti němu.
„Nádhera! Zabíjet mě baví! A jsem na to pyšný!“ řval Thomas připraven se svými čtyřmi háky.

Německo, Berlín, 8. dubna 1945

„Pane,“ pozdravil vědec přicházejícího Kleina, „musím vám něco sdělit.“ „Ano? A co? Rychle! Povídejte!“

„Víte, nějak se nám zvrtl systém…“ pravil vědec. Klein se na něho vyděšeně podíval: „Jaký systém?“ „No… systém robotnického experimentu… pana..ehm..no..“ „Tak mi to už do prdele řekněte!“

„Systém pana Thomase Löwa. Polovina jeho mozkových čipů byla definitivně zničena a je tu velké nebezpečí, že budou zničeny i ostatní čipy.“

„A můžete mi laskavě zopakovat! Na co ty čipy jsou?!!!“ řval Klein. „No, jak které. Ty, co byly zničeny usměrňovaly mozek, aby kázal tělu pracovat nenápadně. Prostě, aby na sebe neupozorňoval. A další čipy, co byly zničeny mu říkaly, aby jednoznačně nenadělal mnoho škod a mrtvých. Aby se prostě zajímal jen o Grosse.“

„Takže mi chcete říct, že se venku prohání monstrum, které má neomezenou moc. Nezničí ho ani dvacet atomovek a vraždí všechno, co jen potká?!“ „Ano. A pane, musíme se připravit…na nejhorší… víte, on má stále v pořádku čip, který mu nařizuje poslouchat jenom vás. Tento čip je nejbezpečněji ochráněn. Ale jestliže přijde o všechny ostatní čipy. Tak budeme mít skutečně neomezenou moc. A protože má v sobě zabudován teprve nedozkoumaný systém, který ale jak se zdá funguje, bude moct ovládat jakýkoliv stroj, který má pod dohledem německá armáda.“

„To znamená, že když o ten čip přijde, bude moct ovládat třeba sto tanků naráz a zničit třeba Berlín za pár hodin?! Ještě mi řekněte, že to není všechno!“ vztekal se Klein. Vědec se na něho panicky podíval: „Ono to není všechno…“ „CO?! CO ještě může udělat?!“ řval jako zblázněný Klein.

„Jeho předposlední čip mu nedává přístup ke vzpomínkám na minulost. Jestli bude čip odstraněn, jeho mozek si na všechno vzpomene. A myslím si, že Thomas Löw nebude nikdy stát po boku Německa…“

„To znamená, že budeme mrtví! Poslouchejte mě! Tohle se nesmí nikdo dozvědět. Nikdo! Jinak na nás pošlou takovou smršť zabijáků, že…že…. Do hajzlu! Většího idiota, jako jste vy jsem nikdy neviděl! Všechno musíte zkazit! I to blbý diamantový tělo jste pos…..“ v tom se Klein zarazil.

„Co je vám, pane?“ zeptal se vědec. „Diamantové tělo…. Profesore, doufám, že jste ještě nezapomněl, jak se transplantuje mozek.“ „A proč??“ „Budeme to totiž potřebovat…“

Německo. lesy Sophienhofu, 8. dubna 1945

Vypukla tam opravdová bitva. Na Thomase padaly balvany, které kdosi přenášel silou mysli. Zasahovaly ho obrovské smrště elektrického proudu. To vše pocházelo od lidí, které napadl.

„Mě nic nezastaví… No není to směšné?! Vaše smrt se pomalu blíží… pardon, vaše bolestivá smrt se pomalu blíží!!!“ smál se ohromě Thomas. Burácelo v něm šílenství. Šílenství zabijáckého maniaka.
„Nádherně si to užiju! Doufám, že nemám rozcuchané vlasy!“ pohladil se Thomas po holé kovové hlavě.

„Většího blázna jsem nikdy nepotkal!“ řekl Albert. „Vážně?! To je skvělé!“ řechtal se Thomas.

