Udržte ten most kapitáne...

Jihovýchodní Irák, základna US Army.

Ten rozkaz se mně nelíbil už od samotného začátku. Už jen způsob jeho předání vzbuzoval přinejmenším rozpaky.

,,Budeme mít už konečně pořádné mapy pane? Jde mně o to, že ty současné jsou plné nepřesností a jak víte, mužstvo vnímá podobné záležitosti tak nějak nervózněji a nevidí stav v širších souvislostech…“

,,Musíme si vystačit s tím, co máme kapitáne. Jde jen o to, zajistit ten most, udržet ho a to se dá zvládnout i bez nových map.“

,,To možná ano pane, ale co baterie do noktovizorů (zařízení pro noční vidění)? Celá jednotka se potýká s jejich nedostatkem. Jak mám hlídat most, když jsem v noci slepý? A jaké budeme mít zajištění?“

,,Vy jste zajištění kapitáne Perkinsi! Nemůžu si dovolit poslat tam pár Abramsů (tank M–1 Abrams), ty jsou zkrátka třeba jinde. Jestli vás to uklidní, jste na seznamu přednostních určení pro pohotovost letky Apačů (vrtulník AH-64 Apach) a kdyby něco, budete je tam mít do pár minut. Hodně štěstí kapitáne…“
-----------------------------------------------------

Ten most vedl přes jeden z přítoků Eufratu. Dostali jsme se k němu snadno, ale to, co nás čekalo, snadné nebylo. Osm vozů Humvee, třicet dva mužů. Museli jsme vybudovat provizorní kontrolní stanoviště na příjezdech obou konců mostu a několik mužů se muselo umístit i pod most, na každém břehu. To proto, že fedajíni mohli most ohrozit nejen ze silnice, ale i od vody…

Ještě jsme ani nebyli hotovi s opevněním a přišla písečná bouře. Celý svět jako by se zbláznil a my jsme nemohli nic dělat, jen bezmocně sledovat písečnou stěnu, která se k nám blížila a hrozila, že nás pohltí. Pohltila nás a my jsme se celých čtyřicet osm hodin nemuseli bát o most, ale sami o sebe. Když bylo po všem, mohli jsme začít s checkpointy znovu. No, alespoň se dalo říci, že materiálu na pytlování bylo až moc…

,,Nechápu to sakra, stačilo by pár Abramsů, dva a dva postavené děly křížem na každé straně a stačilo by to. Proč tady doprdele tvrdneme my?!“

,,Clarku, nejsi tady, aby jsi chápal, ale aby ty pytle byly co nejdřív nasypaný pískem. Tak nemel a makej, ať si máme kam schovat prdel.“

,,Ty si tu svou klidně nech venku Barnsi, tu vidět Saddám, tak už jsme dávno doma, protože by se leknul a chcípnul by i bez nás.“

,,Ha ha ha, vtipálku. Ta moje prdel má mnohem větší cenu, než tvá palice. Beztak v ní máš jen Pamelu a pivo…“

,,To se pleteš kámo, náhodou v ní mám i lásku k vlajce!“

,,No, tak se modli ty blbe, abys jí neměl přes bednu, až pojedeš domů…“

Zvláštní, jak mě ty kecy kluků, co se oháněli lopatkama a plnili pytle pískem uklidňovaly. Dokud voják žvaní a dělá si srandu jeden z druhého, je to v pohodě. Když mlčí, začíná jít do tuhého. Bylo jasné, že za chvíli přijdou na řadu ženské. Hned po nich si začnou kluci uvědomovat, že při práci dostali hlad a začnou se bavit o tom jak je skvělý, když jste někde, kde si můžete jen tak jako by nic rozklepnout na pánev pár vajec, rozhodnout se, jestli k nim přidáte slaninu nakrájenou na plátky, nebo na kostičky, jestli přidat hořčici, nebo kečup. Co s i dát k tomu, jestli tmavý chleba, nebo italskou veku a jestli je dobré k tomu pít pivo, nebo Colu. Pak začnou nadávat, protože si uvědomí, že mají jen konzervu s hovězím a fazolkama tak, jako měli včera a jako budou mít i zítra. Jedinou variaci nabízí možnost, jestli si po tom dát broskvový kompot, nebo čokoládovou tyčinku. Obojí je hnus. Kompot v konzervě je teplý a čokoláda vedrem rozteklá. Nakonec to stejně skončí zas u ženských…
---------------------------------------------------------

Přišli v noci. No, lépe řečeno připluli.

