Tajemné

"Dobrý den, jak se máte slečno Albíno Housková?" oslovil mě neznámý muž. Nevěděla jsem co odpovědět. Byl takový tajemný, chvilkami až zlomyslný a když si domyslíte tu tmu, co byla všude kolem, na sebevědomí vám to moc nepřidá. Při pohledu do jeho očí se mě zmocnil strach. Útěk byla jediná varianta, která mě napadala. Možná se divil, ani nevím jestli se mě snažil dohonit, ale když jsem zaklapla dveře u svého bytu, spadl mi kámen ze srdce.
Tajemný muž mě provázel celou nocí a já se budila strachem, že onen sen je realitou.
Cink, cink znělo mi v uších. Srdce mi bušilo jako na poplach. Kdo jen to může zvonit? V půl sedmé ráno? Pohled do kukátka mě zbavil obav, byla to moje nejlepší kamarádka Kamila.
Jen co jsem ale otevřela, její bojácný pohled mě zase nějak srazil ke dnu. "Co se stalo?" opatrně jsem se zeptala. Nemluvila, jen začala ukrutně plakat. V mém rozpoložení jsem neměla tušení co dělat. Posadily jsme se na postel, ona plakala a já jen nezmyšlenkovitě zírala do zdi.
Po pár minutách jsem se probrala a šla nám uvařit kakao. Do školy dnes stejně asi nepůjdeme, jedna přednáška nás nezabije. Slovo nezabije mě rozesmálo, i když absolutně netuším proč. Promiň, znělo z úst Kamči. "Už ti vždy budu věřit, byla jsem hloupá, že jsem si nevšímala tvých rad." Ne, už nemůžu, je na mě toho najednou nějak moc. Mohl by mi někdo všechno objasnit, honilo se mi v hlavě. "Kamilko, co se stalo?" dožaduji se vysvětlení. "On, ten starý hodný dědula, za kterého jsem považovala mého souseda je úchyl." "Znásilnil mě!" V mém mozku se ukládaly další a další otázky. Vyřešit jsem ale momentálně nedokázala ani jednu. Mám se snad Kamile svěřit se svým podivuhodným setkáním? Má to něco do sebe? Když to neudělám teď, tak už nikdy, jsem silná, musím se odhodlat.
"Také jsem něco zvláštního zažila Kami a myslím, že společnými silami se možná zabijí dvě mouchy jednou ranou." "Povídej" zbystřila nečekaně. "Včera, když jsem se procházela večerní Prahou, oslovil mě neznámý muž." "Znal moje jméno i přijmení, spanikařila jsem a utíkala rychle domů." "On, to byl on!"začala vykřikovat Kamča, až mi málem praskl ušní bubínek. "Vytipuje si oběť a sleduje jí, jsi moje následnice, musíme co nejrychleji na policii!" převzala iniciativu Kamila. "Jsi si jistá?" ptala jsem se v rozpacích. "Jasně, neseď tu, jdeme."
Na policii nám nejprve nechtěli věřit, jelikož se prý často stává, že si mladé holky vymýšlejí, nebo se vsázejí s kamarády, že tam zajdou a něco nahlásí. Když ale viděli, jaký máme strach a naše oči jsou stále jako rozlité moře, začali se případem zabývat. Zařídili nám týdenní uvolnění ze školy a oznámili nám, že po tuto dobu máme zůstat u Kamči doma a oni se nám ozvou.
Týden utíkal asi tak, jako když se želva vydá na obchůzku. Se stále sevřeným žaludkem, i když už veselejší jsme si vymýšleli různou zábavu, aby ten čas alespoň trošku pokročil. Skoušely jsme se z různých druhů práv, jelikož test, který byl připraven na dnešní hodinu nás stejně nemine. Zvonek nás přerušil, policisté přišli ze správou o identifikaci podezdřelého muže. Šly jsme tedy s nimi.
Slizoun, jedním výstižným slovem charakteristika muže sedícího na lavici obžalovaných.
"Ten to není" řekly jsme skoro jednohlasně. Uvařili nám tedy čaj a vydali se do cely předběžného zadržení pro dalšího muže, jež měl podezdření. Když jsem ho spatřila, obrátil se mi žaludek. Zase skoro jednohlasně jsme prohlásily: "To je on!" Policisté nám poděkovali a propustili nás se slovy, že už nemusíme mít žádný strach, o pachatele bude postaráno.
Hned druhý den vyšel v novinách článek: "Důchodce znásilňoval vysokoškolačky a dostal 6 let odnětí svobody!" "Zasloužil si to" okomentovali jsme s nadšením jeho rozsudek.
Já i Kamila si teď dáváme mnohem větší pozor na lidi, se kterými se stýkáme. Možná se po právnické fakultě vydáme dál studovat kriminalistiku.