„Dělá se mi z něho špatně!“ pravil Ludvík. „Poslouchejte! Nesmí nás zastrašit. Já ho na chvíli zadržím chapadly a ty Ludvíku, vytvoříš kolem něj nějaký kruh silného větru, aby ho to nepustilo ven. A ty, Hanzi, budeš do něj stále vpouštět elektrickej proud! Je ti to jasný? Doufám, že se nic nestalo Waltrovi.“

V troskách letadla:

„Ááách! Díky. Zachránil jsi mi život.“ Pravil Edmund. „Rádo se stalo. A teď rychle ven, musím se podívat, co se to tam děje!“

Pomalu se vysoukali z trosek. „Dívejte, tam, vzadu, něco se tam děje!“ řekl Walter a ukázal prstem. „Ano! Je tam nějaké tornádo, nebo co to je!“ divil se Edmund. „To bude Ludvík!Ano! Drží ho v pasti a Hanz ho ničí elektrikou! Musíme tam, rychle!“

„Pojď! Seberu tě do ruky!“ řekl Edmund chytil Waltra pod paži a už s ním utíkal směrem k bojišti. „Ne!! Spadnu!Pusťte mě!“ řval Walter, ale nikdo ho neposlouchal.

„Waltře!“ zařval Albert, kterému právě z rukou trčely chapadla držící kdesi hluboko ve víru šíleného Thomase.

„Tak a jsme tu.“ Položil Edmund Waltra na zem. „A kdo jste vy?“ zeptal se Ludvík. „Edmund Gross, jeden z největších cílů tohohle blázna.“

„To je nás asi víc. A jak tak koukám, jste zvláštní jako my. Jak se vám to stalo?“ zeptal se Albert. „V bývalém pokusném ústavu Oberstdorf. Tehdy mi to udělal jeden šílenec, Schwarz se jmenoval…“ „Cože?“ vyjekl Wolf, který se právě přeměnil z vlka v člověka. „Schwarz.“

„Ten hnusák! Kdo myslíš, že nás stvořil? Co? To on! Doslova si nás pěstoval v jeho domácí laboratoři! Ale potom, když se stále nevracel, to už asi zhebl, tak jsme hromadně utekli. Byly nás desítky a většina jsme tu.“ „No tohle.“ Divil se Edmund. „A kdo ho vlastně zabil?“ zeptal se Walter. „Já. No, zabil jsem ho dvakrát. Ale to už je dávná historie,“ usmál se Edmund, „ale lidi, měli bychom rychle zavčasu zdrhnout, jinak nás ten stroj na vraždění dostane. Tenhle větřík ho dlouho neudrží!“ „No dovol!“ řekl Ludvík.

„Promiňte, ale vážně bychom měli utéct.“ „Tak dobře, já ho pustím a rychle zdrhneme!“ řekl Albert.

Německo, Pokusný ústav v Hilgenriedersiel, brzy ráno 9. dubna 1945

„Otevřete! Slyšíte?!“ řval Thomas klečí v louži před mřížovanou bránou z železa. „Kdo to je? Co chcete?“ přicházela od budovy bez oken jakási postava. Nebylo jí vidět do tváře, kvůli té obrovské mlze.

Postava, již bylo poznat, že to byl starší muž s brýlemi, přišla až k bráně a podívala se na Thomasovo zubožené tělo. „Oh, můj Bože, co to je?“ zeptal se muž. „Jmenuji se Thomas Löw. Žádal jsem vás o pomoc.“

„Ach, ano. Omlouvám se, nějak se nám nepodařilo sehnat tolik vojáků…pojďte dál…pojďte…“ muž odskočil k železné budce u brány a zvedl telefon: „Otevřete hlavní bránu.“

Brána se sama otevřela a Thomas si stoupl. „A co se vám stalo?“ zeptal se opatrně muž. Thomas se na něho podíval a odpověděl: „Bojíte se mě?“ začal se smát, „doufám, že mi drží make-up! To víte, když přijde skoro o všechnu kůži, tak vám ho moc nezbude.“

Muž dovedl Thomase do budovy.