Bylo okolo jedné ráno, když mně ve vysílačce zapraskal hlas ,,mokré jedna“, jak měla volací znak hlídka na protějším břehu pod mostem. Jak už bylo řečeno, měli jsme málo baterií do noktovizorů, cestou sem je přednostně používali řidiči, abychom mohli jet i v noci a bez rozsvícených světel. Tady na místě je dostali chlapi od pobřežních hlídek pod mostem. Přeci jen v šeru nad hladinou je mohli využít lépe, než my nahoře na mostě, kde byla znatelná záře hvězd. A právě díky přístrojům na noční vidění si všimli čehosi, co nemělo na hladině co dělat.

,,Mokrá jedna pro Rufuse (to byl můj volací znak). Vidím tři, nebo čtyři předměty na hladině. Vypadá to, jako plovoucí ostrůvky papyru, ale nelíbí se mně to. Je jich moc a jsou moc veliké!“

,,Rufus pro mokrá jedna a mokrá dva. Nabít, odjistit. Hlaste jakoukoliv změnu. Suchá jedna a suchá dva (to byly skupiny na stanovištích nahoře na mostě), kód šavle, opakuji, kód šavle…“

Odevšad bylo slyšet natahování závěrů a cvakání pojistek karabin.

Potom se noc změnila v den.

Útvary plovoucí ve vodě byly plné hořlavin a v jedné chvíli vzplanuly jasným ohněm. Těžko říct, kdo a ze kterého stanoviště vystřelil jako první. Dnes na tom už nezáleží. Muži, nervy napjaté k prasknutí se nechali ošálit jednoduchým trikem, starým, jako války samy. Zatím co prudké světlo z ohně planoucího na každém z plovoucích ostrůvků muže oslepilo a zničilo jejich schopnost nočního vidění, skutečný útok nepřítele přišel z druhé strany, tedy ze směru po proudu. Než se muži stačili zorientovat a přenést palbu tam, kde jí bylo opravdu třeba, byli první mrtví a ranění. Fedajíni využili umění bojovat v podmínkách, které sami navodili. Mým mužům nebyly nic platné přístroje pro noční vidění, ani optika se stejným účinkem na jejich M-4. Nepřítel dokázal upoutat naší pozornost na objekty plovoucí po proudu dolu, na nichž v pravou chvíli vzplály plameny. Zbavili nás tak možnosti nočního vidění a protože jsme se ocitli mezi ohněm a nepřítelem, byli jsme na pozadí plamenů jako cíle naprosto dokonale viditelní.

Nebylo jich moc, ale s několika minomety a docela přesnou palbou z ručních zbraní dokázali proměnit tu noc v noční můru. Když se k útočníkům, postupujícím po obou březích proti proudu přidali i další ze směru od silnice, bylo mně jasné, že přišla chvíle, aby letka Apachů dokázala, že si zaslouží svou pověst.

Přiletěl jeden a až po dvaceti minutách boje. Měli jsme šest mrtvých a jedenáct raněných, z toho čtyři těžce. Zbylo mně patnáct boje schopných mužů. Když svítalo a já jsem žádal o podporu, posily a odvoz raněných, musel jsem se hodně přemáhat, abych do vysílačky nekřičel. Naše jednotka od začátku nebyla dostatečně vyzbrojená a připravená na podobný úkol. Neměli jsme možnost osvítit reflektory hladinu řeky a její břehy tak, aby nás světlo neoslnilo, tak jako tomu bylo z plamenů. Neměli jsme ani dostatek mužů na předsunuté hlídky. Naše palebná síla byla chabá, a i když nepřítel, jak už jsem psal, použil v podstatě ,,lehkých“ zbraní, mít možnost použití velitelského kulometu z tanku Abrams, M2HB, který má ráži 12,7 x 99, bylo by zahnání nepřítele rychlejší a nemuseli bychom čekat, až milostivě dorazí AH-64 (Apač).
-------------------------------------------------------

Druhý den odvezly vrtulníky raněné a mrtvé (mezi mrtvými byl i vojín Clark – ten s ,,úctou k vlajce"…), a jako posily jsem dostal pouhých deset mužů.

