An

Večer, kavárna Galaxy. Sedím u stolku pro dva a civím do nápojového lístku. Vrchní tiše přicupitá a já si objednám presso s hromadou cukru a smetany. Je tu ticho. Kazí jej jen několik málo hostů: pán s kloboukem a jeho ženuška, parta puberťáků… Dostávám chuť na jeden ze skvostně vypadajících zákusků vystavených v prosklených vitrínách. Věnečky, ovocné řezy, čokoládové dorty, jeden by se tu užral k smrti. „Dáte si něco?“ Sličná cukrářka na mě zamrká a čeká na odpověď. „Ne… Dneska ne, zakázal jsem si to.“ Usměje se a pokračuje v tom, co dělala, než mě vytrhla z přemýšlení. Je to tu fajn. Ideální místo na schůzku se sexy kočkou, se kterou byste se chtěli co nevidět octnout v posteli a šeptat ji do ucha blbiny.
Dveře se otevřou a já spatřím tu nejhezčí sexy kočku, co si lze představit. Vůně lilií náhle zaplaví místnost. Medově zbarvené vlasy za ní vlají, slyším jejich tichý šum, ale asi je to jen nějaká halucinace či co… Nebo ne? Elegantním krokem si to namíří k mému ubohému stolku. Bleskově se vymrštím, abych ji pomohl z kabátu. Pot ze mě řine, kolena se klepou. Zdravím ji :„Ahoj,“ a v tu ránu mám pocit, že trapnější pozdrav neexistuje. Koutky smyslných rtů poskočí směrem nahoru a hle, už sedíme u stolu a ona se mě ptá, jak se mám, co že to vlastně dělám a tak dále… Charisma z té ženské stříká na všechny strany a nahazuje i pána s kloboukem, do jehož hledáčku se právě dostal výstřih mé nové společnice. Ženuška si toho všimne stejně jako já a napomene toho starého člověka, aby se nekoukal tam, kam nemá. Snažím se ji vyrovnat, co se lehkosti mimiky a gestikulace týče. Jde to ztuha, leč snažím se. Řeč je v jednom ohni. Na otázku co dělala těch deset let, když jsme se neviděli, mi neodpoví a úmyslně začne mluvit o něčem jiném. Nevadí. Stačí mi dívat se do jejích hnědých očí a v duchu oslavovat každý její, byť jen nepatrný úsměv. Změnila se, ale ne moc. Některé prvky zůstaly, pár jich ovšem přibylo. V očích je stále lehké se ztratit a už nenajít cestu ven, vlasy jsou ještě daleko hustší a to jsem si byl jistý, že víc to nejde. Bombarduje mě otázkami, jestli někoho mám a jestli nám to klape. „Ne… Teď zrovna ne.“ Vrchní konečně přinese objednanou kávu a zeptá se ji, co si dá. Vodu s bublinama. Existuje snad něco lepšího než voda s bublinama? Myslím, že ne… Znovu se pokusím vydolovat nějaké informace o její minulosti. V těch krásných očích se blýskne jiskra strachu. Něco se mi nezdá. „Stalo se něco? Copak je?“ „Něco ti ukážu,“ šeptne místo odpovědi. Vyhrne si rukáv a já, zděšen, uzřím odpornou jizvu. „To není všechno.“ Téměř vzlyká. Nejspíš se rozhodla nic neskrývat a všechno mi říct. Během pěti vteřin se změnila ze sebejisté intelektuálky na uplakanou nešťastnici. Ukáže mi modřinu na břiše, na krku. Sedím jako zařezaný. „Kdo ti to proboha udělal? Kdo?!“ „Mexsi, prosím tě nezasahuj do toho!“ „Kdo to udělal? Kdo mohl tohle provést!“ „Uklidni se a slib mi, že nic neprovedeš.“ „Nedovolím nikomu, aby tě takhle mlátil.“ „Zasloužila jsem si to! On se jen bránil, to já jsem to začala.“ „Jistě jsi měla důvod.“ „Ne… vlastně ano, ale… prosím, nech to být… Zapomeň na to.Hned mi bylo jasné, že ukázat ti to byla chyba.“ „Na to jsi měla myslet, než jsi to udělala. Myslíš, že teď půjdu domů a nebudu na to myslet? Myslíš, že je mi fuk, že si na tobě někdo vybíjí svoji méněcennost? Ne… Proboha Any, musíš to někde nahlásit, vždyť… vždyť tě zabije, jestli to takhle půjde dál. Určitě to bude nějaký psychopat nebo maniak nebo...“ „Co to říkáš? Sakra… Já ti to neměla ukazovat… Já…“ „Kde teď bydlíš? U něj?“ „No… ale už je to lepší.“ Z pohledu vyčtu, že lže. Káva mezitím stydne a z vody vyprchávají bublinky. Vždycky mě bavilo sledovat, jak stoupají směrem k hladině. „Nedovolím, aby ses tam vrátila.“ „Můžu si dělat, co chci!