„Postaráme se tu o vás…a …proč nemáte…“ říkal muž. „CO?! Připadávám divné, že nemám maso?! Ha! Je to veselé! Tak veselé! Víte, mám jedno tajemství…já nejsem…,“ přitáhl si Thomas doktora k ústům, „ČLOVĚK!!!!!!“ zařval mu do ucha. Muž hned odskočil. Bylo vidět, že se bál.

„Nád..hera..pane..Löwe.. tak pojďte se mnou.. já vás dovedu na ošetřovnu…“ „NE! Na ošetřovnu ne! Nemáte tu garáž, nebo nějakou dílnu?! Srandovní co?!“ Thomasovo tělo propadalo záchvatu smíchu, „No… radši bych šel tam… Není to sranda? Já se z toho picnu.“
„Máme tu nějaké opravny a laboratoře… pojďte, dovedu vás tam.“

Německo, Sophienhof, 9. dubna 1945

„Takže vy plánujete útok na ten pokusný ústav?“ ptal se Edmund. „Ano,“ odpověděl Albert. Společně s Waltrem a Wolfem byli v jakési malé kůlně.

„Myslíte si, že se vám to povede?“ „Jo, tak to nikdo neví.“ Řekl Walter. „Ale už nechceme být považováni za odpad. Ne! Jsme výjimeční, nikoliv nemocní. A budeme za to bojovat.“ Pravil zase Wolf.

„Mě už taky nezbývá…moc..čass.ssu…….“ Edmund obrátil oči v sloup a sesunul se ze židle. „Co ti je? Edmunde, probuď se!“ ozývaly se výkřiky.

Německo, Pokusný ústav v Hilgenriedersiel, 10. dubna 1945

„Skvělé ráno, že?“ smál se zohavený Thomas na ředitele ústavu. „Ano, pane…Löwe. Takže, jste připraven na prohlídku našich experimentů?“ „Moment, doufám, že jsem se učesal. Asi…asi ano. Víte, ty tři vlasy, co vám zbudou na hlavě se češou špatně.“ Začal se Thomas smát.

„Ehm…ano..“ odpověděl plešatý ředitel. „No tak…bychom už mohli..jít.“ řekl uraženě a vyšel z chodby. Thomas ho následoval.

„Vešli jsme do části budovy, která je pod zemí. V tomto ústavu pracuje přes šest stovek vědců. Jsme asi desetkrát vyvinutější, než bývalý ústav v Oberstdorfu.“ Pravil ředitel.

V ten okamžik se Thomas zastavil. Jeho svaly ze superhmmoty vytvořily pohled zamyšlenosti. Měl vidiny. Před očima se mu míhaly krátké, rozmazané obrazy. Slyšel křik, někoho mučili. Nějakého muže…“

„Pane Löwe, slyšíte mě?! Haló! Slyšíte?!“ třepal s Thomasem ředitel. Thomasovi se za chvíli tvář vrátila do původního tvaru. „V klidu… už je mi dobře… běžte! Můžeme pokračovat v přehlídce… No není to směšné?! V přehlídce… Panebože co mě ještě dneska napadne.“

Německo, Berlín, 10. dubna 1945

„To mi chcete říct, že ty čipy mu tak rychle odcházejí?!“ řval Klein na vědce. „Bohužel..ano. Začínají se porušovat vzpomínky na ústav v Oberstdorfu, postupně se doslova zblázní. A až zjistí svou minulost… no… nedokážu si představit, co takový obrovský příval emocí udělá s lidským mozkem… je to strašné…“

