Ztracená ve svém světě

"Kolikrát ti mám říkat, že se máš do školy učit? Jak potom vypadá tvá žákovská!?" Křičela mamka po své dceři. "Pět! Pět! Pět.. a.. Poznámka? Maluje si ve vyučování. Prosím tě, Lenko, co to má znamenat!?"
"Hm."
"Já se s tebou bavím. Pojď sem!"
"No?"
"Co no? další pětku a budeš mít doopravdy zákaz na počítač!"
"Hm.." Vzala jsem žákovskou a šla do svého pokoje.
S mamkou a jejím přítelem bydlíme v paneláku, nedaleko mojí školy. Má mamka pracuje jako učitelka ve škole, proto chce, abych se učila... Po pravdě. Mě do učení moc není. Raději mám počítač a mého čoklíka. Ráda se uzavírám do sebe a kreslím si před očima různé obrázky. Někdy upadnu do blouznění, do svého snového světa. Jsem v něm úplně jiná, než normálně. Mám mnohem delší, černé vlasy, zelené oči a jsem dost chytrá.. Zděděno po matce a otci, kteří jsou v mém světě se mnou. JE tam i můj brácha, mé dvojče. Já se tam jmenuji Alex a s Nickem, bráchou, jsme si hodě podobní.. Jen on je trochu hodnější a moc si něvěří. Umíme ovládat magii, všichni v Magic worldu!

"Taková nuda." Za¨vřela jsem dveře od pokoje, uchopila ovladač, zapla televizi a sedla si k počítači. šla jsem na svůj blog, potom na stránku o Harrym Potterovi.. Na alíka a na literární stránku... Přečetla jsem si jednu, dvě, tři povídky a zapla The sims 2... "Už mě ani tohle nebaví," povzdechla jsem si. Chvíli jsem hrálam, potom jsem si sedla na gauč a dívala se na televizi. Krimilánka a tomu tématu podobné pořady zbožňuji! Chtělo se mi spát a usnula jsem.
Byla jsem v Magic worldu ale.. byla tam celá má třída. By zrovna "den otevřených dveří". Byl to jeden den za půl roku, kdy mohli lidé vstoupit do Magického světa a naučit se magii. Já osobně jsem to navrhla, protože mám ráda nemehla.. Já a bratr pocházíme královské rodiny. Každý mě oslovuje jako vísost či princezna. Osobně mi to vadí, hrozně vadí! Každému říkám, ať mi říká jménem. Někdo si už zvykl, ale někdo ne.
"Ahoj, Leni!"
"ach ne.." Byli tam mí spolužáci. Jak se sem dostali!? "Ahoj. Co tu děl---" Kolem mě prolétl někdo na koštěti. Taková záchrana mi byla vhod. Byla to Rita, jedna z mých nejlepších kamarádek. Chytla mě za ruku a letěla jsem s ní.. někam. "Díky Rito, fakticky dík!"
"Není zač. Pro svoji budoucí královnu udělám vše." Zašklebila se.
Najednou jsem spadla z koštěte. Při pádu z cca deseti metrů jsem si zlomila nohu. Myslela jsem si, že se probudím, ale pořád jsem spala. "Au.." Postěžovala jsem si.
"Dobré, All? Promiň já si nevšimla že padáš." Rita mi pomáhala vstát.
Dokulhala jsem do nemocnice.. Někdo se asi ptá, proč jsme neletěly na koštěti.. Zvedl se vítr a my víme, že za tohoto počasí se koště může rozcupovat na cucky!
Nemocnice nestála na obvyklém místě v mé hlavě! Noha mě hrozně bolela a myslela jsem si, že každou vteřinu upadnu. Nestalo se to. Otočila jsem se na Ritu, ale ta byla pryč.
"Rito!?" Nevěděla jsem, kde je. Podařilo se mi upadnout díky větvi, která ležela na chodníku.
Kde je Rita? Vrtalo mi hlavou. Vítr ustal a já si všimla, že z tmavých barev, které jsem ve světě měla tak ráda, jsou samé veselé barvičky.
Byla jsem ztracená! Ne a ne se probudit. Noha bolela čím dál tím více.