Když se ke stanovišti na východním břehu přiblížilo to auto, byla v ,,Suché dva“ většina mužů, kteří zažili noční útok. Nervy našponované k prasknutí a zbraně odjištěné i ve chvíli, kdy měli být ještě bezpečné…

,,Doprdele, co si ten košiláč myslí, že dělá sakra?!“

Muž oblečený v bílé říze a s černobílým shamagem omotaným okolo hlavy vystoupil z auta a napůl schovaný za otevřenými dveřmi se naklonil zpět do vozu. Nebylo dobře vidět co dělá, ale když mu jeden ze spolucestujících podával předmět podlouhlého tvaru, právě prožitá noc byla příčinou, že jeden z prstů vojáků skrytých za pytli s pískem, zmáčkl spoušť v domnění, že muž má v ruce zbraň.

Dodnes to vidím před očima, jako ve zpomaleném filmu. Nejdříve se rozprsklo sklo ve dveřích. Neviditelná síla odhodila muže na bok auta a jeho rozpřáhnuté paže, z nichž jedna dosud držela smotek látky, neb muž byl krejčím, udeřily do karoserie vozu. Jeho dlouhá košile se na jeho těle vlnila a třepala, jak do ní pronikaly kulky. Jeho hlava byla odhozena dozadu a po té, co se vrátila zpět, bylo vidět, že spolu s odstřeleným shamagem odlétl i kus lebky. Košile už nebyla bílá a stejně rudá barva zůstala na zadních dveřích vozu, po nichž se muž svezl k zemi. Na karoserii vykvétal jeden ,,květ“ vstřelu za druhým, přední sklo se proměnilo v pavučinu smrti a z pod kapoty se, značíce prostřelený chladič, vyvalil oblak páry. Přední kola, jedno po druhém, opustil se sykotem vzduch…

V autě s krejčím cestovala jeho žena (která mu podávala smotek látky, aby vojákům ukázal, že je pouhým krejčím a že jede jen za obchodem) a dvanáctiletá dcera. Ani jedna z nich palbu nepřežila…

------------------------------------------------------------

Utekl rok a seržant Malory se sešel s vojínem Barnsem v jedné z hospod v Bostonu. Seržant Malory, bývalý velitel ,,Mokré jedna“ měl skoro zahojenou jizvu na hrudníku a pásku přes prázdný oční důlek. Vojín Barns měl levý rukáv košile prázdný a přišpendlený spínacím špendlíkem ke kapse na levé části hrudi. Pahýl jeho levé ruky končil asi dvacet centimetrů od podpaždí a ještě stále ho svědil. Někdy v noci, jako by cítil bolest v každém prstu, které už neměl. To byla jen krutá hra nervových zakončení, které jako by odmítaly vzít na vědomí, že jejich přítomnost je zbytečná…

,,Víš co jsem se dozvěděl? Že ten posranej most jsme hlídali zbytečně. Naši ho ve skutečnosti nikdy nepoužili, stočili se tehdy víc na západ a použili až nějaký jiný přímo na hlavním toku Eufratu. Celý to byla jen komedie, aby se vzbudilo zdání, že o ten most stojíme. Největší prdel je, že asi po dvou dnech, co to tam prý naši zabalili, přilétly letadla a celou oblast, včetně mostu poslaly do pekla. Hlídali jsme most, kterej jsme pak sami rosekali na sračku. Jo, kurva, ti kluci, co tam zařvali, se musí v Arlingtonu (národní vojenský hřbitov ve Virginii) obracet v hrobě.“

,,No, těm už je dobře, ty to nesere. A kdo ti to vlastně říkal, třeba je to kec.“

,,Není to kec kámo. Psal mně to Slather. Víš, ten malej, blonďatej hajzlík z Texasu. Byl to hajzlík, ale nikdy nekecal. Teda alespoň co já vím.“

Servírka jim přinesla talíře s jídlem a lahve s pivem.

,,Jo, to je fakt, když to psal Slather, taky bych tomu věřil. Sakra seržo nakrájel bys mně tu flákotu? Nějak to ještě s příborem jednou rukou neumím…“