„Cože? Vy říkáte, že by ho to mohlo zabít?“ zeptal se Klein. „No, v tom nejhorším případě ano. Ale přikláním se k té verzi, která říká, že se totálně zblázní. Nalezne svou ztracenou paměť, bude se chtít pomstít a nikdy neublíží doktoru Grossi.“

„Bude se chtít pomstít, to snad nemyslíte mě?!“ řval Klein. „Pane, prosím vás nevztekejte se pořád! Již jsem našel jedno řešení.“ „A jaké?! To by mě zajímalo!“ „Naše laboratoře vynalezli kyselinu. Tato kyselina zničí všechno, dokonce i superhmotu, která tvoří devadesát procent Löwova těla. Má však jednu slabinu.“ „Jakou?“ „Sklo,“ řekl vědec a vytáhl ze stolku jakousi zkumavku plnou zelené látky, „dokážeme ji přenášet ve skle, jediná surovina, která této kyselině odolává. Jinak před ní lehne všechno.“

„Konečně dobrá zpráva… okamžitě ho začněte vyrábět hromadně…ale! Hitler a jeho důstojníci. Vlastně nikdo! Ano. Nikdo se o tom nesmí dozvědět!“ „Nemějte nejmenší obavy. Vše provedu v tajnosti.“

Německo, Sophienhof, 11. dubna 1945

„Už se probouzí! Honem, pojďte sem!“ slyšel Edmund ležící na lůžku. „Edmunde, no sláva! Mysleli jsme, že se snad už ani neprobereš!“ říkal mu Wolf. „Kde to- to jsem?“ „U nás v sídlu. Máme tu ošetřovnu. A tady Ludvík býval lékař.“

„Děkuji, že jste mě zachránili.“ „Ale to nic nebylo,“ říkal Ludvík „a mohl bych si prosím vás s Edmundem promluvit o samotě?“ Ostatní z malé ošetřovny odešli.

„Co je?“ ptal se Edmund. „Chtěl bych si promluvit o tvé nemoci.“ Začal Ludvík. „Já už to vím. Mám rakovinu. Vím, že mi zbývá pár dní.“

„A to ti řekl kdo? Ty nemáš rakovinu!“ „Co? A co teda mám?“ „Je to zvláštní druh… něčeho podobného… podobného..nevím, jak bych to pojmenoval. Určitě to rozpoutal toxický odpad, který ti někdo musel dostat do těla. No a ten odpad tě… doslova začne mutovat.“

„Cože?“ vyjekl Edmund. „Je to strašné. Ano. Ale je to tak. Tvé schopnosti se začínají zvětšovat. Je to strašná rychlost. Navíc se v tobě rodí další a další schopnosti. A obávám se, že to nepůjde zastavit.“

„A k čemu by to vedlo?“ „No… právě to je to nejhorší. Tvé tělo nebude zvládat nosit tolik „virů schopností“ a doslova začne rodit nové organické tělesa.“

„Cože? To není možné. To na mě něco jako vyroste a pak to začne odpadávat a normálně žít?!“ „Ano. A to není stále to nejhorší.“ „Já už to snad nechci ani slyšet.“ „Já ti to řeknu… tvůj imunitní systém nezvládne takové oslabování a potom můžeš zemřít třeba na chřipku.“

„Můj Bože. Proč? To není možné… vždyˇ…vždyť já…ale asi si to zasloužím… zahrával jsem si s přírodou, pokoušel jsem se klonovat a tohle je odplata…“ „Je mi to líto, Edmunde. Ale nemýlím se.“

Německo, Pokusný ústav v Hilgenriedersiel, 12. dubna 1945

„Je to tu krásný! Musím vám zatleskat, řediteli.“ Tleskal šíleně Thomas. „Eche. No.. tak vám.. děkuji mockrát.. vám děkuji. No. Tak a jak dlouho tu chcete přebývat, pane?“

„Nechcete mě tu? Co?! Hahaha! Já to tušil. Víte co, budu tu až… až do vaší smrti! Co říkáte?!“ „Cože…no, jsem velice velice, jaksi potěšen vaší návštěvou… ale do smrti, prosím vás, nepřehánějte to nějak. Jako, chápete mě, že…“

