MRTVÁ HOLČIČKA

~Šla jsem opuštěnou ulicí, slunce pařilo do mé bledé kůže a můj pohled se upíral směrem k nebi. Bylo tak krásné, čisté bez mráčku. Mé modré oči se leskly, protože se mi v nich tvořila hromada slz, kvůli bolavé sluneční záři. Jistěže mě oči palily ale nemohla jsem se od toho krásného pohledu co se mi naskytl odtrhnout. Najednou jsem do něčeho vrazila. Porazilaj jsem malou holčičku, začala plakat. Zvedla jsem jí ze země a oprášila jí šatičky a pofoukala odřené ruce "promin nedávala jsem pozor" omluvila jsem se "nic se nestalo paní" řekla holčička se sladkým úsměvem "na" podala jsem jí jahodové lízátko. Mile poděkovala a šla svou cestou tak jako já svou. Když jsem docházela k roku ulice po které jsem se znuděně ploužila, uviděla jsem před sebou siluetu může v obleku. Pořádně jsem si otřela oči od slz abych viděla kdo předemnou stojí. Muž odhodil nedopalek cigarety "dlouho jsem tě neviděl, už je z tebe žena" řekl mi známý hlas "Briyario?" otázala jsem se na postavu a pomalu jsem začala zjišťovat že je to vážně on. Usmál se a já zčervenala "vždyť je mi teprv šestnáct" řekla jsem s hlavou skloněnou "to možná ale vím že už nemyslíš jako dítě" věděla jsem přesně na co naráží a tak jsem zápěsti s velkou jizvou příčně schovala za záda. Přišel ke mě blíže a jemně mě za ruku za zádama chytl a povytáhl mě k sobě. Byla jsem napnutá za rukou kterou mi zvedal k nebi a rty jsem se blížila k těm jeho. Zavřela jsem oči a čekala kdy se jeho rtů znovu dotknu. Místo toho jsme jeho rty ucítila na svém čele. Pustil mou ruku a já zůstala před ním bezeslova stát, zasmál se a dal se na odchod. Byla jsem jak paralizovaná a neměla jsem sílu se pohnout. Chvilku jsem tam ještě postávala poté co mi jeho silueta zmizela z dohledu. Najednou se nebe zatáhlo do černých mračen a začalo prudce pršet. Vytrhlo mě to z mého tranzu a já chtěla běžet domů. Jenže nademnou se oběvila vojenská letadla a na zem začaly padat bomby a ničit vše kolem. Bylo to jak hororvý film. Válka, vrátila se, zase mě pronásleduje. Snažila jsem se dostat do bezpečí a cestou jsem pomohla pár lidem. Schovali jsme se v jedné opuštěné budově. Všude byl slyšet křik, velké rány z výbuchů. Po několika hodinách vše ustalo, všude bylo hrobové ticho jediné co jsem slyšela bylo vzlykání malých děti. Lidé kolem mne se k sobě tiskli a plakali jak byli vyděšení. Vyšla jsem ven, předemnou byly všude trosky budov, mrtvá těla a z mýst dopadu bomb se k černému nebi vznášel dým. Popošla jsem pár kroku a na něco jsem šlápal. Byl to plyšový zajíček, původně bílý ale teď už zašpiněný, koukla jsem se opodál a tam leželo to děvčítko, které jsem před několika hodinami srazilo na zem. Bylo mrtvé, můj žaludek to nevydržel a já jsem se vyzvracela hned pod sebe. Začala jsem zběsile hledat jestli někdo nepřežil a úplně jsem zapomněla na svůj výcvik. Najednou se ozvala rána a mě se zatemnilo před očima. Šlápla jsem na nevybouchlou bombu. Myslela jsem že už je konec ale ucítila jsem jak mě někdo zvedá a kárá "copak jsi zapomněla na všechno co jsem tě učil?" optal se mužský hlas, zněl tak sladce a podmanivě "ne Briyario, nikdy jsem na tebe nezapomněla, na noci strávené s tebou" špitla jsem "už mlč!".~