Upír

Jednou jsem měla se školou jarmark...
Protože jsme měli tržbu okolo 1.000Kč, měla jsem celkem dobrou náladu. Ta ale pěkně rychle vyprchala, když jsem přišla domů. Táta totiž nechal klíče v zámku a spal(měl noční), mobil měl v kuchyni... Začala jsem bouchat a zvonit, ale nedočkala jsem se ničeho jiného než reakcí sousedů, kteří mimochodem nebyli zrovna ti nejlepší v bytovce. A tak jsem naštvaná odešla na zahradu, chvíli jsem se sama pro sebe vztekala, ale pak mi došlo, že to ničemu nepomůže. Tak jsem tam seděla a přemítala, kam bych asi tak mohla jít, kde počkat než se táta vzbudí... A usoudila jsem, že mi bude nejlíp v chládku lesa u řeky. Tak jsem tedy šla. Chvilku jsem běžela, ale pak mi došlo, že když budu běhat v tomhle horku, brzy mi vyschne v krku a pití jsem už neměla. Tak jsem zmírnila tempo. Došla jsem k malé bažince, kterou jsem musela přejít po tenounkém můstku. Když jsem byla konečně na druhé straně, už jsem se téměř plazila horkem než abych šla... A když jsem byla potichu, uviděla jsem srnky, koloušky...Zázraky přírody! Když odhupkali pryč, šla jsem k té řece. Chvíli jsem tam jen tak stála a koukala do vody, a pak jsem vylezla na strom. Pořád jsem držela v ruce telefon a zkoušela volat tátovi, ale pak mě to přestalo bavit; usoudila jsem, že venku je hezky a že si taky trochu toho sluníčka užiju, když se další den neučíme. Byla jsem vysoko na stromě, koukala zase do řekyd, o kopců zavalených na některých místech mlhou...Ale pořád jsem se musela koukat na jedno místo. Nebylo tam nic zajímavého, jen jeden strom, tak veliký, že by se do něj vešlo celé město. le to nebylo to, co mě k tomu tak táhlo. Byla tam zvláštní plocha, která se táhla vysoko do nebe. A teď byla o několik metrů kratší... Otočila jsem se a chtěla jsem slézt ze stromu dolů, podívat se tam... Nebylo to tak daleko a když táta spí... Ve chvíli,kdy jsem slézala,odhodlaná že půjdu na ono již zmíněné místo jsem zaslechla zvláštní zvuk;kvílení větru, křik, vrzání... Tak nějak všechno dohromady. Podívala jsem se po směru, okdud ten zvuk vycházel a viděla jsem, jak nějaký člověk nadměrnou rychlostí honí mladou srnečku, bránící svá mlaďata. Než jsem se stihla vzpamatovat, člověk už tam nebyl... Jen mrtvá srna ležela v tratolišti krve. A já si najednou vzpomněla na řádky spisovatelky Stephenie Meyerové :- stmívání. Došlo mi, že to, co jsem viděla nebyl člověk ale upír. Myslela jsem si, že mám halucinace, ale od té doby mám pocit, jako by mě pořád někdo sledoval.