„No, tak budu tu do vaší smrti, ale vy mě tu určitě tak dlouho nechcete, že?“ usmál se Thomas na ředitele a ten úsměv opětoval, „tak víte jak to uděláme? Takhle!!“

Ozvalo se seknutí. Ředitel se vykulenýma očima podíval na své zakrvácené břicho, ve kterém teď panovaly Thomasovi ostré háky. „Je to krásný pocit, že?“ říkal Thomas.

Ředitel spadl na kolena, nebyl schopný promluvit jediné slovo. „Snad si přede mnou nebudete klekat. Musím vás pokárat!“ zasmál se Thomas, vytáhl háky z ředitelova břicha, napřáhl se nad hlavu a sekl ředitele do tváře. „Jujda! Kde máte oči, pane řediteli?! Budete šilhat!!!“ začal se smát Thomas. A nepřestával sekat. Sekal do celého těla. Celou chodbu zastříkala krev. „Ó! Pane řediteli, upadl vám kousek masa!“ Thomas se sklonil k jakémusi kusu masa, které leželo u ředitelova těla. „Hmmmm! To by bylo na rožni! Ale co to melu!Já vlastně nejím! Ha! Usmějte se na mě! No ne řediteli?! Život je jeden velkej flám! A my si ho musíme užít!“ A pokračoval v sekání.

V tom do místnosti přišel jakýsi doktor a hrůzou zařval. Thomas ho zpozoroval a podíval se na něho. To doktora ještě víc zděsilo, protože když uvidíte tvář, která je z jakési šedé hmoty, je celá potřísněná krví a ještě z ní padají kousky masa, které navíc nejsou její.

„Pane řediteli…“ řekl doktor. „Ten už ti neodpoví.“ Usmál se Thomas a neuvěřitelně rychle po doktorovi skočil, jak by to normální člověk nedokázal. „Ááá! Nechte mě!! Nechte m…..“ doktor utichl, když mu Thomas rozdrásal krk svými bodáky na tolik, že hlavu u těla držela jenom páteř.

Avšak to mu nijak nebránilo v pokračování řezby.

Německo, Berlín, 13. dubna 1945

„Pane, dostal jsem od jeho systému zprávu.“ „Co se zase stalo?“ „Je to strašné, zabil už osm doktorů. Nikdo z ústavu se to ještě nedozvěděl, ale bude to hrůza.“

„To byla poslední kapka! Jedeme tam.“ „Co?“ „Jedeme tam, neslyšel jste snad? A seberte laskavě s sebou i ten diamantový stroj a nějaké ty operační pomůcky, však víte na co.“ Pravil Klein. „Ale pane, bude to veliké riziko…“ „Nemelte furt! Prostě to s sebou seberte! A nezapomeňte na tu kyselinu.“

Německo, Sophienhof, 15. dubna 1945

„Jsme rádi, že ti je už dobře. Měli jsme o tebe strach.“ „O mě strach mít nemusíte. Já už nejsem tolik důležitý. Hlavní je, aby vám vyšel ten plán.“ Praví Edmund. „Musí to vyjít, ale počítáme s tebou.“ Řekl Wolf.

„Bude to má poslední akce. Potom už…“ „Prosim tě přestaň furt vést tyhle řeči! Dost mě to znervózňuje. Prostě tam půjdeme, zničíme to tam a pak budeme svobodní. Hitler to má už spočítaný. Prohraje jedna dvě a potom už nás nebude nikdo utlačovat.“

„Snad. Ale musíme pro to něco udělat i my… takže zítra?“ zeptal se Edmund. A zbytek mužů mu přikývl.