“ „A ty sama chceš?“ „Nevím… Už jen kdyby zjistil, že tu teď s tebou sedím, zabil by mě.“ „Zabiju já jeho, jestli tě nepřestane tímhle způsobem mlátit.“ „Neříkej takové věci…“ „Miluješ ho?“ „Nevím… myslím, že i přes to všechno… ne, já teď opravdu nevím. Ale jisté je, že jsem na něm závislá. Bez něj jsem nula.“ „Omyl. Nula jsi s ním.“ Tak to jsem přehnal. Urazila se. „Promiň. Nejsi žádná nula… a nikdy nebudeš.“ „Hm…“ Rozbrečí se. Veškerá lehkost je ta tam. Pán s kloboukem nás pozoruje a zkoumá, co se stalo. Řasenka jí stéká po tváři. „Pojď, půjdeme ke mně, je to kousek.“
Překvapilo mě, že souhlasila. Celou cestu do bytu jsem ji držel za ruku. Byla tak bezmocná a uplakaná… „Se mnou se ti už nikdy nic nestane, nikdo ti už nikdy nic neudělá,“ mumlal jsem si pod vousy pořád do kola. Noc byla teplá a kalná. Bylo po dešti. Světlo z lamp se odráželo na vlhký chodník. Před vchodem jsme potkali divně vypadajícího člověka s kloboukem. Všimnul jsem si, že se ho An zděsila, ale nic mi neřekla. V bytě jsem nám nalil dva panáky becherovky. Když jsem si jí prohlížel, jak tam sedí na posteli s řasenkou na tváři a make-upem rozmazaným, došlo mi, že jsem ji vlastně nikdy nepřestal mít rád. „Zůstaň tu přes noc, jestli chceš.“ „Chci.“ Becherovka v ní zahučela a pak další a další… „Jak dlouho už to trvá?“ „Asi rok…“ Při představě, že někdo bije a ubližuje něčemu tak krásnému mnou cloumá vztek. „Mám strach.“ „ Z čeho?“ „Mám strach, že přijde a něco ti udělá.“ „Nepřijde a nic nikomu se nic nestane.“ „Viděl nás jeden z těch jeho kamarádů…“ „Myslíš toho chlapa, co jsme ho potkali před domem? S tou hroznou věcí na hlavě?“ „Přesně toho.“ „Mám pistoli, kdyby něco.“ Očividně ji překvapilo, že trouba jako já vlastní skutečný revolver. „Kde?“ „Proč to chceš vědět?“ „Jen tak…“ „Proč?“ „Kdyby náhodou přišel a…“ „Nemá šanci se sem dostat. Hlavní vchod je zamčený, dveře taky… Jak se ten hajzl vlastně jmenuje?“ „Ef.“ „To je dost zvláštní jméno…“ „Hm.“ „Jdu si ustlat na gauč. Dobrou noc.“ „Počkej… Nezůstaneš tu se mnou?“ „No… tak dobře.“ Nejistý usedám vedle bývalé milenky. „Tak kvůli tomuto jsi mě pozvala do kavárny. Říkal jsem si, co se asi stalo, že jsi se chtěla po tolika letech opět sejít.“ „Ne! To ne… Jen jsem tě chtěla zase vidět, víš? O Efovi jsem původně vůbec nechtěla mluvit a stejně si myslím, že byla chyba se svěřit, nechtěla jsem tě do toho zatahovat, ale teď už je pozdě. Otoč se, chci si sundat ty nepohodlný hadry a pokusit se usnout.“ „Co máš v plánu zítra.“ „Nevím. Myslím, že zítra už budu po smrti.“ „Takhle nemluv. Pojď spát.“ Musím přemáhat sexuální pudy. Vrací se vzpomínky na všechna naše milování.
Noc. Nakonec jsem se stejně přestěhoval na kanape.Slyším její neklidný dech ozývající se z vedlejšího pokoje. Spát je nemožné. Ulicí občas projede automobil.
Ozve se strašná rána (leknutí, trhnutí) a další a další. Zní to jako sekera. Jako sekera ve dveřích. Facka mě utvrzuje v tom, že se nejedná o sen. „To je on! Pane bože Mexsi to je ON!“ Kde mám tu pistoli, sakra? „Any? Any? Kdepak jsi? Kdepak tě mám, broučku?“ Ten hlas nemůže patřit člověku. Je to hlas netvora. Blíží se. Ruce se třesou. Pistole je těžká. Otevřu dveře a ten člověk tam stojí se sekerou a usmívá se. Jako šílenec. „Robert mi řekl, že tě viděl vcházet sem s tímhle chlápkem, tak se jdu jen zeptat, jestli něco nepotřebuješ, jestli se máš dobře.“ An pláče strachy. „Mám se dobře,“ pípne. „Tak to asi abych zase šel.“ Místo toho se rozmáchne tak, že slyším tu ostrou hranu bzučet kolem hlavy. An mine asi o centimetr a z jednoho televizoru jsou rázem dva. Chvíli mi trvá, než se vzpamatuju a mačkám spoušť. Kulka prosviští hlavou a jeho mozek se octne na zdi. Mrtvý. An to vidí a vříská. Za chvíli je tu policie. Myslím, že si dám skleničku, než přijedou.