Německo, Pokusný ústav v Hilgenriedersiel, 16. dubna 1945

„Dobrý den. Jsem důstojník Klein mám povolení…“ říká Klein vrátnému u brány ústavu a ukazuje mu svou průkazku. „A co ten druhý?!“ zeptal se vrátný. „To je můj… pomocník. No tak už nás pusťte!“

Vrátný cosi zmáčkl na dlouhém panelu ve své plechové budce a brána se pomalu otevřela.

„To je život! Kolik že jich už je?“ dívá se zakrvácený Thomas na hromadu rozsekaných mrtvol. „No, dost… a tý krve co z nich teče! Nádhera. Dalo by se v ní koupat!“ smál se.
V tom někdo otevřel dveře. „Sakra! Co to tu teče?! Panebože, to je krev… a! Tady jsi!“ zařval Klein na Thomase.

„Můj pane… jak jste mě našel… vítám vás…“ začal zmatkovat Thomas a klekl si před Kleina. „Proč jsi to udělal?! Proč?“ řval na Thomase Klein. „Ehm…no víte…. Já já mám- strašnou – strašnou … nevím jak to popsat… ale tak už mi nikdo z nich neublíží a-a-a ne-nechtěli mě tu! Musel jsem jim to oplatit.“

„Jsi stroj! Pouhej stroj! Jak si můžeš bez mého dovolení jen tak vraždit?! Co?!“ řval stále a stále víc. „Pane, s dovolením, nepřehánějte to. Můžou mu odejít i ty poslední dva čipy a to by byla naše zkáza! Neřvěte…“ podotkl vědec Kleinovi.

„Nikdo mě nebude říkat, co mám dělat! Držte hubu!“ Klein se otočil zpátky směrem k Thomasovi, „Thomasi, pověz mi, víš, kde je Edmund Gross?“

„Ááá! Nenávidím ho! Má spoustu, spoustu těch jinejch kamarádů a-a chtěli mě zabít…“ Thomas cukal hlavou a stále klečel před Kleinem. Jako malé, neposlušné dítě.

„Můžeš to odčinit.“ Řekl Klein. „Ano! A jak?!“ „ Tvým úkolem nebude odchytit ho, ale rovnou zabít! Znič ho! Jakkoliv! Ale chci vidět jeho mrtvé tělo, jak bude přede mnou ležet! Je to nepřítel Říše.“

Najednou zhasla všechna světla. „Co se děje?“ zpanikařil vědec. „Asi jenom vypadl proud.“
A ozvala se obrovská rána, jako když něco vybuchne. „Někdo to tu napadl! Thomasi, běž se podívat ven!“

Thomas poslušně kývl a už utíkal ven na chodbu. Tam panoval zmatek. Běželi tam doktoři i ochranka. Všichni se báli, co se děje.

V tu začal někdo hlásit rozhlasem: „Poplach! Okamžitě opusťte budovu nouzovými východy! Poplach! Narušitelé v budově! Prosím, ochranka, dostavte se do hlavní chodby!“

„To jsme tu přišli akorát včas! Musíme nějak zmizet, panebože! Samé komplikace!“

„Hoši! Jedeme do nich!“ zařval Albert a s desetimetrovými chapadly, včele se všemi mimořádnými lidmi prorazili za pomoci Edmunda bránu a teď už se horlivě ženou do útrob budovy, zničit vše, co se dá.“

Přiběhli tam však vojáci. Začali střílet ze samopalů. Jacísi lidé kolem sebe okamžitě vytvořili modrou „bublinu“, která střely zastavila. Albert nějaké vojáky chytil a svými chapadly je rozdrtil, až všude stříkala samá krev a praskaly žebra.

Přeměněný Edmund navzdory střelbě vběhl do hordy vojáků a začal trhat hlavy, nohy, ruce, vše co se dalo odtrhnout od sebe, to odtrhával.

Hanz zase začal svými elektrickými výboji smažit všechny nepřátele, kteří byli ještě živí. A tak se do boje vložili všichni výjimeční a svými schopnostmi vojáky masakrovaly. Po pár minutách tohoto vyvražďování už nebylo nic čisté. Každý se brodil v lidských zbytcích. Tam někdo šlápl na kaši z mozku, tam zase na střeva.

Hlavnímu týmu, jehož členy byl Albert, Edmund, Wolf a Hanz se do cesty ale postavil právě přicházející Thomas. „Stůjte! Tenhle je nebezpečný!“ zařval na své kolegy Edmund.

„Jé! To je nádhera! Tolik krve, masa a kostí! Je to všude. Musím vás pochválit. Ale bohužel jsem dostal jasný rozkaz…“ zesmutněl a ze zápěstí mu vyjely čtyři dlouhé a ostrá háky.

„Můžu vás zabít!! TAK DO TOHO!!!!!!“ zařval Thomas a skočil po vlkovi. Nikdo ho nestačil včas zachránit a tak se jen ozvalo bolestivé zakňučení a vlk byl na kusy.

„Ty zmetku!“ řekl Hanz a ze všech sil začal Thomase smažit elektřinou. Thomas zůstal klečet nad mrtvým vlkem v křeči. Nemohl se ani hnout.

„Výborně Hanzi, nepřestávej!“ pravil Albert. Tu k nim přiběhl Walter. „Lidi, téměř všichni jsou zabiti! Je to jasná výhra a naše ztráty jsou zdánlivě minimální! A… co to je? Oni…oni zabili Wolfa?“

„Bohužel ano. Ale již se mstíme! Toho hnusného hajzla Thomase, tedy to, co z něj udělali, zničíme! Zabijeme ho!“

„Já už.. už nemůžu! Už nem…“ Hanz povolil a opřel se o zeď. Thomas pomalu vstal. Doslova se z něj kouřilo. „Mě nijak neu-škod-í-í-í—te! Bude-te-mrt-ví!!!!!!“ řekl a rychle se otočil, přičemž sekl do Waltra. Ten s křikem upadl na zem. „Už dost!“ zařval Edmund a skočil po Thomasovi.

Skočil na něho ze zadu. Chytil mu ruce a dal mu je za záda. „Je konec toho vašeho teroru!“

„Pohněte si!“ řval Klein na vědce. „Ale pane, je to rizikové! Podívejte, jak je tu nečisto, můžete chytnout nějakou…“ „Dělejte! Není čas!“ zařval znovu Klein.

Vědec už ani nemukl. Položil Kleina docela čistou zem, kterou bylo dost těžké najít a začal. Píchl Kleinovi injekci s uspávadlem. Ten za pár vteřin usnul. Operace tedy mohla začít…

Edmund držel Thomase v šachu a Albert se tak mohl pokoušet svými extra silnými chapadly urvat mu hlavu. Ale vůbec to nešlo. Mezitím Ludvík trochu ošetřoval Waltra. „Stále hodně krvácí a tu nejsou žádné obvazy, asi ho ztratíme.“

„Už mě to štve!“ zakřičel Edmund, pustil Thomasovi ruce a rychle se mu pokusil urvat hlavu. Toho Thomas využil a okamžitě bodnul Edmunda svými háky do břicha. Ten ho hned pustil a Thomas utekl.

„Né! Další zraněný!“

Thomas vběhl do místnosti, kde byl Klein s vědcem. Uviděl však, jak vědec přenáší Kleinův mozek směrem k diamantovému tělu. „Vy jste ho zabil! Vy odpornej hnusáku! Vy jste zabil mýho pána!“ tak se rozčílil, že se ozvala rána z jeho hlavy a vědec řekl: „Ne! Poslední dva čipy selhaly.“

Thomas se zklidnil. Podíval se na své ruce a řekl: „Vy svině! Měli jste mě nechat chcípnout! Ale co by od vás člověk mohl čekat! Teď poznáte opravdovou pomstu!“

Přišel k vědcovi a sebral mu z ruky Kleinův mozek. Rozdrtil ho ve svých silných rukách. Vědec zakřičel, protože většina rozprsklého mozku skončila na jeho obličeji. Okamžitě začal zvracet.

Thomas ho chytil pod krk a přitlačil ke zdi. „A teď je řada na tobě. Zmetku!“ vědec stačil rychle sáhnout do kapsy a vytáhl zkumavku se zelenou látkou. Roztříštil ji o Thomasovu hruď.

Z té s začalo ohromě kouřit. A kusy superhmoty odpadávaly z Thomasova těla. „Šmejde!“ řekl Thomas, vysunul své háky a bodl vědcovi do hlavy. Hlava se mu rozčtvrtila a tělo bezvládně spadlo na zem.

Do místnosti vběhl Edmund podpírán Albertem. „Thomasi!“ Thomas se otočil a řekl: „Edmunde. Nevím, co vše toto tělo napáchalo, ale odpusť mi.“

Nebyl si jist, ale šáhl vědcovi do kapsy. Byl tak rád, když pocítil, že v ní má ještě jednu zkumavku. Vložil si ji do úst. „Nedělej to!!!!“ zařval Edmund, ale již bylo pozdě.

Thomas skousl. Kyselina se mu roztříštila do celé hlavy, z které za chvíli již nic nezbylo. Zbytek těla spadl na zem.

Německo, Tajný Hitlerův kryt v Berlíně, 30. dubna 1945

„Můj Vůdce.“ „Vstupte. Jaké máte zprávy?“ zeptal se Hitler důstojníka. „Bohužel špatné. V pokusném ústavu Hilgenriedersiel byli téměř všichni zaměstnanci vyvražděni. Velice dlouho trvalo, než jsme oblast vyklidili od mrtvých a až poté jsme mohli začít se zkoumáním. Našli jsme mrtvé tělo důstojníka Kleina i vědce Petera Grüna. Všechny dokumenty o pokusech nebyly nalezeny. Ústav je tedy totálně zničený.“

Hitler poklesl v tváři. „Můžete odejít…“ Když důstojník odešel, Hitler vytáhl ze šuplíku svého stolu, za kterým seděl ampuli z ciankály a vložil si ji do úst…

Německo, Sonthofen, 30. dubna, 1945

Edmund klečel na hrobě svých rodičů a v rukou pevně svíral fotku své rodiny, potřísněnou jeho slzami. V druhé ruce držel revolver. „Sbohem“ Vložil si revolver do úst a zmáčkl spoušť…

Konec

O psaní trilogie Ústav

První slovo prvního dílu jsem napsal 20. listopadu 2008. Tedy v den mých třináctých narozenin. Téměř všechny jména se shodují s německým kalendářem. Takže příběh začíná 20. listopadu a ten den slaví svátek nositel jména Edmund. Samozřejmě, když se dostává do pokročilejších fází příběhu, jména se přestávají shodovat a to z důvodu, že postav je mnoho a svátek slaví jen jeden jedinec.

A malá informace: Poslední díl, Ústav: Poslední krveprolití, je má největší povídka. Má 34 338 znaků. Jsem na ni tedy hrdý. ?

A když nepočítám drobné úpravy, ta poslední větu třetího dílu jsem napsal 25. prosince 2008. Všechny datumy se v souladu s historií shodují. Hitler spáchal 30. dubna 1945 opravdu sebevraždu, ale to asi většina víte.

Chtěl bych podotknout, že trilogie Ústav mě bavila ze všeho nejvíc. A kdybych měl vybrat, který díl se mi nejvíce líbí, tak je to ten poslední, protože mě jaksi okouzlila postava Thomase Löwa, byl to jasný šílenec a jak jsem zjistil, popisovat šílenství mě baví?. A tak končím tuto nádhernou (tedy aspoň pro mě) trilogii a budu na ni v dobrém vzpomínat. A doufám, že vy také…